Main content

ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Jak objevit autora prostřednictvím divadla

Gabriela Modřanská gabriela.modranska@seznam.cz

„Život je třešeň

Smrt její pecka

Láska je třešňový strom“

Jacques Prévert

Všichni, kdo mají to štěstí, že objevili kouzlo čtení, kouzlo prožívaných příběhů na stránkách knížek jistě řeknou – nejprve kniha, a pak se můžu podívat na film, jít do divadla, pustit si audio verzi. Ano, souhlasím, znám ale jednu výjimku. Nedávno se mi znovu potvrdilo, že je jedno divadlo, které dokáže zprostředkovat psané slovo takovým způsobem, že literatura, která nás dosud míjela, se pro nás stane zajímavou. Do toho divadla chodím už skoro dvacet let a za tu dobu mi pomohlo najít cestu k nejednomu spisovateli. Je to divadlo malé co do prostoru, ale velké svým literárním záběrem. Najdete ho v Praze na Národní třídě naproti Nové scéně. Jmenuje se Viola.

Jaké dveře mi tedy Viola v poslední době otevřela? Kterého spisovatele a jeho knihy pro mne objevila? Díky představení Jako zázrakem / Jak dělat podobiznu ptáka se mi zjevil svět poezie Jacquese Préverta.

K francouzské literární tvorbě mám odjakživa mírný odstup. S největší pravděpodobností proto, že neovládám tento pro mne sice na poslech krásný, ale na papíře absolutně nečitelný jazyk. Nebo možná, že jsem ještě nedospěla do období, kdy mne francouzská literatura osloví. Výjimkou jsou dva případy – François Villon a Jacques Prévert. Ve Villonově pří­padě to způsobil překlad Jarmily Loukotkové. A u Préverta zmíněné divadlo Viola.

Poprvé (nepočítám-li školní léta) jsem jeho jméno zaregistrovala v titulcích filmu s Jeanem Gabinem – Nábřeží mlh(1938), kde byl uveden jako scenárista filmu. Na rozdíl od francouzské literatury mám francouzskou kinematografii moc ráda. Tam totiž nemusím bádat, jak se jméno hlavního hrdiny vyslovuje. Ten film byl skvělý a já si řekla, že si něco od Préverta musím přečíst. Tak jsem to zkusila … a nic. Nebavilo mě to. A najednou se ve Viole objevilo pásmo sestavené z jeho básní a dramatických hříček. Znovu jsem si řekla, zkus to … a bylo to ono! Náhle už to nebyla slova na papíře, která mi nic neříkala. Slyšet je zprostředkovaně – to jsem potřebovala. Texty ožily a objevila jsem Prévertovu Paříž s nábřežím, parky, deštěm i kavárnou. Veselou i smutnou, jarně krásnou i podzimně zadumanou.

Jeho poetické popisy úplně obyčejných věcí, jako je citrón, pták, strom – věcí, kterých si v každodenním životě většina z nás ani nevšimne, protože jsou úplně obyčejné a všední. Zdánlivě všední. Stačí se jen zastavit a dívat se o trochu déle. Vím, že to v dnešní uspěchané době není lehké, ale zkuste se někdy zastavit a spolu s Jacquesem Prévertem objevit alespoň jednu obyčejnou věc znovu. Viola vám v tomto představení k tomu dává příležitost.

Prévertovy verše a literární hříčky najdete například ve výborech Jsem jaký jsem a Jako zázrakem či ve sbírce Není se čeho bát. Věřte mi, je to básník nadčasový.

K básnické sbírce Jsem jaký jsem se vracím stále častěji. Vydal ji Československý spisovatel v roce 1983 v rámci Klubu přátel poezie. Kromě výběru z básníkovy tvorby v překladech například Františka Hrubína, Karla Sýse nebo Jiřího Žáčka knížka nabízí krásný doslov Václava Ku­bína a chronologický přehled Prévertovy tvor­by. Uvědomíme si, že neobsahovala pouze liter­ární rovinu, ale také oblast filmovou a divadelní (scénáře nebo kabaretní texty…).

Kdepak to nezpívám já

ale květy které jsem viděl

Kdepak to se nesměju já

ale víno které jsem vypil

Kdepak to nepláču já

ale láska kterou jsem zabil

Jacques Prévert

Než jsem objevila krásu poezie Jaquese Préverta, byl jen jeden básník, který ve mně svými verši dokázal vyvolat dávno zapomenuté okamžiky včetně barev a vůní. Dnes mám takové básníky dva.

Jan Skácel mi svou poezií ukazuje krajinu mého dětství a ve verších Jaquese Préverta znovu vidím všechna místa, na která jsem se během svého života měla možnost podívat. V jeho poezii se odrážejí mé cesty po světě tak jasně a já vím, že nikdy nevyblednou. Ráda cestuji prostřednictvím jeho poezie, abych si nakonec znovu uvědomila, že svět se skládá z těch úplně nejobyčejnějších věcí – a ty jsou na celém světě stejné.

Václav Kubín ve svém doslovu nazývá Jacquese Préverta básníkem epochy. Já osobně ho považuji za básníka svého srdce.