EVA HUSÁKOVÁ knihovnachrustenice@email.cz

Když jsem byla požádána, abych se zapojila do této rubriky, naši republiku bombardovalo 500 billboardů s kampaní Pivo dobré, majitel magor. Autobiografie Stanislava Bernarda s názvem Tvrdohlavý muž pro mě byla jasnou volbou. Dokud mi poštou jako výhra nepřišla kniha s půvabnou blondýnkou na obalu. Životopisu Portie de Rossi s názvem Nesnesitelná lehkost se po třech letech od vydání v USA dočkali i čeští čtenáři. Někteří z vás by byli jistě rychle rozhodnuti mezi cestou úspěšného pivovarníka a příběhem anorektičky. Já se však rozhodla naservírovat vám je v jednom menu. Knihy totiž nejsou tak rozdílné, jak se na první pohled může zdát. Pokud vás zaujal životopis Andrého Aggasiho pro svou otevřenost, pak se vám tyto biografie budou určitě líbit. Jsou totiž stejně otevřené, jen se točí okolo piva a jídla.

Zpočátku mi styl vyprávění pana Bernarda moc nevyhovoval a myslela jsem, že se těžko začtu, ale opak byl pravdou. Ani se nenadějete a najednou jste s Bernardem u třetího piva. Takto poeticky jsou označené jednotlivé oddíly šesti kapitol. A poetické se nakonec ukázalo i vyprávění ve stylu, jak mu zobák narostl. Při čtení jsem si připadala jak štamgast u piva, kterému vypráví sám Stanislav Bernard svůj příběh začínající privatizací humpoleckého pivovaru.

První polovina knihy se věnuje procesu přetváření ruin se špatnou pověstí v renomovaný pivovar, jeho chodu a zaměstnancům. Dočteme se o světě pivovarnictví a jeho konkurenčním prostředí, o úskalí českého podnikání, o prosazování zákona o diferencované spotřební dani i o boji s politiky a zákony. Vše je citlivě doplněno černobílými fotografiemi ze života pivovaru i jeho majitele. Na konci každé kapitoly nás vždy čeká „malé podotknutí nad šnytem“, což jsou postřehy nad aktuálním děním nebo spíše pohledy na naši společnost.

Ve čtvrté kapitole autor vzpomíná na své dětství a studia. Kapitola, kterou většina autobiografií začíná, odděluje část o člověku, který se stal úspěšným pivovarníkem navzdory staro­usedlíkům i politikům, od části o podnikateli a jeho názorech na politiku, byrokracii či korupci. Názory pana Bernarda v první polovině knihy se mi líbily a s většinou jsem souhlasila a upozorňovala na ně, když se mě lidé ptali, jaká kniha je. Přesto bych pátou kapitolu o „politice“ klidně vynechala. Jenže to bych vynechala jednu část osobnosti, která byla spoluzakladatelem Nadačního fondu proti korupci.

Poslední kapitola se zabývá tradicí a budoucností českého piva. Poslední dvě věty knihy jako by navazovaly na druhý životopis – „‘Nevěděli‘ jsme, že by to mohlo dopadnout špatně. Vždyc­ky jsme se totiž snažili udělat všechno pro to, aby to dopadlo dobře.“ Portia de Rossi si totiž myslela to samé. Musím se přiznat, že jsem vůbec netušila, do čeho s tímto životopisem jdu. Oproti jiným knihám jsem si dokonce ani nepřečetla informace na obalu knihy. Prostě jsem se pustila do čtení představitelky Nelle Porter ze seriálu Ally McBealová. Hned v prologu je však jisté, o čem tento příběh bude – o boji o přežití v nablýskaném a povrchním světě showbyznysu, boji s anorexií a s faktem, že je lesba.

První část knihy popisuje její cestu ke slávě a taky cestu k anorexii. Už jako dvanáctiletá modelka trpěla bulimií, která ji doprovázela dalších 15 let. Postupně se dozvídáme, že jedním z důvodů jejího neustálého hubnutí byla nízká sebedůvěra a nedostatek schopnosti přijetí sebe samotné jako lesby a velikosti svého těla. Přiznání homosexuality je však pouze její vnitřní záležitostí. Navenek pro svoje okolí a veřejnost vystupuje jako heterosexuálka, normálně jí, fotí sexy fotky na obálky časopisů.

Spolu s Portií se dostáváme na natáčení úspěšného seriálu Ally McBealová, na červený koberec i do jejího nového bytu. Ale to vše je v pozadí, protože my se s ní vydáváme hlouběji do temnoty. V druhé části knihy totiž popisuje, že sní jen 300 kalorií denně, váží 37 kilo a začíná mít vážné zdravotní potíže. Přesto je i na­dále posedlá cvičením a kalorickými tabulkami. Stejně jako u Tvrdohlavého muže i u Nesnesitelné lehkosti si při čtení několika předposledních kapitol říkáte, že tohoto můžete být ušetřeni. Vyprávění o poklesu na úplné dno, kdy byste Portii nejraději vytáhli z děje a propleskli ji, v knize zkrátka musí být. Druhá část končí uvědoměním si problému a začátkem přijímání sama sebe.

Poměrně obsáhlý epilog nás již provádí „normálním“ životem a cestou k němu. A nechybí ani pravý hollywoodský happy end. Za velké minus knihy považuji absenci fotek. Zůstane totiž jen na vaší fantazii a umění googlovat, abyste zjistili, jak „tlustá“ vlastně byla, když vážila 50 kilo a fotila odvážné fotky.

Obě otevřené zpovědi na mě silně zapůsobily. Ne nadarmo se staly bestsellerem (New York Times a v případě Bernarda 2. místo v žebříčku nejprodávanějších titulů). Věřím, že najdou místo nejen v naší obecní knihovně.