JIŘINA SOUKUPOVÁ soukupova@kjd.pb.cz

Upoutala mě recenze na knihu, jejíž název je uveden v titulku tohoto příspěvku, protože jsem zrovna řešila otázku, zda vnuk potřebuje do první třídy mobil. A zaujal mě také její podnázev Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Protože knihu napsal odborník, nejvýznamnější německý badatel v oblasti neurovědy Manfred Spitzer, chtěla jsem znát jeho názor na používání médií, a také to, jaká východiska nabízí.

Ještě než napíšu svůj postřeh o samotné knize, představím krátce autora: Manfred Spitzer (nar. 1958) vystudoval medicínu, psychologii a filozofii. Nakonec se zaměřil na obor psychiatrie. Dvakrát působil jako hostující profesor na Harvardu. Vede univerzitní psychiatrickou kliniku v Ulmu a Centrum pro výzkum učení a neurologie. Má na kontě řadu vydaných knih, mimo jiné i bestseller Lernen: Gehirnforschung und die Schule des Lebens (Učení: Výzkum mozku a škola života, 2002). Kni­ha vyšla v Německu v roce 2012, do češtiny ji přeložil František Ryčl.

Po přečtení několika prvních stránek jsem byla dost otřesena skutečnostmi, které člověk tuší, ale když je škodlivost nadužívání všech médií „zhuštěna“ hned na začátek knihy, tak je to „síla“.

Mezi digitální média zařazuje autor počítače, smartphony, herní konzole, ale i televizi. Nepochybuje, že v nazírání na média jsme ovlivněni reklamou a lobbingem softwarových a teleko­munikačních firem, navíc rodiče mají strach ze sociálního vyloučení svých dětí, když nebudou mít přístup k digitálním médiím.

„Digitální demence“ je název syndromu, který popsali lékaři v Jižní Koreji, kde jsou informační technologie na vysoké úrovni, a oni si všimli, že u mladých dospělých se stále častěji vyskytují poruchy paměti, pozornosti a soustředění, ale také emocionální zploštění a celková otupělost.

Proto se jako nit celou knihou táhne varování nadměrné „konzumace“ médií hlavně mladistvý­mi, ale nyní již i dětmi. Autor se odvolává především na vědecké studie, analýzy i experimenty, které nedokazují nic pozitivního. Sice je řada vědeckých poznatků z USA, kde je podle mě všech­no trochu jinak, ale ani studie nebo experimenty z Evropy nejsou nijak povzbudivé.

Jestli vás zajímá, jak funguje mozek při uče­ní, v knize je tento proces vysvětlen bez velkého množ­ství odborných výrazů a srozumitelně pro běžné chápání. A právě na základech fungování mozku zpochybňuje autor vliv digitálních médií na účinnost učení. Navíc uvádí, že žádná nezávislá studie, která by vyhodnotila zavedení počítačů (a internetu) do škol a jejich pozitivní dopad na efektivnější učení, neexistuje. Všech­ny studie iniciovaly a sponzorovaly počítačové firmy a telefonní společnosti, které mají samozřejmě ekonomické zájmy. Zdůrazňuje také, že přímý osobní kontakt vede k emocionálnějšímu (což je velmi důležité), kvalitnějšímu a hlubšímu zpracovávání informací než výrazně redukovaný (ochuzený) kontakt prostřednictvím monitoru a klávesnice. Jde hlavně o učení v předškolních zařízeních a základním školství. K dobrému učení nepřispívají ani interaktivní tabule – jen se kopíruje, přetahu­je, ale nepíše se, což nepřispívá rozvoji mozku, rozvoji psaní a čtení. Zajímavá je též pasáž o rozvoji mozku při počítání na prstech u malý dětí (znáte čínský způsob počítání na prstech?).

U používání internetu M. Spitzer zdůrazňuje anonymitu (tudíž není zodpovědnost), kyberšika­nu, mobbing. Počítače a internet mění nejen naše myšlení, paměť a pozornost, ale také naše SOCIÁL-NÍ VZTAHY. Užívání digitálních médií je také spojeno s menším množstvím spán­ku a s obezitou. Sociální média škodí hlavně dětem od osmi do dvanácti let. Autor zdůrazňuje, že v raném vě­ku nenaučí média děti NIC, protože děti potřebují kontakt s osobou, potřebují vidět ústa, celý obličej s vyjadřovanými emocemi. Doporučuje denní před­čítání, které má pozitivní vliv na vývoj řeči.

V knize je opravdu velké množství témat k zamyšlení, například používání metody Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní; Facebook namísto face to face; Laptopy ve školce; Digitální hry: špatné známky; Multitasking: narušená pozornost a další.

Slyšeli jste o Generation Google? Tak se označují mladí lidé narození po roce 1993, kteří prakticky vůbec neznají dobu bez počítačů. Prý má tato generace „zvláštní schopnosti a dovednosti“ při pou­ží­vání informační a komunikační techniky. Vědci z British Library provedli analýzu (v knize jsou srozumitelně popsány postupy), z které vy­plý­vá, že tato tvrzení jsou mýtem. Googlovská generace nemá žádné větší schopnosti v zacházení s internetem, za posledních 25 let nedošlo v tomto směru k žádnému zlepšení a ani k zhoršení. Pro „fundované vyhledávání na síti totiž člověk potřebuje solidní základní vzdělání a především znalosti z dotyčného oboru“, jinak žádné nové informace nenajde.

Jedna celá kapitola se také dotýká e-knih, konkrétně e-učebnic. V USA, kde je chtějí masivně „prosadit“ místo knih papírových, se věd­ci zeptali vysokoškoláků, z čeho by se raději uči­li? A výsledek všechny překvapil, protože 75 procent by dalo přednost papírové knize.

Poslední, a nijak krátká kapitola knihy je nazvaná Co dělat? Autor ví, že „digitální média jsou součástí naší kultury. Zvyšují produktivitu práce, ulehčují život a představují velký zábav­ný faktor“. Takže nechce média odstranit, ale obrací se na jedince a uvádí několik praktických tipů, jak pro sebe něco udělat.

A pak… Již na začátku knihy jsem se dočetla: „Pacienti se často ptají, co mají dělat, aby si udrželi duševní zdraví. Odpověď zní – zahoďte křížovky, zahoďte sudoku a BĚŽTE BĚHAT!“ Tolik užitečných informací, kolik jich tato kni­ha obsahuje, se do krátkého článku nevejde. Já vám doporučuji přečíst si ji, nebo alespoň prolistovat… Vždy vás v ní něco zaujme.

Myslím, že její prostudování bude přínosem i pro náš obor. Já v knize vidím potvrzení správného směru naší knihovnické práce (z pohledu knihovnice veřejné knihovny). Protože knihov­ny se svým předčítáním (rozvoj slovní zásoby), výtvarnými dílnami (motorická paměť), sdružováním lidí (snížení sociálního vyloučení) jsou významnou nadstavbou vzdělávání a učení se.