PETRA MITUROVÁ Petra.Miturova@mkcr.cz

Když jsem se balila na dovolenou, trochu narychlo jsem hledala knihu, takovou, která v kufru nezabere moc místa. Sáhla jsem do nevelké knižní pozůstalosti po svém známém, dosud složené v několika přepravkách. Připomíná mi jeho svéráznou, lehce výstřední osobnost, která obohatila i můj život. Vybrala jsem útlý román s názvem Fotograf, který Honzovi kdosi kdysi věnoval, nepochybně proto, že obdarovaný sám býval profesionálním fotografem.

Podle informací na přebalu měla kniha přibližovat tehdy mladý obor fotoreportáže a její­ho zákulisí. Ten poslední dobou prochází změnami, které se obecně dotýkají celé oblasti fo­tografie. S rozvojem digitálních technologií se snížil zájem o služby profesionálů a naopak otevřel prostor pro občanskou reportáž, pořizovanou digitálními fotoaparáty i mobilními telefony. Doufala jsem, že „historický“ vhled do této oblasti bude mít svůj půvab.

Jméno autora románu Pierra Boulla (1912 až 1994) je spojováno většinou s jinými jeho známějšími díly Most přes řeku Kwai a Planeta opic, která se proslavila i díky filmovému ztvárnění. Tento francouzský spisovatel psal váleč­né, špionážní a sci-fi romány, v nichž promítl osobní zkušenosti z 2. světové války i výrazné humanistické poselství. Román Fotograf (1967) lze přiřadit k žánru kriminálního thrilleru s politickým pozadím, které byly ve Francii v té době oblíbené. V Československu jej vydalo v roce 1982 nakladatelství Mladá fronta. Také tento námět se dočkal zfilmování, když podle něj režisér Jean-Claude Tramont natočil film Le Point de mire (Záměrný bod, 1977) v hlavní roli s Annie Girardotovou, u nás však nepromítaný.

Hlavním hrdinou Fotografa je Martial Gaur, odvážný lovec snímků, který při svém povolání reportážního fotografa přišel o nohu. Při té příležitosti však udělal jeden ze svých dosud nejlepších obrázků. Je tvrdý, pyšný a nestojí o ničí soucit. Nyní si vydělává focením začínajících hvězdiček, ale má neodbytný pocit, že na svou životní fotografii stále teprve čeká. Je to také jediná touha, co mu zbyla, hraničící až s posedlostí. V tom souzní se svým učitelem, starým fotografem Tournettem:

„S hořkostí dumal o tom, že jestliže se mu přihodilo, že vyfotil pohled umírajícího, nikdy bohužel neměl štěstí srovnatelné s tím, jaké měl jeho přítel, štěstí nebo snad génia, jak si Tournette nejspíš myslel. V jednom kratičkém okamžiku mu hlavou prolétla myšlenka, že jejich rozhovor není rozhovor normálních bytostí a že kdokoliv by je poslouchal, musel by být nepochybně pobouřen. Jako by četl jeho myšlenky, pronesl stařec na závěr jednu ze svých obvyklých sentencí.

– Fotograf je umělec. Umělec musí umět být nelidský.“

Pokud jde o ženy, je Gaur podobně pragmatický, a jestliže mu nabízejí svou přízeň, neodmítá. Známost s mladičkou dívkou Olgou, jeho sousedkou, je pro něj zpočátku tajemstvím. Brzy zjišťuje, že nejde o náhodu, ale že jej dívka hodlá využít k naplnění soukromých zájmů. Aby odhalil její motivy, nedá nic znát a pokračuje ve vztahu. Když objeví, že Olga je zapletena do přípravy atentátu, začne spřádat vlastní plán. Jako invalida už není dost rychlý, a tak sází na jistotu a záběr, který má být jeho uměleckým vrcholem, pečlivě promýšlí a aranžuje, do posledního detailu, v různých variantách… K zorganizování svého „velkého finále“ Gaur vynaloží veškeré schopnosti, jako by skutečně vstoupil do spolku se samotným ďáblem.

V příběhu nevystupují vysloveně kladní hrdinové, neboť všechny postavy ovládá nějaký druh většího či menšího pokrytectví, ať už jde o Gaurova známého z odboje Verveuila, přítele a velitele tělesné stráže Hersta nebo prezidenta. Román je sondou do odlidštěné společnosti, která se rozpadá na řadu individualistických jedinců. Boullův kritický postoj k pokrytecké morálce je jednoznačný, ale podávaný nevtíravým způsobem. Díky výrazově jednoduchému a úspor­nému jazyku v téměř novinářském stylu se příběh odvíjí ve svižném tempu. Děj ale slouží spíš jako východisko pro vnitřní úvahy postav a rozbory jejich duševních pochodů a úmyslů.

Pohnutky a kroky obou milenců a spiklenců byly osvětleny sugestivně a s lehkou ironií a kromě přetvářky jsem při četbě zaznamenala i záblesky jejich vzájemného porozumění i citu. Upřímně – kdo z nás nikdy v životě nezažil vztah, v němž byla pří­tomna i určitá manipulace a maskování skutečných cílů? Pokud jde tedy o vztah Gaura a Olgy, v tomto směru jsem se neubránila spíše sympatiím k nim. Pro selhání profesionální a především lidské, přestože i toto mělo své důvody, jsem ovšem pochopení nenašla.

Autor si udržel moji plnou pozornost až do gradujícího závěru. Již dříve mě napadlo, že zamíření objektivem se příliš podobá míření střelnou zbraní, s tím rozdílem, že na druhé straně nikdo neumírá. Každé pravidlo ale mívá výjimky. Fotograf se čte jedním dechem, ať už jako příběh s kriminální zápletkou, studie pokrytectví nebo varování před nebezpečím terorismu, které v současnosti opět nabývá na síle. Z poutavosti díla se uplynulými lety nic neztratilo, jak tomu u kvalitní literatury má být.

Fotoreportér Jan Šibík byl v Hyde Parku vysílaném letos v České televizi dotázán, zda se někdy dostal do situace, v níž musel odložit fotoaparát a místo toho pomoci někomu v ohrožení života. Odpověděl, že zatím nikoli, ale že si nedovede představit, že by v takovém okamžiku fotografoval. Jistě ale sám zažil, jak silnému pokušení může být v dané chvíli fotograf vystaven…