PAVLA PŘÍVOZNÍKOVÁ pavla.privoznikova@gmail.com

Ženy spisovatelky se na italské literární scéně v posledních desetiletích prosadily jako originální a svébytné osobnosti, jejichž silný hlas se nechal slyšet i v českých překladech. Pokud Zora Obstová ve své studii Ženská próza v italské moderní literatuře vydané nakladatelstvím Karolinum v roce 2008 představuje českému publiku italské spisovatelky předminulého a minulého století, jejichž jména český čtenář vůbec anebo téměř nezná – Matilde Seraovou (1856–1927), nositelku Nobelovy ceny Grazii Deleddovou (1871–1936), Natalii Ginzburgovou (1916–1991), Annu Marii Ortesovou (1914–1998) či manželku Alberta Moravii Elsu Morantovou (1912–1985), tak spisovatelky, které tvoří v posledních letech, jsou českému čtenáři představovány s poměrně malým odstupem. První takovou je scenáristka a spisovatelka Margaret Mazzantiniová (1961), jejíž román Nehýbej se získal v Itálii nejprestižnější ocenění Strega a v češtině vyšel v překladu Aleny Jíchové roku 2004. Jedná se o zpověď lékaře ve středních letech, který za dveřmi operačního sálu (zatímco čeká, zda jeho kolegové dokážou zachránit život jeho dcery) bilancuje svůj život a odhaluje své nejkrutější strán­ky, svou nevěru, ale i křehkost a lásku.

V roce 2009 vyšel překlad rodinné ságy rodiny Falconeových odehrávající se během sta let od sjednocení Itálie po pád Berlínské zdi. Nese název Jsem tady už tisíc let a její autorkou je spisovatelka, novinářka a scenáristka Mariolina Veneziová (1961), která ve svém debutovém románu hojně čerpá z vlastních zkušeností. Román vydalo nakladatelství Paseka v překladu Gabriely Chalupské.

O rok později vyšel v témže nakladatelství, ale v překladu Alice Flemrové útlý román Kameny bolestisardské spisovatelky Mileny Agusové (1959). Vypravěčka v něm živě a s humorem popisuje příběh své babičky, „černé ovce“ rodiny, která netouží odmalička po ničem jiném než po tom, co má opravdovou cenu, a to po lásce.

Kdo se skrývá pod pseudonymem Elena Ferrantová (1943), není dodnes nikomu známé ani v Itálii, ani za jejími hranicemi. Má se za to, že se jedná o neapolskou spisovatelku, ale ona svou identitu tají a nevyzvedává si ani literární ceny. Roku 2011 vyšel v Knize Zlín její druhý román Dny opuštění, který přeložil Jakub Vol­ný. Děj začíná v okamžiku, kdy překladatelku Olgu s dvěma dětmi a psem opustí její manžel Mario. Olga se tak musí postavit tváří v tvář nejen novému životu, který si nevybrala, ale především sama sobě.

Roku 2011 vydala Mladá fronta také „strhující román o tanci, lásce a dospívání“ Paoly Zannonerové (1958), u nějž překladatelka Tereza Sieglová zachovala původní anglický titul Dance!. Moderní bildungsromán a love­story v jednom vypráví příběh dvanáctileté Robin, která žije jen s otcem a dědečkem a přátelí se pouze se spolužáky, se kterými sdílí nad­šení pro hiphopový tanec. Zaujme především mladé čtenářky.

Z úplně jiného soudku je pak román sardské spisovatelky a političky Michely Murgiové (1972), který nese pro českého čtenáře záhadný titul Accabadora. Hlavní postavou příběhu zasazeného do Sardinie padesátých let minulého století je bezdětná postarší švadlena Bonaria, která se stane adoptivní matkou šestileté Marie, nevítané čtvrté dce­ry chudé vdovy. Bonaria má však ještě jedno řemeslo, které vykonává zahalená černým hávem noci. „Pokud potřebujeme pomoci s příchodem na tento svět, potřebuje­me někdy pomoci s odchodem z něj.“ Acca­bado­ra je v sardštině žena, která pomáhá s odchodem ze světa nevyléčitelně nemocným. Mur­giová v příběhu Bonarie a její adoptivní dcery Marie citlivě a nečekaně čtivě předkládá čtenářům k úvahám komplikovanou problematiku dnes velmi diskutované eutanazie, která v katolické Itálii představuje temné tabu. Knihu přeložila Marina Feltlová a vyšla v nakladatelství Paseka roku 2014.

Hlas filoložky Rity Monaldiové (1966) je v literatuře i životě spojený s muzikologem Francescem Sortim (1964). Tvorba této au­tor­ské dvojice má zajímavý osud – poté, co byl jejich první román Imprimatur nakladatelstvím Mondadori krátce po vydání stažen z pultů knihkupectví a prohlášen za neprodejný, vydávají tito italští autoři žijící ve Vídni své knihy u holandského nakladatelství nebo v překladech. Česky jejich debut vyšel v Albatrosu roku 2004, v překladu Evy Ruxové a Jitky Křesálkové. Další ze série jejich historických detek­tivek Salaí má pochyby vyšel přeložený Alicí Flemrovou v Knižním klubu roku 2009. Salaí je nenapravitelný lhář, zloděj a sukničkář, ovšem zároveň také adoptovaný syn a žák Leonarda da Vinciho. Společně s otcem odhalí tajné spiknutí v nejvyšších mocenských kruzích, které připravují převrat dalekosáhlého rozsahu. Ten­to téměř thriller je psaný formou dopisů a autoři při jeho tvorbě vycházeli jako vždy z pečlivě nastudovaných historických pramenů.

Do italské historie se ve svém románu Dívka, která se dotkla nebe vrací také původním povoláním dramaturg Luca de Fulvio (1957). De Fulvio bere čtenáře do Říma a pak Benátek první poloviny šestnáctého století a strhujícím způsobem vypráví nejen o vzniku prvního židovského ghetta, ale především o síle lidské vůle, která dětem ulice pomůže vzepřít se těžkému osudu. Klasický román o lásce, přátelství, smrti, nenávisti i odpuštění přeložila Marta Bárová a vyšel loni v Knižním klubu. Během letošního října vyšel de Fulviův druhý román Chlapec, který rozdával snyodehrávající se v New Yorku roku 1920.

Zavedenou osobností na italské literární scé­ně je již zmiňovaný bývalý „kanibal“ a nedostudovaný biolog Niccolò Ammaniti (1966). Český čtenář zná jeho tvorbu z překladů Alice Flemrové, které vyšly v nakladatelství Havran: v roce 2005 román Já se nebojím a v ro­ce 2008 Vezmu tě a odvedu tě pryč. Ammaniti je autorem, kte­rý ve svých románech dokáže mistrně vykreslit povahy všech věkových kategorií, ale prosadil se především jako výjimečný znalec chlapeckých duší. Hrdinové jeho nejúspěšnějších románů bývají chlapci nacházející se v jakémsi období nikoho – cosi způsobí, že domovské území jejich dětství se zdá nenávratně pryč, ale do zaslíbené země dospělosti (a nezávislosti) je to ještě nekonečně daleko. Jim pak nezbývá než na základě vlastního svobodného úsudku najít odpověď na otázku, co je dobré a co špatné. V loňském roce vydalo Nakladatelství Lidové noviny v překladu Evy Zaoralové zatím poslední Ammanitiho román Já a ty. Příběh knihy se odehrává během jednoho týdne ve sklepní místnosti milánského domu, kam se čtrnáctiletý Lorenzo uchýlil, aby si tam v klidu užil jarní prázdniny a nemusel nikomu na horách předstírat, že je jako ostatní. Ovšem k Lorenzovu překvapení se ve sklepě znenadání objeví jeho o deset let starší nevlastní sestra Olivia závislá na drogách. Týden ve sklepě se nečekaně stane osudovým milníkem na Lorenzově cestě k dospělosti.

Italský spisovatel Giorgio Vasta (1970) debutoval v Itálii v roce 2008 románem Hmatatelný čas, který vyšel v nakladatelství Odeon roku 2011 v překladu Alice Flemrové. Tento bildungsromán napsaný vysokým „mýtopoetickým“ stylem není z těch bestsellerů, které si čtenář může vzít k nedělnímu šálku kávy. Vasta vypráví ústy jedenáctiletého Nimba, „chlap­ce s aureolou slov“, historii jednoho italského roku – osudového roku 1978, kdy byl unesen a zabit italský premiér Aldo Moro. Nimbus a jeho přátelé Volátus a Rádius založí malou teroristickou buňku, aby mohli výchovně působit na své okolí. Jejich výchova se jim však poněkud vymkne z rukou a každý z nich se pak rozhodne po svém, jak s nastalou situací naloží.

Ascanio Celestini (1972) se ve své útlé knížce Černá ovce vrací v italské historii dvacátého století ještě o kousek dál než Vasta. Příběh jeho hrdiny začíná v zázračných šedesátých letech, kdy byla Itálie v plném rozkvětu a zažívala ekonomický boom. Herec, režisér a dramatik Celestini se na Itálii dívá očima pětatřicátníka, který strávil svůj život za zdmi ústavu. Čtenář je tak po přečtení tohoto tragikomického svědectví o konzumu současné Itálie nucen konstatovat, že život uvnitř se moc neliší od života venku. Tento román s podtitulem „Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec“ vydalo nakladatelství dybbuk v překladu Mariny Feltlové roku 2012.

Jedním z nejčtenějších italských spisovatelů je za poslední léta v České republice Paolo Giordano (1982). Tento mladý fyzik debutoval románem Osamělost prvočísel, který mu v roce 2009 vynesl italskou nejprestižnější cenu Strega. U nás vyšel téhož roku v nakladatelství Odeon, přeložila ho Alice Flemrová. Giordano v něm živým a čtivým jazykem popisuje osudy Mattii a Alice, jejichž životy jsou poznamenané nevyléčitelným traumatem z dětství. Rozhodnutí, která oba udělali v jediném okamžiku, tak ovlivňují celé jejich příběhy. Ty se v určitém okamžiku přiblíží, ale nikdy se nesetkají úplně, vždycky od sebe zůstanou na jedno číslo vzdálené – právě tak jako prvočíselná dvojčata.

Giordanův druhý román Tělo vznikl na základě jeho cesty na vojenskou základnu v Afghánistánu a od jeho prvního textu se formálně i tematicky velmi liší. Česky vyšel v Odeonu v překladu Alice Flemrové roku 2013.

Alice Flemrová přeložila pro české čtenáře také další zajímavé italské dílo, které právě vyšlo v nakladatelství Paseka, a to rodinnou ságu ze života řím­ské židovské smetánky v druhé polovině dvacátého století s názvem S těmi nejhoršími úmysly od římského rodáka, spisovatele a profesora francouzské literatury Alessandra Piperna (1972).