PAVLA PŘÍVOZNÍKOVÁ pavla.privoznikova@gmail.com

Osmdesátá léta minulého století znamenala pro italskou literaturu opravdovou revoluci. Po vydání Ecova románu Jméno růže roku 1980 se v Itálii zase začalo věřit v narativní prózu a po avantgardních experimentech předchozích desetiletí v literatuře znovu ožil příběh, tentokrát však zaštítěný postmoderní poetikou. Osmdesátá léta byla ale také obdobím velkého televizního boomu, a italská literatura se tak během tohoto a následujícího desetiletí snažila udržet krok s televizní obrazovkou, která se pro mnohé Italy stala jedinou každodenní kulturní aktivitou.¹ Během osmdesátých a devadesátých let se ale literatura osvědčila a navzdory stále se zvyšující televizní sledovanosti nepřišla v Itálii o své výsad-ní postavení. Byť je tradice italské narativní literatury z historických důvodů a vinou pozdního jazykového sjednocení kratší než u jiných evropských jazyků, italský národ se i v současnosti opakovaně projevuje jako národ velkých spisovatelů, jejichž díla promlouvají k čtenářům i za hranicemi Itálie.

Na začátku osmdesátých let navazuje mladá generace v čele s Andreou de Carlem a Danielem Del Giudicem na jednoho z největších vypravěčů a jediného respektovaného učitele Itala Calvina. Naplno se prosazují originální hlasy velkých vypravěčů Stefana Benniho, Antonia Tabucchiho a Sebastiana Vassalliho, kteří jsou všichni z překladů českému publiku známí. Nejnověji se v českém překladu Kateřiny Vinšové objevil Vassalliho životopisný román Noc komety pojednávající o italském prokletém básníkovi Dinu Campanovi, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vassalli ho napsal už v roce 1984, ale u nás vyšel teprve loni v nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Devadesátá léta přinesla do italské literatury velkou vlnu tematizace násilí, kterou přiživil snímek Quentina Tarantina Pulp fiction z roku 1994. Mladí debutující autoři se museli vyrovnat s těžkou situací literatury ve vleku televize a filmu, a aby se vyrovnali tempu, kterým film uháněl kupředu, snažili se využít brutality k šokování, a tím probuzení čtenáře. Tato vlna kulminovala v roce 1996 vydáním antologie Mladí kanibalové (La gioventú cannibale), do které editor jednoho z největších italských nakladatelství Einaudi, Enrico Brolli, vybral povídky několika podle svého soudu nadaných autorů, kteří tuto vlnu reprezentovali. Díky této anto­logii, která zahrnovala povídky např. Tiziana Scar­py, Isabelly Santacroce či Niccola Ammanitiho, povýšila díla znázorňující syrové násilí do vysoké literatury. Je třeba ale zmínit, že mno­zí z „kanibalů“ v průběhu své spisovatelské dráhy vyzráli a navázali na vyprávění tradiční­ho příběhu.

Největším italským bestsellerem devadesátých let však zůstává zpověď staré ženy vnučce, kterou vychovala, jakýsi román v neposlaných dopisech Běž, kam tě srdce povede (č. 1995) Susanny Tamarové. Tento román vzbudil bouřlivou diskusi a dodnes není názor na jeho kvality jednotný, nicméně v historii italské literatury představuje skutečnou událost. Od Susanny Tamarové vyšla loni v nakladatelství Návrat domů  sbírka povídek s názvem Odpověz mi v překladu Adriany Skřivánkové.

Po jedenáctém září 2001 se zdá, že o násilí již není v italské literatuře třeba vypravovat, jako by se studnice krve již vyprázdnila. Kanibalské tendence ustupují do pozadí a na počátku milénia nastává pro mnohé autory čas účtování s minulostí a snaha o nalezení nového směru, kterým by se italské psané slovo mohlo vydat. Jedním z východisek se zdá být například pohled na svět očima dětského protagonisty, který volí již zmíněný Niccolò Ammaniti nebo třeba Sandro Veronesi.

Italští autoři se ale také snaží upozornit na stále se zhoršující společenskou a politickou situaci v zemi. Debutující, ale i zavedení autoři v posledních letech stále více kritizují italský stát, neustále se opakující neschopnost politiků o zdařilou reformu státního systému; představují sondu do vrstevnaté a konzumu propadlé italské společnosti i do nefunkčního a stagnujícího školství. Nově se prosazují také autoři, kteří do Itálie imigrovali, a imigrantská tematika se objevuje i v dílech italských rodilých mluvčích.

Nicolai Lilin (1980) se přistěhoval do Itálie v roce 2003. Od roku 2006 publikuje romány s autobiografickými prvky. V češtině vyšla v nakladatelství Paseka jeho tzv. Sibiřská trilogie: roku 2011 Sibiřská výchova v překladu Alice Flemrové, roku 2013 Volný pád a roku 2014 Dech tmy, oba v překladu Heleny Lergetporer. Hrdinou celé trilogie je Nikolaj zvaný Kolyma – v prvním díle seznamuje čtenáře s netradiční výchovou, kterou procházejí děti v komunitě podněsterských Urků, ve druhém díle vypravuje z pohledu řadového vojáka hrůzy čečenské války a ve třetí části popisuje nesnadný úkol bývalého vojáka vypořádat se s prožitými hrůzami, umlčet v so­bě vraha a začít žít „normální“ život v postsovětské společnosti.

O předlouhé cestě (z Afghánistánu až do Itálie) Enájatolláha Akbarího vypráví italský spisovatel, novinář a sociální pracovník Fabio Geda (1972). Jeho román V moři jsou krokodýli, který přeložila pro nakladatelství Ikar Marina Feltlová v roce 2011, je příběhem chlapce, kterého matka zachrání před Talibánci tak, že ho vezme do Pákistánu a tam ho opustí. On se tak v deseti letech musí postarat sám o sebe, přičemž jediným průvodcem mu jsou pravidla, která mu matka vždy vštěpovala: nekraď, nepoužívej zbraně, neber drogy.

Zajímavá je také italská dialektální tvorba, ať už autorů, kteří píší výhradně v dialektu, nebo autorů, kteří se dialektem svého kraje nechávají inspirovat. Jedním z nich je například spiso­vatel, scenárista a režisér Andrea Camilleri (1925), který svým zapracováním sicilštiny do italštiny vytvořil naprosto kompaktní a plynulý jazyk. Od roku 1994 píše Camilleri mimo jiné jednu až dvě detektivky ročně pojednávající o kauzách, které řeší svérázný komisař Montalbano. Český čtenář ho zná např. z knih Tvar vody či Hliněný pes.

Dalším autorem v Itálii velice oblíbeného detektivního žánru je státní zástupce a senátor Gianrico Carofiglio (1961). Hlavní postavou jeho románů je advokát Guido Guerrieri, úspěš­ný v práci a osamělý v osobním životě, který si čtenáře získá svým suchým humorem. Carofiglio ve svých románech hojně čerpá ze svých osobních zkušeností (angažoval se mimo jiné v mnoha procesech s mafií) a na vyprávění případů inspirovaných skutečností nastavuje zrcadlo italskému soudnímu systému se všemi nespravedlnostmi jeho fungování. Kritizuje například i obvykle tolerovaný latentní rasismus italské společnosti. V prvním díle volně provázané série s názvem Nevědomý svědek, který vydalo nakladatelství Host v překladu Zuzany Jurkové roku 2012, tak advokát Guerrieri obhajuje senegalského přistěhovalce Abdula Thiama, který je podle všech jasným vrahem devítiletého chlapce nalezeného na dně studny. Zuzana Jurková přeložila a nakladatelství Host ve stejném roce vydalo ještě druhou Carofigliovu knihu Přechodné dokonalosti, která popisuje příběh zmizení mladé a krásné dívky Manuely. Řešením případu spíše pro detektiva než advokáta Guerrieri bojuje s vlastní osamělostí, mimo práci mu společnost dělá jen boxovací pytel v obývacím pokoji.

V Itálii v současnosti stále publikují také autoři starší generace, v čele s jazykovědcem, spisovatelem, literárním kritikem a univerzitním profesorem Umbertem Ecem (1932). Již jsme zmínili jeho románový debut Jméno růže, který se dá považovat za bibli italské postmoderní poetiky. Eco je ale více lingvista a teoretik než romanopisec, což dokládá i množství jeho publikací. U nás vydává v posledních letech Ecova díla nakladatelství Argo a mezi lety 2009 a 2015 vydalo šest teoretických a jedno románové dílo: v roce 2009 vyšla v překladu Lenky Kováčové objemná monografie Bludiště seznamů zabývající se fenoménem „seznamu“ ve všech jeho formách, v roce 2011 vyšel jednak Ecův návrat k problematice sémiotické teorie Kant a ptakopysk v překladu Pavla Štichauera, ale také další z řady Ecových velkých románů Pražský hřbitov, který přeložil Jiří Pelán. V roce 2012 zpracoval kolektiv překladatelů souborné dílo Od stromu k labyrintu a v roce 2013 vyšla opět hned dvě Ecova díla – sbírka příležitostných textů Vytváření nepřítele přeložená Helenou Lergetporter, Zorou Obstovou a Kateřinou Vinšovou a Dějiny legendárních zemí a míst, na jejichž překladu se podílela Helena Lergetporter, Jindřich Vacek a Pavel Štichauer. V letošním roce vyšlo po více než padesáti letech od vydání originálu Otevřené dílo, ve kterém Eco poprvé definuje čtenáře jako subjekt s autorem spolupracují na vytváření významu díla. Otevřené dílo do češtiny přeložila Zora Obstová. V Itálii letos vyšel Ecův sedmý román Numero zero (Číslo nula).

Dalším mezi velkými italskými klasiky dvacátého století, kteří stále publikují, je Claudio Magris (1939). Magris je v Itálii uznávaným germanistou a literárním kritikem. V češtině vyšly v nakladatelství Mladá fronta dvě jeho knihy, obě v překladu Kateřiny Vinšové. V roce 2010 již druhé vydání Magrisova opusu magnum Dunaj (s podtitulem „životopis řeky“), jedineč­ný text na pomezí několika žán­rů – cestopisu, historického romá­nu, eseje, deníku a autobiografie, ve kterém autor staví proti sobě Dunaj jako symbol nad­národní a kos­mopolitní střední Evropy a Rýn představující ochrán­ce čisté rasy; a v roce 2011 vychází román Poslepu, jehož příběh vypráví cestovatel, který se na své imaginární pouti napříč sto­letími identifikuje s různými osobnostmi a ve svém skutečném životě se musí vyrovnat s tím, že se všechno stane vždyc­ky jinak, než si představoval, a že je vždy v nesprávný čas na nesprávném místě.

Zajímavým úkazem na českém knižním trhu je pak Krátká sentimentální cesta a jiné povídky terstského spisovatele a dramatika přelomu devatenáctého a dvacátého století Itala Sveva (1861–1928). Tento představitel modernismu je u nás známý především románem Vědomí a svědomí Zena Cosiniho. Soubor dosud nepřeložených povídek, které vznikaly během téměř celého Svevova života, vydalo v překladu Alice Flemrové nakladatelství Paseka v roce 2012.

Díla laureáta Nobelovy ceny za literaturu Daria Foa (1926) vycházejí v českém jazyce již od roku 1963. V knize Polomyšín vydané nakladatelstvím Fra v roce 2009 vypráví tento spisovatel, dramatik a herec humornou formou a bez obalu zážitky svého dětství. V roce 2010 vyšel v elektronické podobě dramatický monolog pro jednu ženu s názvem Alenka v říši nedivů a v roce 2012 vydalo ostravské nakladatelství Quadrom Foovu frašku v klasickém stylu s názvem Marcolfa v překladu Mattea Difumata.

Rok 2012 přinesl překlad ještě dvou italských dramat, a to díky nakladatelství Transteatral. První z nich je Hra rolídalšího nositele Nobelovy ceny za literaturu italské národnosti Luigiho Pirandella (1867–1936) a druhé před­stavuje Bezelstná Minnie Massima Bontempelliho (1878–1960). Drama Luigiho Pirandella přeložila Tereza Sieglová, drama o slečně Minnie, která pochybuje o pravosti svého lidství a nakonec svůj život ukončí sebevraždou, převedla do češtiny Alice Flemrová.

Pier Paolo Pasolini (1922–1975) známý českému publiku jako vynikající režisér byl také skvělým spisovatelem a esejistou. Třicet šest let po Pasoliniho násilné smrti, tedy v roce 2011, vyšel v Nakladatelství Fra výbor z Pasoliniho esejistické tvorby nazvaný Zuřivý vzdor, který přeložil a k vydání připravil Tomáš Matras. Český čtenář má tak poprvé možnost seznámit se s Pasoliniho filosoficky až angažovaně laděnými texty, v nichž autor se čtenáři sdílí své pojetí světa, které nakonec vždy zamíří k jeho zájmu o člověka jako o bytost, jež je nucena vyrovnat se s okolnostmi, které jí život předloží.

Další významné italské esejistické dílo, tentokrát z pera Eugenia Montaleho (1896–1981), básníka, esejisty, novináře a nositele Nobelovy ceny, vyšlo v češtině pod stručným názvem Eseje a pro Nakladatelství Pavel Mervart ho v roce 2011 přeložil, uspořádal a komentářem doplnil Jiří Pelán. Jedná se o soubor esejů, kte­-ré jako autorovo „vedlejší povolání“ vznikaly v průběhu více než padesáti let a ve kterých jsou podrobně analyzována významná díla italské, francouzské a anglické literatury. Montale se ukazuje jako přesný kritik jasné a pevné estetické pozice.

Základní zákony lidské blbosti, dva vtipně napsané eseje historika a ekonoma Carla M. Cipolly (1922–2000), přeložil Jindřich Vacek a vyšly v Argu v roce 2012. Základních zákonů podle Cipolly existuje pět a na jejich základě se lidi dají rozdělit do čtyř skupin podle toho, jak prospívají či škodí sobě a druhým: člověk inteligentní, lupič, prosťáček a hlupák.

Deníkové zápisky spisovatele, básníka a překladatele Cesara Paveseho (1908–1950), který se v roce 1935 znelíbil režimu a byl vyhnán nejprve do Kalábrie a pak do tzv. vnitřního exilu na severu Itálie, zprostředkovalo českému čtenáři nakladatelství Tichá Byzanc v roce 2010. Řemeslo života je inspirujícím pozorováním Paveseho tvůrčích i osobních pochyb, v němž čtenář sleduje čtrnáct let Paveseho života, jejichž události ho nakonec dohnaly k sebevraždě. Deník vyšel při příležitosti 60. výročí autorovy smrti v překladu Kateřiny Vinšové.

Pozoruhodné dílo italské nenarativní literatury pak představuje kniha lingvisty Franca Morettiho (1950) s názvem Grafy, mapy, stromy, kterou letos vydalo nakladatelství Karolinum v překladu Olgy Čaplyginové. Moretti zde originálním způsobem dokazuje, že literární historii je možné nahlížet pomocí metod přejatých z jiných vědních oborů – kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie.

Neapolského novináře a spisovatele Roberta Saviana (1979) není českému publiku třeba nijak představovat. Saviano si uznání a věhlas získal již svou prvotinou Gomora, otevřenou výpovědí o bezbřehé moci neapolské mafie, která v České republice vyšla v roce 2008. Od té doby vychází v nakladatelství Paseka prakticky každá další Savianova práce. Alice Flemrová tak do současnosti přeložila včetně Gomory pět Savianových titulů: Krása a peklo (2010), Opak smrti (2010), Pojď se mnou pryč (2012) a Nula, nula, nula (2013).

Naopak neapolského učitele na základní škole Marcella d’Ortu (1953–2013) český čtenář poznává až téměř dvacet let po jeho literárním debutu. V roce 1990 připravil k vydání slohové práce svých žáků, které podávají vtipné a zcela ojedinělé svědectví o chudobě, ve které žijí neapolská předměstí ovládaná mafiánský­mi klany. Prozaický dokument Já to doufejme ňák 
zvládnu, který do češtiny skvěle přeložila Kateřina Vinšová a který vyšel v roce 2009 v nakladatelství Baobab, poskytuje českému čtenáři dětsky pravdivý vhled do reality dnešní Neapole.

Neapol je ve středu dění také sbírky povídek Za projevenou milost spisovatelky a dramatičky Valerie Parellové (1974). Kniha, díky níž se Parellová nepřehlédnutelně prosadila na italské literární scéně, je úsporným vhledem do života běžných neapolských žen, které musejí často sobě navzdory čelit všemu, co jim nevyzpytatelný život nachystal. Překlad Alice Flemrové vydalo nakladatelství Paseka v roce 2012.

Dokončení příště

1   Ginsborg, Paul. Italy and its discontents. New York: Palgrave Macmillan, 2006