PETR NAGY

Vojtěch Mašek, Karolina Voňková (eds.): Recykliteratura. Praha: Lipnik, 2015. 352 str.

Když se před dvěma lety v rámci jednoho pražského jarmarku pořádal workshop, jehož účastníci nalepovali na staré obrázky výstřižky z různých textů, málokdo mohl tušit, jaký se z pů­vodně jednorázové akce stane během několika měsíců fenomén. Dnes má facebooková stránka Recykliteratury, jak zní dnešní název projektu scenáristy a výtvarníka Vojtěcha Maška a Karoliny Voňkové z nakladatelství Lipnik (mj. organizátorky Knihe­xu), více než šestnáct tisíc příznivců a díky podpoře fanoušků na http://hithit.com se RCL (taková je oficiální zkratka) dočkala i své knižní podoby.

Kniha nazvaná jednoduše Recykliteratura, kterou k vydání připravil Mašek s Voňkovou, přináší na tří stech padesáti stranách bohatou nadílku výtvorů RCL, za jejichž výběr – stejně jako za celkovou skladbu knihy a její vizuální podobu – je zodpovědný grafik Jan Šiller. Podle vyjádření tvůrců knihy bylo jejich hlavní snahou vytvořit soudržný celek vycházející z principu asociativní montáže, a dopřát tak čtenáři nejen požitek z jednotlivých děl, ale i pocit z četby více­méně souvislého, byť notně surreálného příběhu.

Svazek bohužel postrádá jakoukoliv předmluvu či doslov, které by čtenářům tímto fenoménem dosud nedotčeným osvětlily principy a cíle recykliterární tvorby. Stručný popis sice nabízí face­bookový profil RCL nebo anotace přítomné knihy, jedná se však o charakteristiku dosti povšechnou: „Recykliteratura je hledáním překvapivých souvislostí, kontrastů a absurdit. V nejšťastnějších případech se rodí obrázky, které čtenáře nebo diváka nutí domýšlet, co jim předcházelo a co po nich bude následovat. Obrazy, slova a vě­ty jsou k dispozici k novým objevům — často nečekaným a překvapivým. Síla jednoduchého vtipu, zenové básně, groteskní situace, znepokojujícího dialogu nebo minimalistické repliky.“ Zce­la pak chybí informace o autorech jednotlivých příspěvků, jejichž absenci lze považovat za původní záměr („autor je nejistý a jediným kritériem pro zveřejnění je síla fragmentu“).

Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že tvůrcům přítomných děl stačilo propojit libovolný obrazový a textový materiál, není tomu tak – dokonce i RCL má svá pevná pravidla, která čtenář nalezne přehledně vypsána na zadní záložce. Pokud jde o samotný obsah knihy, připadá zde obvykle jedno dílo na jednu stránku, výjimečně se na některou vměstnají obrázky dva. Vyjma úvodu a předělů žluté barvy mezi jednotlivými „kapitolami“ se jedná o černobílé reprodukce. Adresátem textů ve vstupní části a na dalších barevně odlišených listech je samotný čtenář, kte­rý je takto jemně instruován k „příběhovému“ čtení knihy (mj. „Já vám dám skutečný příběh. Ukážu vám, co to příběh je.“) a informován o tématu zastřešujícím vybraný oddíl – někdy ovšem velmi chatrně. Například téma mileneckých vztahů: „Nej­atraktivnější žena, kterou jsi potkal?“ – „Moje manželka.“

Jednotlivé obrázky – fotografie, mezi nimiž nechybějí záběry z filmů či portréty slavných osobností, avšak převahu mají snímky s neznámými (či přinejmenším obtížně identifikovatelnými) protagonisty – se ve svazku objevují pouze jedinkrát. Výjimku představuje trojice děl, která můžeme pracovně pojmenovat jako „dialog dvou mužů“ (6x), „babička s dětmi“ (7x) a „muž s konvičkou“ (16x). Dotyčným výtvorům by ale možná prospělo, pokud by se nacházely v těsné blízkosti – vytvořením samostatných sérií by lépe vynikla hra s obměnou textů, jejichž absurdní vyznění by se takovým sousedstvím jen prohloubilo. V případě prvních dvou obrázků už navíc k realizaci této varianty příliš nechybělo, neboť se mezi ně vklínilo jen několik jiných děl.

Naopak řada variací s „mužem a konvicí“ se vine celou knihou a na výrazný potenciál tohoto obrázku, jakož i funkčnost případného zřetězení jednotlivých výtvorů poukázal v jednom rozhovoru sám Vojtěch Mašek: „Našel jsem třeba obrázek pána, který leští konvici. Působilo to tak, jako kdyby spolu byli v nějakém hodně intimním rozhovoru. Na základě tohoto obrázku vznikl poměr­ně dlouhý seriál, kdy se často navazovalo na předchozí anekdoty.“ Za připomenutí v této souvislosti stojí komiks Hovory z rezidence Schlecht­freund, publikovaný nejprve v kritickém čtrnáctideníku A2 a poté vydaný i knižně, jenž je jedním z plodů dlouholeté spolupráce Vojtěcha Maška se scenáristou Džianem Babanem a který je založen rovněž na doplňování různých textů do neměnného obrazového materiálu.

Přes chybějící doprovodné slovo může po knize beze strachu sáhnout i člověk s celým projektem dosud neobeznámený – základní principy mu objas­ní samotná četba spolu se závěrečným seznamem pravidel recykliterární tvorby. Jednotlivé výtvory pak sázejí především na humor, ať už pointovaný (na způsob anekdoty), či spíše absurd­­ní. Důraz je přitom kladen především na vyznění samotného textu (důraz na dialogičnost se odrá­ží v převaze obrázků se dvěma postavami), méně už na vzájemný kontrast obrazového materiálu a psaného slova. Tak třeba žena v uniformě, jež míří pistolí na nějakého muže, k němu pronáší: „Bez snídaně vás nepustím.“ Nebo je tu snímek zobrazující mladý pár sedící v trávě a následující dialog: ONA „Určitě se ti matka s otcem budou líbit" – ON „Heil Hitler!“

Svazek sice obsahuje i méně povedená dílka (portrét pohledného muže zachycující jej od pasu nahoru a jeho replika „Nevypadám v těch­hle kalhotách tlustá?“; zástup tučňáků a text „Pane vrchní!“), převládají však výtvory poměrně humor­né (ty vážněji laděné jsou zde ve výrazné menšině) a obvykle též neprvoplánové. S rezervou je také nutno brát proklamovaný příběhový rozměr celého díla – na podobné čtení je obsah až příliš nesourodý a případy, kde se takový způsob prezentace doslova nabízel (tři řady variací textů na stejné obrázky), zase z nepochopitelného důvodu nechali editoři ležet ladem. Knižní Recykliteratura svým čtenářům přesto slibuje příjemný oddecho­vý zážitek, který si lze po čase zopakovat a jímž se někteří možná nechají inspirovat k vlastním pokusům o recykliterární tvorbu.