Ústecká knihovna slaví sedmdesátiny

Narozeniny Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem připadnou na polovinu listopadu. Tato instituce je již čtvrt století spojena se jménem jejího ředitele, knihovníka, aktivního člena několika knihovnických sdružení a významné osobnosti Ústeckého kraje. Rádi bychom se spolu s ním vydali zpět historií knihovny i nahlédli do její budoucnosti.

Knihovnictví v Ústí nad Labem má dlouholetou tradici. Již v roce 1896 byla ústecké veřejnosti zpřístupněna stosvazková knihovna Svazu Něm­ců severozápadních Čech. Knihovna byla posléze převedena do správy města jako lidová knihovna a čítárna města Ústí nad Labem. Od roku 1912 sídlila ústecká německá knihovna v moderní budově na dnešním Lidickém náměstí.

Knihovna byla docela komfortní, měla i přednáškový či koncertní sál pro pět set lidí. Protože byla během náletů v dubnu 1945 poničena, po válce získala (nyní již jako česká) náhradní prostory v ulici Prokopa Diviše. Pro veřejnost se slavnostně otev­řela 16. listopadu 1945, tehdy s fondem 4050 svazků českých, ale i německých knih. Na starost ji dostal dr. František Hejl a stal se tak prvním ředitelem ústecké knihovny. Po necelém roce se stěhovala do bývalé Foustkovy kavárny a cukrárny na Revoluční třídě. Své stálé sídlo ale získala až v roce 1948, a to ve vile po C. H. Wolfrumovi v ul. Velká Hradební 49. Nesla název Ústřední knihovna města Ústí nad Labem. Vybíralo se v ní zápisné 10 Kčs a za jeden svazek beletrie, půjčené na tři týdny, se platila 1 Kčs. Tehdy si chodilo půjčovat tři tisíce čtenářů.

Po desetiletém působení se změnil název na Městskou knihovnu Maxima Gorkého. Od dubna 1979 nesla název Státní vědecká knihovna Maxima Gorkého. Po zřizovatelích Severočeském krajském národním výboru a Ministerstvu kultury ČR se od července 2001 stal novým zřizovatelem knihov­ny Ústecký kraj. Záhy přejmenoval ústeckou knihovnu na Severočeskou vědeckou knihov­nu. Jak uvedl na tiskové konferenci její nynější ředitel Ing. Aleš Brožek, fond knihovny se za 70 let zestonásobil, mnohonásobně se zvýšila i její návštěvnost. Knihovna nyní pečuje o více jak 819 000 dokumentů a průkazku k jejímu užívání vlastní téměř 12 000 obyvatel Ústeckého kraje.

V listopadu 2015 vyvrcholí oslavy 70 let ústec­ké knihovny. Maskotem oslav knihovny se stala loutka knihovníka, která provází každou akci k sedmdesátému výročí.

Pane řediteli, pojďme spo­lu částečně vstoupit do historie a nahlédnout do budoucnosti ústecké knihovny. Čeho si z historie ústecké knihovny považujete nejvíce?

Těch mezníků byla řada. Rok 1948, kdy jsme se stěhovali do Velké Hradební, rok 1951, kdy jsme se poprvé stali krajskou knihovnou, či rok 1979, kdy jsme se stali státní vědeckou knihovnou a začali jsme dostávat povinné výtisky. Patří mezi ně i rok 1974, kdy byl zpracován nový statut knihovny, v němž je definována krajská ústřed­ní funkce knihovny.

Co to v tu dobu pro knihovnu znamenalo?

Do souladu se statutem se tak dostaly činnosti, které knihovna vykonávala pro všechny velké knihovny v kraji (včetně liberecké), jako bylo vydávání metodických materiálů, tisk katalogizačních lístků apod.

Rok 1981 byl výhodný pro čtenáře. Knihovna vydala nový výpůjční řád, kterým zrušila vybírání základních čtenářských poplatků. Myslíte si, že by se to někdy mohlo zopakovat?

Ta doba se už asi opakovat nebude, i když bych si to přál. Tehdy byl vstup zdarma i do galerií a muzeí, za prohlídku hradů a zámků se vybíralo jen symbolické vstupné. Naštěstí se stále neplatí za vstup do archivů, i když se obávám, že i to se časem změní. Na druhou stranu platí, že toho, co je zdarma, si většina lidí moc neváží. Asi to platí ale jen pro určité země, v britských státem řízených kulturních institucích se stále neplatí.

Tehdy nově postavené přístavbě knihovny v ulici Velká Hradební 49 bude v září 2016 již dvacet let. Jaký přínos pro čtenáře mělo rozšíření vědecké části?

Díky přístavbě jsme mohli vybudovat relativně velkou všeobecnou studovnu a ve studovně časopisů vyložit řadu atraktivních titulů. Na fond ústecké knihovny mělo pozitivní dopad přiznání práva na příjem povinných výtisků českých a slovenských knih a českých periodik v červenci 1979. Díky tomu jsme se dostali k velkému množství titulů, které jsme si dříve nemohli dovolit nakoupit. Zejména narostl počet publikací ve sloven­štině, takže mezi cizojazyčnými jsou za an­gličtinou a němčinou na třetím místě. Potřebovali jsme, aby se o nich dozvěděli čtenáři nejen z katalogů, ale aby byly vystaveny ve volném výběru.

V červnu roku 1990 knihovna převzala budo­vu bývalého Domu družby (vila postavená ústeckým podnikatelem Hansem Weinmannem na přelomu 20. a 30. let dvacátého století), sídlící v tehdejší Vladimírské, nyní Churchillově ulici. Myslíte si, že čtenářům ústecké knihovny rozšíření služeb do dvou budov pomohlo?

Knihovna měla do roku 1990 všechna oddělení s výjimkou oddělení pro děti a mládež (pro toto oddělení byly vyprojektovány místnosti v Odborovém domě kultury pracujících) umístěna v relativně malé vile. Půjčování beletrie i odborné literatury tak probíhalo ve stísněných prostorách jednoho oddělení. Po získání Domu družby jsme mohli realizovat „rozluku“ fondu, v nynější Churchillově ulici vybudovat velkou půjčovnu beletrie a populární literatury, přestěhovat do ní hudební a dětské oddělení. Nakonec se nám podařilo vytvořit na půdě velkou přednáškovou místnost a další místnosti pro tzv. Britské centrum (nyní oddělení anglické literatury). Takže bychom určitě neměli litovat převzetí další budovy před čtvrtstoletím, i když to znamená, že čtenáři i zaměstnanci ztrácejí čas přecházením z jedné vily do druhé.

Více než šest let čeká ústecká knihovna na finanční prostředky, aby mohla zahájit rekonstrukci třetí budovy knihovny v ulici Na Schodech. Měla by tam stát Evropská knihovna. Co tam na čtenáře bude čekat a jaký přínos to bude mít pro knihovnu?

Od Evropské knihovny si slibuji, že se zkrátí doba od objednání publikace ze skladu do doručení na stůl čtenáře. Součástí Evropské knihovny se má totiž stát i depozitář s kapacitou 400 000 svazků. Navíc budeme moci vybudovat cizojazyčné oddělení, které se nám zatím nikam nevejde.

Vila po C. H. Wolfrumovi ve Velké Hradební se stane konečně majetkem Krajského úřadu Ústeckého kraje. Pomalu se připravuje záměr na rekonstrukci. Jaké vizi rekonstrukce byste dal přednost?

Carl Hermann Wolfrum se pustil do stavby vily v roce 1914, kdy dosavadní dům pro něho, manželku a pět dětí už byl nedostatečný. Bylo to na začátku války, manželka se chystala porodit šesté dítě a ke stavbě manžela přemluvila. Nakonec vznikla architektonicky hezky řešená vila. Rekonstrukce by jí měla vrátit její původní krásu, která od roku 1945, kdy vilu museli její němečtí majitelé opustit, dost vybledla.

Fond v dětském oddělení je nyní obohacen o čipy RFID, které pomáhají nejen knihovníkům k ochraně knižního fondu, ale i čtenářům k urychlení vracení a půjčování dokumentů. Uvažujete i o dalším rozšíření tohoto zařízení do ostatních výpůjčních oddělení?

Zavedení RFID v dětském oddělení je první etapou modernizace knihovních procesů v naší knihov­ně. Na chodu dětského oddělení si chceme ověřit, jak je zvolená technologie RFID funkční. Pokud přispěje k zlepšení služeb a budeme mít dost finančních prostředků, rozšíříme ji i do dalších oddělení.

Elektronická podoba knihy, čtečky e-knih, mluvené slovo na CD či DVD… Přežije papírová podoba knihy tato zařízení? Nebo se bude vydávat více bibliofilií pro sběratele knih?

Věřím, že paralelně s e-knihami budou vycházet papírové knihy ještě řadu let. Uznávám však, že elektronické knihy a čtečky mají oproti knihám některé výhody. Pokud tedy zaniknou, nahradí je jiný konkurent papírových knih.

Pane řediteli, co byste ještě dodal k budoucnosti ústecké knihovny?

Rád bych, aby její přeměna v místo, kde se setkávají všechny generace, tráví zde volný čas, vzdělávají se a společně zažívají hezké chvíle, probíhala ještě rychleji než dosud.

Ptala se IVA OPRAVILOVÁ opravilova@svkul.cz

Foto archiv knihovny