LENKA ŠMÍDOVÁ lenka.smidova@ceska-trebova.cz

ZDENĚK LENÍČEK zdenek.lenicek@ceska-trebova.cz

Je to již více než dva roky, kdy jsme otevřeli oddělení pro teenegery, kterému říkáme TeenSpace. V tomto článku bychom vám chtěli přiblížit nejen okolnosti jeho vzniku, ale prezentovat i některé z aktivit, které v tomto prostoru nabízíme.

Na počátku celého nápadu byl vlastně požadavek ze strany samotné cílové skupiny. Stávající dětské oddělení plné nezbytných krtečků a dalších pohádkových bytostí bylo již zcela nevyhovující pro starší děti. Každý z nás si asi umí představit nebo i z vlastní zkušenosti ví, jak to vypadá, když v jednom malém prostoru tráví volný čas děti různých věkových kategorií: Maminka se stále otáčí po svém malém drobečkovi, aby ho někdo nepřišlápnul. Děti mladší-ho školního věku pozorují své starší kamarády a odposlouchávají od nich chytlavá slůvka a skupinka náctiletých zase vyžaduje kousek svého soukromí… Ale co s tím? Jak toto vyřešit?

Přichází spásná myšlenka. Vytvořit oddělení pro teenagery. V přízemí máme přece sklad. Sice je plný knih, ale to nás nemůže zastavit. Původní zdánlivě neřešitelná situace se začíná měnit a následně se rozjíždí i akce. „Napumpovali“ jsme svaly, posháněli desítky „banánovek“ a začali stěhovat.

… A pokračujeme dále. Šikovní řemeslníci na­stříhali na míru kusy různě barevných koberců a položili je na podlahu, další díly nalepili i na zdi. Architektka Lucie navrhla celé vnitřní vybavení tak, aby prostor již při vstupu náctiletým připomínal vytoužený pokoj. Díky firmě, která vše uvedla do provozu, není vyrobený policový systém využíván jen pro knihy, ale zároveň i pro děti. Zdatnější si mohou vylézt po žebříku  do vzniklých kójí mezi knihy a tam si jakkoliv dlouho lebedit – a ti, kteří zrovna nechtějí šplhat, si z jedné do další prolezou, protože kóje jsou propojené.

Vzniklý prostor dostal název TeenSpace. Ne­ní moc velký, ale je hezký a útulný. Zbývalo už jen domluvit, kdy nadejde ten očekávaný den. Slavnostní otevření za účasti zástupců městského úřadu proběhlo 14. 2. 2013.

Jak už z názvu vyplývá, je toto oddělení urče­no hlavně pro mládež ve věku od 11 do 16 let, což samozřejmě nebrání mladším i starším nahlédnout, případně si vybrat knížku. Na začát­ku jsme pořídili šest počítačů (VISK 3), Xbox a několik molitanových sedáků k sezení. Pravda je, že posléze jsme zjistili, že se na nich nemusí jen sedět, ale dá se na nich dokonce i skákat, složit z nich gaučík, vyrobit bunkr a v neposlední řadě je použít jako štít při kohoutích zápasech. Jak víme, děti jsou velice vynalézavé.

Soutěž: A protože na naše čtenáře myslíme neustále, dostali jsme při stěhování nápad. Vyhlásili jsme na Facebooku veřejnou soutěž: Kolik prázdných banánových krabic se vejde do našeho auta Renault Kangoo? Co myslíte?

Tvoříme pravidla

Kdo pracuje s dětmi, dá nám možná za pravdu, že je to práce často velice náročná. Mohou být hlučné, slova při konverzaci často volí bez rozmyslu. V počátcích fungování nového oddělení se některé z našich kolegyň služeb v něm děsily. Vzájemné pouto mezi dospělým a adolescentem je velice křehké. Chceme být přátelští, získat si jejich důvěru, zachovat otevřenost a nějak výrazně je neomezovat. Na druhou stranu zde musíme udržovat jakýsi pořádek, aby zde trávili čas ti, kteří chtějí být na počítači či na xboxu, ale i ti, kdo chtějí svou volnou chvilku strávit s knížkou, v poklidu si číst – a vzájemně se přitom nerušit. Hledali jsme tedy hranice, které by vyhovovaly co největšímu počtu návštěvníků. Některá pravidla nebyla někdy přijata s úplným nadšením, ale nakonec to snad bylo ku prospěchu všech. Největší omezení se týkalo počítačů. Například když si Lojzík kontroloval zprávy na Facebooku, Vašík už ho zezadu dloubal do lopatky, ať pospíchá, že si chce zahrát tanky, než bude muset jít na odpolední trénink fotbalu. Začala diskuze, která ve většině případů k žádnému cíli nevedla.

Následný krok byl tedy na nás. Zvolili jsme k tomuto účelu software, který využívají internetové kavárny. Celý systém spočívá v tom, že z jednoho centrálního místa, v našem případě z obslužného pultu, můžeme vzdáleně ovládat provoz všech šesti počítačů, které jsou na tento hlavní server napojeny. V praxi to nyní funguje tak, že Lojzík požádá o spuštění počítače, my ho u pultu „odemkneme“ a od této doby mu běží čas, který vidí na své obrazovce. Dobu jsme omezili na půl hodiny a v momentě, kdy přijde Vašík a všechny počítače jsou obsazené, vidí, kolik má kdo času a kdy přibližně přijde na řadu. Po uběhlé půlhodině Lojzíkovi program končí, neboť se počítač automaticky vypne a uzamkne.

Tím odpadá jakékoliv dohadování. V případě, že žádný další zájemce momentálně není, přidáme Lojzíkovi další půlhodinu, aby si ještě stihl přečíst, kolik kamarádů „lajklo“ jeho příspěvek. Maximální doba za celý den je jedna hodina. Další výhodou tohoto systému je zasílání zpráv. Pokud Vašík boj s tanky prožívá tak silně, že je příliš hlučný a navíc si ještě uleví silnějšími výrazy, nemusíme ho napomínat a kárat před ostatními. Ze svého počítače odešleme zprávu, že svým chováním již překročil únosnou mez, a on si tuto informaci přečte na své obrazovce. Ke snížení hladiny hluku výrazně přispělo také zakoupení sluchátek.

Velkým lákadlem byl Xbox s Kinectem. V té době už bylo několik rodin, které si tuto hračku domů zakoupily, ale převážná většina dětí o něm spíše jen snila. Nás těšilo jejich nadšení, když otevřely dveře a zvolaly: „Jé hele, je tady xbox.“ Nakoupili jsme hry různého zaměření: taneční, sportovní i dobrodružné. Později jsme přikupovali další. Některé na trénování postřehu, na přemýšlení i hry se známými televizními postavami. Jediné, čemu jsme se úmyslně vyhýbali, byly hry bojovné a válečné, neboť těch je na počítačích až až. Nyní jsme celkem slušně vybaveni, protože máme kolem 20 her. Aby se dostalo na všechny, zavedli jsme si pořadník a po půlhodině strávené při hře se děti střídají.

Už je možná na čase prozradit vám, kolik se vešlo do auta banánových krabic. Pokud jste dočetli až sem, vězte, že jsme naložili 34 kusů. Byli jste někde poblíž?

Herní odpoledne a dny bez počítačů

Naše očekávání se splnila. Máme prostor, kde mohou teenageři  trávit svůj čas a kde se cítí bezpečně a příjemně. My ale nechceme jen tak zahálet, proto vymýšlíme další aktivity, které mohou přilákat i nové návštěvníky. K někte-rým odpoledním akcím využíváme již zmíněný xbox. První byla soutěž v tancování. Pojmenovali jsme ji Dance battle a děti po dvojicích opakovaly taneční kreace z obrazovky. Ten, kdo se nejlépe shodoval s tanečníkem, získával body. A jestli vás teď napadlo, že je tato akce spíše pro děvčata, mýlíte se. My jsme právě naopak měli více kluků. Takto jsme pokračovali i nadále, jen jsme vždy vybírali jiný typ hry.

Samozřejmě ne všechna akční odpoledne trávíme s xboxem. Jedenkrát až dvakrát do měsíce probíhají tzv. off-line days, dny bez počítačů. Tehdy je prostor věnován mladým, kteří si chtějí v klidu posedět, popovídat si nebo číst. Někdy jim ho zpestříme herním odpolednem se stolními hrami. Také jsme si lámali hlavy nad hlavolamy, gumičkovali jsme nebo si proměnili místnost v kasino a užili si odpoledne s „hazar­dem“.

Rádi bychom vám teď přiblížili jeden z větších projektů, který jsme úspěšně spustili pro tuto věkovou kategorii. Jedná se o technicky zaměřený projekt s názvem Sestav si a naprogramuj svého robota, o který se staral a nyní jej popíše můj kolega.

Robot

Pracovali jsme se stavebnicí Lego Mindstorm EV3, která umožňuje vytvářet jednoduché i složitější robotické konstrukce. Náš záměr byl jednoduchý: přiblížit dětem, jak v praxi funguje týmová práce, jak probíhá vývoj konstrukce a výroba funkčního zařízení. Děti byly rozděleny na určité posty, aby si představily a zároveň vyzkoušely, jak by mohl fungovat provoz v některé z větších firem. Vše bylo vedeno zábavnou formou a vždy byl stanovený jeden teamleader, dva konstruktéři a dva plánovači. Na těchto pozicích se děti v určitých intervalech střídaly, aby si každý vyzkoušel všechny posty. A věř­te, že všichni se v nějaké pozici sami bez zásahu někoho jiného našli. Dokonce jsme při tomto silně chlapeckém zaměření měli i zastoupení opačného pohlaví.

Na začátku kurzu děti postupovaly podle návodů z oficiálních stránek Lega, aby se seznámily s principem stavění a vyzkoušely pevnost konstrukce. Důležité bylo také pochopit, že není jedno, kam se dané pohyblivé součástky zapojí, a že samotný motorek sám o sobě prostě robotem nepohne. A jak to všechno zvládly? Přibližně po šesti kurzech nás udivilo, jak se děti dokázaly adaptovat – že už nestaví jen nemotornou stavebnici, ale že tvoří robota, který dokáže plnit jejich příkazy a úkoly.

Po zvládnutí konstrukce jsme se vrhli na čistě programovatelnou část, která probíhala také díky programu z Lega, sestavenému přímo pro tento typ konstrukcí. Nejednalo se o klasické programování, jak ho známe dnes, ale o grafické prostředí, kde se děti učily, jak lze postupně tvořit dané příkazy, které byly velmi hezky zpracované. Po chvilce se děti naučily využívat skoro všechny funkce, jež daný program nabízel. Postupně tedy plnily určité úkoly, zkoušely si stavět různé verze předpřipravených konstrukcí a poté jim vdechnout život za pomocí programování.

Na závěr kurzu přišla velká zkouška. Odhodili jsme návody a nechali děti stavět samy. Ze začátku se zdálo, že jsou poněkud zmatené, že budou potřebovat trochu popostrčit, aby se k něčemu dostaly. Nakonec se ale rozjely a až s údivem jsme sledovali, jak začaly tvořit svého prvního vlastního robota. Nejdříve si udělaly koncept, který si nakreslily podle svého úsud­ku, poté začaly tvořit konstrukci a za tři hodiny měly hotového funkčního robota. Vykazoval sice drobné nedostatky, ale z jedenácti úkolů připravených pro závěrečný test jich sedm úspěšně splnil.

Tento projekt byl zaměřen spíše na elektroniku a programování, ale děti se v něm naučily i naprosto jiné věci, jako například pracovat a spolupracovat v kolektivu, důvěřovat vlastním schopnostem, respektovat ostatní – a co je nejdůležitější, že „větší počet hlav je chytřejší než jedinec sám“.

Byli jsme až překvapení, jakou zábavnou formou tento kroužek probíhal, a od září jsme jej znovu otevřeli. Zajímavostí je, že když k nám děti přišly na první kurz, šly doslova separovaně – a nakonec odcházely jako jedna skupinka přátel. Z toho vyplývá, že do knihovny nemusí člověk přijít jen proto, aby si půjčil knížku, ale že knihovna jako taková je i výborné místo pro seznámení. Náš koutek pro „puberťáky“ je toho zářným příkladem.

Pokud bych si mohl dovolit svůj osobní názor: Když jsem začínal na TeenSpacu pracovat, byl jsem zaskočen, jak rychle se děti samy seznamují. Nejde teď jen o to, že jsou odděleny od těch úplně nejmenších, ale že mají čas, svůj prostor – a rádi se k nám vracejí. Ať už kvůli zájmu o aktivity, které pro ně připravujeme, nebo možnosti zahrát si s kamarády nějakou hru na počítačích, poskakovat u xboxu a snažit se porazit svého kamaráda nebo kamarádky v nějaké z množství interkativních her, které jsou k dispozici.

Jsme rádi, že jsme tehdy nápad dostali. Pokud máte stejný, rozhodně se přimlouváme za jeho realizaci. A pokud snad chcete načerpat inspiraci od nás přímo na místě nebo se nás na cokoliv zeptat, napište nám.

Foto archiv knihovny