JAN SEKAL (nar. 1948 v Praze) navštěvoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, v letech 1968–1969 studoval francouzskou literaturu a dějiny umění na univerzitě v Bordeaux, francouzštinu a filosofii na FF UK (1969–1970). Od roku 1983 žije ve Francii. Živil se různými, i dělnickými profesemi, v letech 1984–1993 pracoval jako výtvarník a grafik francouzského vydání časopisu Lettre internationale. Vystavuje v Čechách i v zahraničí. Od roku 1996 pracuje ve Francouzské národní knihovně jako konferenciér se specializací na fotografii a grafické techniky.

O Francouzské národní knihovně

Posláním národních knihoven je uchovávat národní produkci. Některé země mají národních knihoven několik, například Itálie nebo Rusko. Nejvíce referencí obsahuje katalog Kongresové knihovny (152 milionů), následuje British Library (150 milionů). Nejstarší pak je Francouzská národní knihovna. Za panování francouzského krále Karla V. sepsal roku 1373 jistý Gilles Mallet, první strážce Královské knihovny, inventář (a vlastně první katalog) rukopisů nacházejících se v této knihovně. Knihovna byla v Sokolnické věži hra­du Louvre a podle dochovaných kopií onoho inventáře víme, že se v ní nacházelo 917 rukopisů – a stala se z ní i dědičná instituce. V důsledku válek rukopisů ubývalo a vlastně až za Ludvíka XI. (1461–1483) dosáhla existence Královské knihovny jisté kontinuity.

Cesta k „největší a nejmodernější“ knihovně

Knihovna se často stěhovala a teprve v Blois jí Ludvík XII. (1498–1515) dalopravdovou důležitost, byla doplněna částí knihovny aragonských králů přivezené z Neapole a rukopisy z milánské knihovny Viscontiů a Sforzů. Vynález knihtisku situaci změnil natolik, že František I. ustanovil v Dekretu z Montpellier (1537) povinné výtisky a definoval základy instituce národní knihovny. Karel IX. (1560–1574) knihovnu vrátil, tentokrát definitivně, do Paříže, i když až Abbée Bignon za Regenství (1715–1722) dosáhl jejího umístění v části Mazarinova paláce v ulici Richelieu, kde se nachází její historické sídlo dodnes, a rozdělil ji do pěti oddělení.

Knihovna byla tu Královská, tu Národní či Císařská, tak jak se měnila politická situace. Za Velké francouzské revoluce byl systém povinných výtisků ve jménu svobody pozastaven (1790), avšak Napoleon ho roku 1810 znovu zavedl. Povinné výtisky měly totiž od prvopočátku dvojí účel: obohatit fondy a zároveň umožnit přehled o tom, kdo a co publikuje. Ve Francii totiž – kromě období nacistické okupace, kdy bylo nutné mít oficiální souhlas k tisku – může každý publikovat, co uváží za vhodné, a případné problémy má až následně. (Ještě v sedmdesátých letech minulého století byl jedenpovinný výtisk zasílán i Ministerstvu vnitra.)

I když byla knihovna postupně modernizována a rozšiřována (architekt Henri Labrouste v roce 1868, referenční Oválný sál – architekt Jean-Louis Pascal, 1936), expandovala do jiných částí města (Arzenál 1934, Opera 1935), místnosti v budově Louvois, vybudované poblíž knihovny samotné (1964), a v roce 1979 byl v Avignonu otevřen Dům Jeana Villara, místa se stále nedostávalo. I proto François Mitterrand oznámil 14. července 1988 „stavbu největší a nejmodernější knihovny na světě, která bude používat nejmodernější technologie“.

V červenci 1989 pak mezinárodní porota doporučila F. Mitterrandovi čtyři projekty, z nichž francouzský prezident vybral čtyřvěžovou budovu. Autorem je mladý francouzský architekt Dominique Perrault, a F. Mitterrand ji inauguroval 30. března 1995. V prosinci následujícího roku otevřel Mitterrandův nástupce Jacques Chirac veřejnosti studijní knihovnu a v říjnu 1998 byla zpřístupněna i knihovna vědecká.

Čtyři věže, sedm budov

Stavba je to podivná, s průmyslovými atributy, minimalistická. Umožňuje tak průběžné úpravy. Architekt klade důraz na obsah, ne na formu. Je nutno si na prostory zvyknout. Pak už budovu nevnímáme, je ne­u­trální. Jak už je v Paříži zvykem, vzedmula se proti ní vlna odporu. Již Labrouste byl v devatenáctém století pranýřován za to, že si dovolil použít plebejskou litinu, jako by stavěl tovární halu, nádraží, a ne chrám vědy, Eiffelovku prokleli, Centre Georges Pompidou vypískali…

Čtyři věže vymezují prostor, knihy jsou uskladněny částečně v jejich horních patrech, v nižších patrech jsou pak kanceláře. Uprostřed je pro veřejnost uzavřený hektarový lesopark, připomínka fresky lesa, která zdobí Labroustův referenční sál v ulici Richelieu. Do obrazu nelze vstoupit a do skutečného lesa v tomto případě také ne.

Jsou tu knihovny vlastně dvě. Prezenční, poskytující 450 000 knih rozdělených podle témat, a vědecká. Kritéria akreditace do vědecké knihovny jsou vzhledem k rozvoji internetu a snadnějšímu přístupu k pramenům nyní mírnější. Ve vědecké knihovně je rovněž skoro půl milionu publikací volně přístupných, jinak knihy počítačem objednáváme a dostaneme je v průměru do 30 minut. Z celkových 2500 tu zajišťuje provoz 1600 zaměstnanců.

Nová stavba, umístěná v třináctém pařížském okrese, umožnila změnit celkovou strukturu instituce. Od roku 1994 tedy existuje Francouzská národní knihovna (Bibliothèque nationale de France), sdružuje sedm míst, z nichž je nová budova budovou ústřední, do které byla umístěna většina tiskovin. V historickém soubudoví ze XVII. století okolo ulice Richelieu zů­stávají manuskripty, fotografie a grafi­ky, partitury a mince. V Opeře Garnier je department věnovaný klasickému divadlu, opeře a baletu, Bibliothèque de l´Arsenal je zaměřena zejména na francouzskou literaturu XVI. až XIX. století, v Avignonu se nachází Maison Jean Vilar se současnou dramatickou tvorbou. Mimo Paříž, v Bussy Saint Georges a v Sablé sur Sarthe, jsou technická a konzervační oddělení.

Nejen knihy

Francouzská národní knihovna je rozdělena na 14 oddělení, umístěných vesměs v hlavním městě. Neméně důležitá je i virtuální knihovna Gallica (http://gallica.bnf.fr/). Každoročně přibývá 670 000 položek. Celkem je ve Francouzské národní knihovně 15 000 000 knih, k nimž patří i 12 000 inkunábulí. Knihovna obhospodařuje i několik milionů periodik, 360 000 titulů, a 250 000 rukopisů – 2500 velínů – a 10 000 středověkých iluminovaných rukopisů, mapy, grafiky, fotografie, partitury, mince, audiozáznamy, videa, multimediální dokumenty, jakož i 16,5 miliardy adres URL.

Jedenáct milionů svazků, noviny i časopisy jsou dostupné v nové budově, zbylé pak podle oborů jinde. Kromě povinných výtisků obohacuje knihovna své fondy i nákupem, dary, výměnou. Při nákupu významných publikací se knihovna obrací na veřejnost a vyhlašuje veřejné subskripce. Mnozí spisovatelé a vědci knihovně odkazují své archivy.

K dalším povinnostem knihovny patří edice katalogů. Vedle nově vytvořeného všeobecného katalogu zůstávají v platnosti i katalogy předchozí.

Pomocí výstav, k nimž patří vždy výpravný katalog, a jiných kulturních akcí je veřejnost seznamována s knihovními fondy. Jsou pořádány přednášky a vědecká kolokvia, méně často pak koncerty.

Knihovna vydává čtyři periodika: Chroniques de la Bibliothéque Nationale de France, la Revue de la Biblio­théque Nationale de France, la Revue des livres pour enfants (Revue knih pro děti) a Takam Tikou, zaměřené na literaturu pro děti a mládež v Africe a v arabském světě. Od roku 2009 je udělována výroční Cena Francouzské národní knihovny. V roce 2012 jí získal Milan Kundera a letos Michel Houellebecq.

Činnost není uzavřena mezi ony čtyři věže, Francouzská národní knihovna iniciovala digitální knihovnu Europeana, na které spolupracuje na 500 institucí z 27 členských států. Jsou mezi nimi British Library v Londýně, Rijksmuseum v Amsterdamu či pařížský Louvre.