PETR NAGY

Markus Zusak: Smečka rváčů.

Překlad Dominika Křesťanová. Praha: Argo, 2015. 152 str.

Australský spisovatel Markus Zusak, jehož rodiče emigrovali z Evropy na konci 50. let (matka je Němka, otec Rakušan), u nás již patří k zave­deným autorům. Nakladatelství Argo v minulých letech vydalo celkem čtyři z pěti dosud dokončených knih tohoto čerstvého čtyřicátníka (ohlá­­šená je šestá s pracovním názvem Bridge of Clay), z nichž každá je ovšem dílem jiného překladatele. Český čtenář se mohl nejprve seznámit s jeho no­vějšími tituly – Zlodějkou knih (2005, čes. 2009, 2013), která se nedávno doč­kala di­vác­ky úspěšné filmové adaptace, a Pos­lem (2002, čes. 2012). Teprve poté přišly na řadu Zusakovy rané prózy, tvořící volnou trilogii. Po loni vydané novele Roky pod psa (1999) letos následovala Smečka rváčů (2000) v překladu Dominiky Křesťanové a dá se očekávat, že v blízké době dojde i na poslední část triptychu (When Dogs Cry) z roku 2001.

Ve Smečce rváčů se znovu setkáváme s rodinou Wolfeových a jejím nejmladším členem Cameronem, který na sebe již podruhé bere poslání vyprávět o svých blízkých: „Možná proto popisuju stránku za stránkou slovama. Abych přitáhl svět k našemu oknu.“ Jejich šestičlennou smeč­ku – metaforicky pojímaný leitmotiv vlka, potaž­mo psa, zde dochází ještě četnějšího uplatnění než v knize předchozí – i tentokrát tvoří vedle Camerona o rok starší Ruben (Rubík), již dospělý bratr Steve, který právě začíná žít svůj vlastní život, sestra Sarah, dávající se do pořádku po těžkém rozchodu (vylíčeném v Rocích pod psa), a samozřejmě jejich rodiče. Vinou pracovního úrazu právě nezaměstnaný otec a večně udřená, ale nepoddajná matka, o které mladý Came hovoří s neskrývaným respektem jako o „paní Wolfeové“ („Mám ji rád, protože se rve jako lev. Rve se líp než Rubík. Dokonce i on by to potvrdil. U ní to sice není otázka pěstí, ale krve v tom je spousta…“).

Zatímco v první knize této volné trilogie se autor soustředil na vylíčení každodenní existen­ce svých hrdinů, její volné pokračování se točí kolem ústřední zápletky spjaté s náctiletými bratry Cameronem a Rubenem. Dvojici výrostků s bláznivými nápady a silným vzájemným poutem (k němuž by se veřejně nikdy nepřiznali) vnese do nudného života nemalou porci vzrušení nabídka účasti v nelegálních boxerských zápasech, kterou se po krátké úvaze rozhodnou přijmout. „Konečně máme proč tu bejt. Máme důvod, proč vyrazit do ulic. Neflákáme se tam od ničeho k ničemu.“

Jejich tréninky a zápasy, byť jsou vylíčeny nad­míru realisticky a nepostrádají dramatické momenty, se však stávají teprve cestou k vlastnímu cíli, jímž se má stát poznání sebe sama, svého místa v rodině a na světě vůbec. Pokud vám to zní trochu pateticky (a čtenářům dalších Zusakových knih povědomě), takový už je zkrát­ka způsob psaní tohoto prozaika, který nikoliv neprávem bývá řazen k autorům literatury pro děti a mládež a v této kategorii se už dočkal řady ocenění. Ostatně hrdiny jeho děl jsou právě nácti­letí mladíci a dívky, kteří v sobě objevují ne­tušené kvality – odvahu, vůli, odolnost apod. – a stávají se dokladem toho, že kdokoliv z nás může život svůj i životy ostatních změnit k lepšímu („Prodereme se vším, co se nám postaví do cesty, budeme skučet a rvát se a kousat a štěkat na každýho, kdo by nás chěl dostat a utratit“).

Přes nastíněné poselství Zusakovy knihy není nutno se obávat přílišné didaktičnosti, byť nějaké to ponaučení čtenářům do dalšího života autor přibalil (třeba že vyhrávat nelze věčně, ale rvát se člověk může donekonečna). Své stěžejní téma ale Markus Zusak dokázal i tentokrát zakomponovat do čtivého a poutavého vyprávění, v němž nechybí humor ani silné emoce. Oproti předešlé knize „wolfeovské“ minisérie tu sice chybí exkur­ze do hrdinových snů (namísto nich zakončují jednotlivé kapitoly záznamy Cameronových a Rubenových nočních rozhovorů), zato celým textem prostupuje velmi plodná obrazná paralela mezi Wolfeovými a vlčí smečkou. A to jak v případě jednotlivých postav („Má oči jako zadupanej oheň, mokrej čenich, kterým větří, a místo nehtů okousaný drápy. […] Wolfe, vlk. Psisko skrz naskrz“), tak co se týče rodiny jako celku („Jsme vlci, což jsou divoký psi, a podle toho máme ve městě místo. Jsme malí a bydlíme v malým domě v malý uličce“), nemluvě o přítomnosti dalších příbuzných motivů (návštěva chrtích závodů, venčení sousedova psa).

Prózy Markuse Zusaka spadají do kritiky nepříliš ceněného, přesto však potřebného proudu kvalitního mainstreamu a jsou o to cennější, že přes své zacílení na mládež dokážou oslovit i dospělého čtenáře. Přes nezaměnitelný rukopis a vytrvalou snahu vepsat mezi řádky jednoduché, avšak silné životní pravdy se autorovi dosud daří vyhýbat hrozbě stereotypu. Příběhy o mladých lidech a určené primárně jim prozrazují spisovatelovu hlubokou znalost mentality náctiletých i povědomí o komplikovanosti jejich vztahů s ostatními – sourozenci, rodiči apod. (ostatně sám autor má bratra a dvě sestry). Lze proto předpokládat, že v podobném duchu se ponese i další jeho chystaná kniha, s níž si autor dává vskutku načas (od vydání Zlodějky knih uplynulo již deset let). Rozhodně by však nebylo od věci zkrátit si čekání na ni četbou posledního dílu Zusakovy volné trilogie.