VLADANA PILLEROVÁ vladana.pillerova@nkp.cz

ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Jako jeden z úkolů Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011–2015 je připravována Koncepce celoživotního vzdělávání knihovníků (dále jen Koncepce CŽV). Koncepce CŽV vymezí formy a hlavní tematické oblasti vzdělávání, ale aby mohla být skutečně účinná, musí pro vzdělávání knihovníků nastavit určitá pravidla, která mohou výrazně ovlivnit celkové pojetí personální práce v knihovnách či řízení jejich lidských zdrojů.

Cílem průzkumu bylo zjistit názory vedoucích pracovníků větších knihoven na stanovení určitých povinností, pravidel i přijetí závazků vedení knihoven při přijímání nových pracovníků a při inovaci a prohlubování kvalifikace těch, kteří v knihovnách již pracují déle. Zjištěné výsledky jsou důležitým podkladem pro zpracování Koncepce a také pro budoucí přípravu různých typů vzdělávacích kurzů.

Účast knihoven v průzkumu

Osloveny byly především větší knihovny, ve kterých se předpokládala větší diferenciace pracovních pozic, tj. veřejné knihovny v městech nad 10 000 obyvatel (včetně krajských knihoven), větší vysokoškolské a další specializované knihovny. Knihovny mohly odpovídat prostřednictvím internetového dotazníku, který bylo možné vyplnit v termínu od 6. do 18. ledna 2015.

Průzkumu se zúčastnilo 105 knihoven. Největší část tvoří městské knihovny ve městech nad 10 000 obyvatel (52 %). Dotazník vyplnily všechny krajské knihovny a také Národní knihovna ČR (podíl 14 %). Podíl vysokoškolských knihoven v průzku­mu činí 13 %. Dotazník dále vyplnily dvě ústřední specializované knihovny a devět ostatních specializovaných knihoven. Do výsledků průzkumu byly zahrnuty i knihovny, které dotazník vyplnily, ale neuvedly kompletní identifikační údaje (celkem 10).

Rozdělení pracovníků podle pracovních pozic

Proto aby si management knihovny uvědomil, o jakém počtu pracovníků a jaké úrovni vzdělání bude nutné v budoucnu uvažovat, bylo potřeba provést analýzu rozdělení pracovníků dané knihov­ny podle pracovních pozic, tzn. uvést počet úvaz­ků na jednotlivých pozicích. Analýza se týkala výhradně knihovníků, nikoliv dalších profesí, jako jsou ekonomové, IT pracovníci, pracovníci PR apod. Knihovny zúčastněné v průzkumu vykázaly celkem 2791 odborných knihovnických pracovních míst. Jejich rozložení je následující:

Nejvyšší počet úvazků je na pozici knihovník ve službách se středoškolským vzděláním – necelých 813 úvazků, což činí téměř třetinu z celku (29 %). Další výraznou skupinou pracovníků jsou knihovníci ve službách s vysokoškolským vzděláním(12 %), katalogizátoři a akvizitéři s vysokoškolským vzděláním (10 %) a katalogizátoři a akvizitéři se středoškolským vzděláním (9 %).

Struktura pozic podle jednotlivých typů knihoven

Celkově jsou nejpočetnější skupinou knihovníci ve službách (1 301 úvazků, 47 %), katalogizátoři a akvizitéři (586 úvazků, 21 %), knihovníci v přímých službách (244 úvazků, 9 %) a knihovníci ve správě fondů (213 úvazků, 8 %).

V městských knihovnách pracuje nejvíce knihovníků ve službách (53 %), druhou skupinou jsou knihovníci v dětských odděleních (14 %) a tře­tí katalogizátoři a akvizitéři (11 %). V krajských knihovnách pracuje největší část knihovníků také ve službách (48 %), na druhém místě jsou pak katalogizátoři a akvizitéři (24 %) a na třetím knihovníci ve správě fondů (10 %). U vysokoškolských knihoven se situace mírně liší: dvě skupiny – knihovníci ve službách a katalogizátoři a akvizitéři – jsou stejně početné a tvoří 29 %, jako třetí nejčetnější se objevují knihovníci v přímých službách (21 %). Ve specializovaných knihovnách tvoří největší procento katalogizátoři a akvizitéři (36 %), dále knihovníci ve službách (24 %) a knihovníci v přímých službách (16 %).

Komentáře k této otázce většinou zmiňovaly fakt, že ve většině knihoven neexistuje striktní dělení na uvedené pozice, ale pracovníci vykonávají různé činnosti současně.

Struktura pozic podle vzdělání

Největší část tvoří knihovníci se středoškolským vzděláním – 59 %, dále s vysokoškolským – 31 % a nejmenší skupinu tvoří knihovníci s vyšším odborným vzděláním (10 %). V případě městských knihoven je struktura následující – středoškolské vzdělání má 71 % knihovníků, vyšší odborné 11 % a vysokoškolské 18 % knihovníků. V krajských knihovnách má středoškolské vzdělání 53 % knihovníků, vyšší odborné 10,5 % a vysokoškolské 37 % knihovníků. U vysokoškolských knihoven je struktura následující – SŠ vzdělání má 54 % knihovníků, VOŠ 14 % a VŠ 32 % knihovníků. Vzdělání pracovníků specializovaných knihoven je následující – SŠ 51 %, VOŠ 8 % a VŠ 41 % knihovníků.

Zvyšování kvalifikace

Nadpoloviční většina vedoucích knihoven (59 %) vyjádřila souhlas s tím, aby si pracovník zvýšil kvalifikaci, pokud tato potřeba v knihovně nasta­ne. Naopak 37 % vedoucích by pracovníka ke zvýšení kvalifikace nenutilo. Nejpřísnější jsou v tom­to ohledu městské knihovny a krajské knihovny – podle 65 % městských a 67 % krajských knihoven by si pracovník kvalifikaci zvýšit měl.

Přikážete zaměstnanci další studium v případě, že jeho pozice již vyžaduje vyšší stupeň vzdělávání?

Třetina knihoven (35 %) by v případě, že si zaměstnanec kvalifikaci nedoplní, přijala na jeho pozici jiného adekvátně kvalifikovaného zaměstnance. Větší část knihoven (37 %) ovšem s touto praxí nesouhlasí. Uvádí, že zaměstnancům nelze direktivně přikázat, aby si zvýšili kvalifikaci. Většinou postupují formou doporučení a motivace a vždy záleží na konkrétním případu.

Zároveň se snaží hledat jiná řešení než nahrazení jiným pracovníkem. Uvádí, že není jednoduché propustit zaměstnance z důvodu nedostatečné kvalifikace. V některých případech může délka praxe nahradit stupeň vzdělání nebo lze situaci řešit odpočtem praxe a nižším ohodnocením. Dalším způsobem řešení jsou organizační změny, přeřazení zaměstnance na jiné místo a podobně. Důležité jsou v těchto případech také specializační kurzy, které pomáhají nahradit nedostatečný stupeň vzdělání.

Některé knihovny uvádějí, že pracovníci si doplňují vzdělání dobrovolně ve svém vlastním zájmu. V mnoha knihovnách mají spíše opačný problém – na středoškolských pozicích pracují zaměstnanci s vysokoškolským vzděláním.

Knihovny se snaží těmto problémům předcházet vhodným výběrem nových zaměstnanců s adekvátní kvalifikací. Některé knihovny uvedly, že takový problém u nich ještě nenastal.

Rekvalifikace

V případě povinné rekvalifikace se zástupci knihoven vyjádřili celkem jednoznačně pro – tři čtvrtiny z nich (76 %) se domnívají, že pracovníci na odborných knihovnických místech, kteří odpovídající odborné vzdělání nemají, by se měli povinně rekvalifikovat. Jen 17 % knihoven s povinnou rekvalifikací nesouhlasí. Jako důvod uvádějí například to, že existuje „převis“ knihovníků s odborným vzděláním a mají z čeho vybírat, nebo že nabírají pouze kvalifikované zaměstnance, kteří se rekvalifikovat nemusí.

Knihovny měly rozhodnout, pro které pracovní pozice by měla být rekvalifikace povinná. Nejčastěji se přiklánějí k názoru, že by se měli povinně rekvalifikovat systémoví knihovníci s VŠ vzdě-láním (74 %) a katalogizátoři a akvizitéři se středoškolským vzděláním (71 %). Také katalogizátoři a akvizitéři s vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním by se měli podle větší části knihoven povinně rekvalifikovat (67 % a 66 %). Z dalších často zmiňovaných pozic jsou to metodici s VOŠ a VŠ vzděláním (67 % a 65 % knihoven), knihovníci ve službáchse SŠ vzděláním (66 % knihoven). Naopak pozice knihovník ve správě fondu (bez ohledu na vzdělání) byla jmenována nejméně.

V případě, že by knihovny měly zvolit způsob jiného řešení při doplnění kvalifikace, než je povin­ná rekvalifikace, většina by se přiklonila k řešení postupného vzdělávání prostřednictvím různých odborných kurzů (47 %), víceletou praxi jako adekvátní náhradu rekvalifikačních kurzů zvolilo 28 % knihoven. Jinou možnost zvolilo 25 % knihoven a většina uvádí kombinaci obou možností, tedy kurzů a dlouholeté praxe.

V otázce, zda se má rekvalifikace týkat také vedoucích manažerů velkých knihoven, se nadpoloviční počet knihoven (56 %) přiklání k názoru, že ano. Celkem 32 % knihoven se naopak domnívá, že vedoucí manažeři se rekvalifikovat nemusí.

Větší část knihoven se domnívá, že nebudou schopny nést náklady na úhradu rekvalifikace svých pracovníků (46 %). Nejčastěji mají obavy vedoucí městských knihoven a specializovaných knihoven, v obou případech jde o nadpoloviční většinu (55 %). Naopak management 39 % všech knihoven se domnívá, že s náklady na rekvalifikaci pracovníků nebudou problémy.

Představitelé některých knihoven jsou toho názoru, že by se zaměstnanec měl podílet na nákladech za rekvalifikaci, nebo ji i celou hradit sám. V některých knihovnách již tato praxe spolupodílení funguje.

Část knihoven (14 %) na otázku neodpověděla. Důvody uvádějí v komentářích. Nejčastěji zmiňují fakt, že zatím není známa cena kurzů a certifikátů, a není tak možné odhadnout výši nákladů. Vše také závisí na rozpočtu knihovny, který také dopředu není znám.

Inovační kurzy

Účast svých odborných pracovníků na inovačních kurzech si přeje naprostá většina knihoven – 91 %. Záporně se nevyjádřil nikdo. Inovační kurzy jsou tedy vnímány velmi pozitivně. S ohledem na skutečnost, že by se jednalo v podstatě o novinku v knihovnickém vzdělávání, je otázkou, jak je princip inovačních kurzů v knihovnách chápán. Vyskytly se pouze obavy z „přemíry vzdělávání“ a z možných kolizí různých kurzů.

Mají se pracovníci na odborných knihovnických pozicích účastnit inovačních kurzů?

Většina knihoven se přiklání k frekvenci inovačních kurzů buď kratší než pět let, nebo pět let. Frekvence kratší než pět let je podle relevantních knihoven (tzn. těch, které na těchto pozicích vykazují úvazky podle otázky A1) žádoucí v případě systémových knihovníků (62 % knihoven), správců digitálních sbírek (61 %), metodiků (48 %) a akvizitérů a katalogizátorů (42 %). V případě knihovníků ve službách (47 % knihoven), knihovníků v přímých službách (39 %) a knihovníků ve správě fondů (38 %) stačí inovace jednou za pět let.

Téměř polovina knihoven si myslí, že bude schop­na nést náklady na úhradu inovačních kur­zů (47 % knihoven). Nemyslí si to 37 % knihoven. Poměrně velká část knihoven (16 %) na otázku neodpověděla. Důvody jsou podobné jako v případě nákladů za rekvalifikační kurzy – knihovny neumí odhadnout výši nákladů.

Specializační kurzy

Co se týče specializačních kurzů, 61 % knihoven se domnívá, že jejich nabídka je dostatečná. Téměř třetina knihoven má opačný názor. Častěji jsou nespokojené vysokoškolské knihovny (46 %) a krajské knihovny (36 %).

Třetina knihoven uvedla, že v nabídce kurzů něco postrádá. Nejčastěji zmiňovaly kurzy komunikačních dovedností, jednání se zákazníkem, psychologie, sociologie, prezentačních dovednos­tí a podobně. Z dalších častěji zmíněných jsou to například kurzy pro manažery knihoven, problematika digitalizace (např. standardy metadatového popisu), kurzy pro pracovníky ve službách, akvizitéry, katalogizátory, problematika literatury a knižního trhu, kurzy pro systémové knihovníky, akreditované e-learningové kurzy a další.

Zazněl také názor, že nabídka kurzů je nesystematická a nahodilá. Některé knihovny by ocenily dlouhodobější typ kurzů. Pro některé knihovny, většinou v menších místech, je problémem dostupnost kurzů.

Závěr

Průzkum potvrdil, že v knihovnách pracují převážně knihovníci se středoškolským vzděláním, obzvláště ve veřejných knihovnách (71 %), ale i ve specializovaných knihovnách tvoří podstatnou část (51 %). Nejvíce knihovníků pracuje logicky ve službách (47 %). Nejtypičtější pozicí se tak stal knihovník/knihovnice se středoškolským vzděláním pracující ve službách (29 %).

Na zvýšení kvalifikace, které již začala pracovní pozice vyžadovat, by u svých zaměstnanců netrvalo téměř 40 % knihoven. V případě, že si zaměstnanec kvalifikaci nedoplní, by pouze 35 % knihoven na tuto pozici přijalo jiného zaměstnance s odpovídající kvalifikací.

Otázka zvyšování kvalifikace zaměstnanců není pro knihovny jednoduchá. Z komentářů vyplývá, že pokud má pracovník zájem si kvalifikaci zvýšit, vedení knihovny je ochotno mu tuto možnost poskytnout. Problémem je situace, kdy pozice zvýšení kvalifikace vyžaduje, ale pracovník sám o ni nemá zájem. Poté přichází na řadu řešení jinými způsoby (organizační změny, odpočet praxe atd.). Vedoucí knihoven se domnívají, že pro radikálnější řešení v těchto případech nemají oporu v legislativě.

Povinná rekvalifikace má oporu napříč knihovnami, vyjádřilo se pro ni 76 % knihoven. Větší část knihoven (56 %) také souhlasí s tím, aby se povinná rekvalifikace týkala vedoucích pracovníků knihoven. Knihovny však mají obavy z toho, že nebudou schopny nést náklady na úhradu rekva­lifikace svých pracovníků (46 % knihoven, 14 % na tuto otázku neodpovědělo). Nadpoloviční většina knihoven se přiklání k povinné rekvalifikaci u všech uvedených typů pozic a stupňů vzdělání, s výjimkou knihovníků ve správě fondů.

Podpora inovačních kurzů je ze strany knihoven velká – 91 % knihoven souhlasí s tím, aby se jich jejich pracovníci účastnili. Frekvence inovačních kurzů u všech uvedených pozic by podle knihoven neměla být delší než pět let. Také z nákladů na úhradu inovačních kurzů nemají knihovny takové obavy jako v případě rekvali­fikačních kurzů, téměř polovina knihoven se do­mní­vá, že náklady nebudou problém.

Nabídka specializačních kurzů je podle knihoven víceméně dostačující (61 % knihoven souhlasí s tímto tvrzením). Třetina knihoven uvádí, že jim v nabídce kurzů nějaká témata chybí, část knihoven hodnotí nabídku jako nesystematickou a nahodilou.

Kompletní zprávu o průzkumu je možné najít na stránkách Knihovnického institutu Národní knihovny ČR http://ipk.nkp.cz/docs/zprva_przkum _cv.pdf.