PETR NAGY

Yannick Grannecová: Bohyně malých vítězství. Překlad Danuše Navrátilová. Praha: Argo, 2015. 412 str.

Leckdo by čekal, že objemný román pojednávající o významném rakouském matematikovi a logikovi Kurtu Gödelovi (1906–1978), jehož práci jsou schopni plně pochopit jen nemnozí, bude spadat do kategorie náročných a nepříliš záživných próz určených úzkému okruhu čtenářů, holdujících nadto vedle literatury též příslušným přírodním vědám. Francouzské spisovatelce Yannick Grannecové, původním povoláním grafič­ce a ilustrátorce se slabostí pro matematiku a také autorce několika knížek pro děti, se přesto podařilo na stránkách jejího románového debutu Bohyně malých vítězstvíz roku 2012 odvyprávět nevšední životní příběh Kurta Gödela nadmíru poutavě, aniž by při tom nemístně obcházela či zjednodušovala jeho vědecký odkaz.

Nemalou zásluhu na tom nese i matematikův barvitý osud, jenž přímo vybízí k uměleckému zpracování. Nezadá si totiž ve své síle a dramatičnosti třeba s příběhem jiného matematika, Johna Nashe, jehož jméno v románu také padne a o němž byl natočen úspěšný životopisný snímek Čistá duše. Již stručný výčet klíčových okamžiků Gödelova života nám dává za pravdu: brněnský (!) rodák a vídeňský student z dobré rodiny si namluví pohlednou, ale obyčejnou dívku pracující v nočním klubu; po anšlusu Rakouska společně emigrují do USA, kde nadaný matematik získá místo v nově založeném Institutu pokročilých studií při Princetonské univerzitě a spřátelí se mimo jiné s Albertem Einsteinem; stává se svědkem toho, jak se jeho přátelé podílejí na vývoji jaderné bomby, aby se z nich nakonec v éře mccarthismu stali i v nové vlasti štvanci; prohlubující se psychické potíže a zhoršující se zdravotní stav činí podivínského vědce stále závislejším na péči obětavé manželky, aby nakonec jeho anorexie zapříčiněná mimo jiné paranoickým strachem z otravy vyústi­la v tragickou smrt vyhladověním.

Bez vypravěčského talentu a poctivé přípravy by se ovšem autorka ani tak neobešla, prvním byla naštěstí obdařena a druhým se sama vybavila měrou vrchovatou. Šťastnou se ukázala být volba hlavní hrdinky a zčásti i vypravěčky celého příběhu, kterou se stává matematikova manželka Adéla. Nejenže nám umožňuje nahlédnout osobnost Kurta Gödela z jistého odstupu a současně z intimní blízkosti, ale zároveň do románu vnáší řadu dalších témat, týkajících se zvláště postavení ženy – nadto sice bystré a emancipované, ale přece jen nevzdělané a trochu povrchní – v převážně mužském vědeckém světě. Životní role hlavní hrdinky by se dala opsat slovy Edith Whartonové, která si autorka nikoliv náhodou zvolila za motto celé knihy (další citáty rozličného původu pak uváději vybrané kapitoly): „Existují dva způsoby, jak šířit světlo – být svíčkou, nebo být zrcadlem, v němž se odráží její záře.“ Adéla Gödelová byla svému muži nadmíru obětavou a věrnou milenkou, hospodyní i ošetřovatelkou, a přestože jejich vztah asi nelze nazvat šťastným, o svého Kurta a posléze i o jeho odkaz se starala vskutku příkladně.

Čtenářský zážitek ještě dále prohlubuje kompoziční řešení textu. Ten sestává z pětapadesáti kratších kapitol, na jejichž ploše se střídavě odvíjejí dvě dějové linie – chronologicky plynoucí vzpomínky samotné Adély, zachycující její a Kurtův život od konce dvacátých let až do matematikovy smrti, a příběh mladé dokumentaristky Anny z Institutu pokročilých studií, která začne navštěvovat ovdovělou Adélu dožívající v sanatoriu kvůli „Nachlassu“ (pozůstalosti) jejího slavné­ho manžela. Osobnost Kurta Gödela a s ní i mno­­hé klíčové postavy a události 20. století jsou tak nahlíženy z několikeré perspektivy, přičemž další úhel pohledu nabízí několik fiktivních dopisů (tohoto prostředku žánrového zpestření využívá autorka na více místech) z pera pozdější hospodyně manželů Gödelových. Snad jen hnidopišský recenzent se přitom pozastaví nad tím, že pás­mo Adéliných vzpomínek není v románu nijak zarámováno ani k nikomu vztaženo, tudíž není zřej­mé, komu je její vyprávění vlastně určeno (retrospektivní pohled na vylíčené události situuje vypravěčku do doby, kdy se odehrává druhá dějová linie, avšak Anna posluchačkou tohoto souvislé­ho a neadresného monologu očividně není).

Kniha Bohyně malých vítězství rozhodně není biografickým románem, ostatně sama Grannecová v závěrečné poznámce čtenářům poodkrývá, kudy v její próze zhruba vede obtížně postřehnutelná hranice mezi skutečností a fikcí. Přesto je třeba ocenit autorčino úsilí představit stručně, ale nezkresleně všechny postavy mající svůj reálný před­obraz, stejně jako vědecké te­orie, teze a termíny, které jsou v románu tematizovány nebo přinejmenším zmíněny. K tomu účelu je text vybaven jednak poznámkami pod čarou, jednak vysvětlivkami na konci knihy, a navíc ještě seznamem četby „pro hlubší studium“ (škoda jen, že tuzemské vydání neuvádí dostupnou literaturu v češti­ně, titulů pojednávajících o Kurtu Gödelovi a jeho významných objevech u nás vyšlo hned několik).