JIŘÍ W. PROCHÁZKA  jirka.walker28@gmail.com

KLÁRA SMOLÍKOVÁ  klara.smolikova@tiscali.cz

Fantastická archeologie a čeští spisovatelé z maturitních otázek

Čtenář a fanoušek fantastické literatury má dnes dojem, že právě prožívá největší boom žánrů fantasy a sci-fi. Od knihovnic i knihkupců víme, že v nepřeberné nabídce fantasy i sci-fi knih je nejvíce zájem o zahraniční autory. Jak je to tedy s tuzemskými autory? Pojďme se v tomto díle podívat, na jaké tradici mohou čeští autoři stavět a jaká je historie tvorby fantastických žánrů u nás.

Podhoubí žánru

Lidská fantazie je bezbřehá a od počátků vyprávění se příběhy vylévají z koryt pravděpodobného a možného. Jazyk je uzpůsoben k vytváření slov a k jejich splétání, které v lidské mysli zažehnou plamen představivosti. Co dokážeme pojmenovat a popsat, dokážeme si i představit. Jak moc je tedy pro posluchače a později pro čtenáře důležitá vazba k realitě? U příběhu se mnohdy ani neptáme, jak je to možné, ale necháme se unášet silou vyprávění a zajímá nás jediné, jak to dopadne. Plavíme se po fantastických mořích s Odysseem, abychom změřili své síly s Charybdou, čelíme bouřím seslaným samotným Poseidonem a pokoušíme se přelstít mocnou čarodějnici Kirké. Epos o Gilgamešovi ani artušovské legendy se nesnaží konfrontovat realitu s fantastickými světy, o kterých vyprávějí. Přesto zasévají první semínka zájmu.

Průkopníci žánrů sci-fi a fantasy u nás

Kdo tedy z českých autorů jako první píše literaturu, kterou můžeme označit za fantastiku? Ondřej Neff považuje za jedno z prvních děl fantastické literatury v českém prostředí Labyrint světa a ráj srdce. Jiní tvrdí, že záměrem Komenského bylo jen neobvyklé nastavení literárního zrcadla, ve kterém se odráží skutečný svět. Podle nás není podstatné, zda toto dílo už je, či ještě není fantastikou. Podstatnějším shledáváme, že Komenského alegorie vznikla, fantastice předchází a ohlašuje neutuchající zájem dalších a dalších generací čtenářů. 

Po Komenském lze jmenovat Nerudu či Arbese, pak Čapka. Sci-fi a fantasy literatura často čelí nálepkám a znovu a znovu je třeba dokazovat, že nejde jen „brak“, „pustou zábavu“ či „fantasmagorii“. Kteří kritici by se však odvážili podobnými pohrdavými slovy označit tvorbu těchto našich předních literátů? 

Následující odstavce se nesnaží být opakováním již dávno řečeného. Předpokládáme, že uvedené spisovatele a jejich díla znáte možná lépe než my. Uvedení ctihodní klasikové mohou posloužit coby stručný podklad pro besedy s mladými čtenáři na téma sci-fi a fantasy. Jen samotná zmínka o tom, že klasičtí spisovatelé z učebnic literatury se věnovali stejným žánrům, jaké v současné době hýbou (nejen) literárním světem, by mohla čtenáře zaujmout.

Jména z encyklopedií, učebnic a maturitních otázek na straně jedné a na straně druhé paralelní světy, cestování časem, horory, předvídání vynálezů, dobývání vesmíru! Kdo by to do těch učebnicových klasiků řekl? A na oplátku možná něco z tvorby těchto velikánů uvízne v hlavách dnešních čtenářů.

Jan Amos Komenský (1592–1670) a Labyrint světa a ráj srdce

Dnes jsme zahlceni dystopickými díly, leč historie si libovala v utopiích. Dokonce byl tento literární žánr vnímán jako důležitý představitel vážné literatury. Utopické představy o ideální společnosti předkládá Platón či svatý Augustin, komicky ho nahlíží v Gulliverových cestách Swift, s alternativní verzí společnosti přichází i Komenský.

Z pohledu čtenářů fantastiky vystavěl v Labyrintu světa a ráji srdce (1623) paralelní svět, který má své vlastní zákony a řád. Tato ideální říše křesťana je vložena do srdce věřícího. Komenského svět je vlastně město obklopené nicotou, utopické místo na ostrově obehnaném vysokou zdí. Poutník, který nás provází tímto svérázným krajem, je předobrazem mnoha hrdinů v pozdějších románech sci-fi či fantasy. Ti nám během svého dobrodružného putování také popisují existenci jiných světů, jejich přírodní zákony a obyvatele či konflikty při setkání s nimi.  

Komenský si byl vědom, že drama, kterým je hledání smyslu života, lépe nahlédneme v alegoricky pojatém světě. Podobně jako dnes běžně připodobňujeme své možnosti čelit zlu k putování hobitů, svá rozhodnutí konfrontujeme se světem bradavické školy, vliv médií poměřujeme pravidly reality show z Hunger Games.

Jakub Arbes (1840–1914) a jeho hororová romaneta

Současní čtenáři milují horory. Ostatně obliba hororového krále Stephena Kinga stále stoupá, naposledy ji oživila zdařilá filmová adaptace jeho tisícistránkového románu To. I v našich zemích se hrůzostrašné příběhy těšily od nepaměti zvýšené pozornosti. Jedním z hlavních autorů byl Jakub Arbes, který má k fantastice ještě blíže než Komenský. Arbes sám svá dílka označil jako romaneta. Tajuplné texty s děsivou atmosférou v sobě skrývají motivy sci-fi či nadpřirozena, tedy fantasy.

Newtonův mozek pojednává o stroji času, díky němuž můžeme nahlížet do minulosti. Další text Svatý Xaverius vypráví o zakódovaných sděleních a symbolech (zdravíme Dana Browna) vedoucích k objevení pokladu.

Film z roku 1980 Svatý Xaverius (v hlavní roli s Viktorem Preissem) je nejen životopisný film o pražském novináři a spisovateli Arbesovi, ale je v něm také významně implementován i motiv ze stejnojmenného romaneta.

Jan Neruda (1834–1891) a první básně z kosmu

Písně kosmické netřeba představovat. Kdo by neznal úžasné „Jak lvové bijem o mříže“.

Jan Neruda se ale věnoval typické sci-fi (ačkoli toto označení pro fantastický žánr vzniklo až ve dvacátých letech 20. století).

Fejeton Zcela věrná zpráva o tom, jak to bylo 24. února roku 1972 napsal Neruda v roce 1872. Předvídal, že Praha v budoucnosti bude ovládána pouze ženami. Muži bez ženského doprovodu budou zatýkáni. Ovšem stačí, když z kanálu před ženskou vojenskou jednotkou vyleze malá myška… Ve fejetonu z roku 1877 Telefon a telegraf optický Neruda předpovídá vznik televize, a dokonce předvídá jméno toho vynálezu, začínající na tele… (Jistě, bude to televize.)

Ivan Adamovič, editor a kritik zabývající se literární fantastikou, připravil v roce 2000 antologii Vládcové vesmíru, do které zařadil od Jana Nerudy povídku 1978 z roku 1890. Ještě starším kouskem jsou Náčrtky z roku 2070 od Svatopluka Čecha, který autor napsal v roce 1870, tedy o dvě stě let dříve, než se děj odehrává.

Svatopluk Čech (1846–1908) a cestování pana Broučka časem i do vesmíru

Cestování časem a dobývání vesmíru patří k nejpoužívanějším motivům sci-fi. Stačí zmínit ctihodného měšťana pana Broučka a je jasno. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce patří do zlatého odkazu naší literární fantastiky stejně jako Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do patnáctého století. Ano, stále se pohybujeme na poli čiré sci-fi, a to v našich končinách před 130 (!) lety, v roce 1888.

Karel Čapek  (1890–1938) a jeho mloci, roboti i jaderné bomby

Výčet klasiků ukončíme největším borcem, kterého pravověrní scifisté všech generací dodnes vzývají jako jediného Vyvoleného. Karel Čapek (nezapomeňme na bratra Josefa a jeho světoznámé slovo „robot“) svými nadčasovými díly výrazně pronikl do světové sci-fi literatury.

Stává se, že mladí čtenáři jsou fascinovaní tím, že slovo „robot“ je českého původu. Když pak lehce dojdou k etymologickému základu staročeského slova „robota“, z něhož ho Josef Čapek stvořil, jsou udiveni sami sebou. (Mezi námi, totéž funguje u světoznámého výrazu „pistole“, který vznikl z pojmenování husitské palné zbraně, z „píšťaly“.)

Věnovat se v rámci dvou odstavců vlivu Karla Čapka na českou (a s „roboty“ dokonce i na světovou) fantastiku není možné. Hra R.U.R. se dostala na světová pódia, Válka s mloky je mrazivý román se záznamem konce světa, Krakatit předznamenává jadernou apokalypsu, Továrna na Absolutno, román-fejeton, je o vynálezu, který lidstvo opět přivede ke světové válce. Patří sem Bílá nemoc a popisovaný boj (nejen) se smrtící epidemií (zdravíme Michaela Crichtona) a další a další díla. Čapkovy příběhy jsou nesmrtelné a stejně jako u velikána Jana Amose polidšťují „povinné“ klasiky na nadšené snílky a milovníky dobrodružství (jak se dnes říká – akce). 

Od Čapka k fandomu

Tím končí „klasická část“, která by měla pomoci vysvětlit nadšeným mladým zájemcům o sci-fi a fantasy literaturu, že i v suchopárných učebnicích literatury mohou objevit autory vskutku fantastické. Současní čtenáři přistupují ke svým oblíbeným žánrům mnohem sofistikovaněji než dřívější generace. Ano, jsou tu jiné možnosti, ale také jiné zkušenosti.

V naší republice existuje už přes tři desítky let rozšířená subkultura, která je založena na společném jmenovateli, na literární fantastice.

Učitelé literatury často ani netuší, že studenti, o kterých nemají valné mínění, nejenže hltají mnohasetstránková díla, ale ještě se scházejí a dobrovolně diskutují o knihách i vlastních výtvorech. Tato subkultura, které se budeme věnovat v dalších dílech, přirozeně propojuje autory, překladatele a čtenáře několika generací. Příště se tedy vypravíme za současnými „scifisty“ a „fantazáky“, abychom zjistili, že literární tradice je stále živena mladou krví. Někdy doslova.