NAĎA ROLLOVÁ, čtenářský klub Slaný

V lednu 2015 skončilo financování projektu Brá­na ke vzdělání: školní čtenářské kluby, který vypsala a metodicky vedla obecně prospěšná společnost Nová škola. Snahou projektu bylo přivést do českého prostředí čtenářské kluby, aby formou volnočasového kroužku nabízely prostor pro scházení se dětí nad knihami. Projekt byl zaměřen na školy, a to nejen na žáky prvního stupně, ale také na jejich mladší sourozence a kamarády – s cílem podpořit tak děti při budování vlastních čtenářských návyků. Záměrem čtenářských klu­bů je vzbudit v dětech zájem o četbu, následně je naučit vybrat si knihu, samostatně si ji přečíst a dokázat sdílet zážitek z četby (například doporučit knihu kamarádům). V programu klubů se realizují dílny čtení, které děti motivují k půjčování knih domů a vzájemnému povídání si o nich. Další snahou a cílem je představit čas strávený nad knihou jako čas dobrodružství, zábavy a nenásilného poučení.

Celkem se projektu zúčastnilo třináct knihovnic a jeden knihovník z devíti různě velkých knihoven. Ti pak ve dvojici s pedagogem dané školy pracovali jako vedoucí čtenářských klubů. Knihovníci byli do projektu zařazeni proto, že mají přehled o dětské literatuře a ve svých knihovnách k ní mají ideální přístup. Kluby se v příslušné škole, zařazené do programu, konaly každý týden vždy hodinu a půl. Knihovníci zde připravovali lekce a přinášeli do klubu nové knihy. Dále se například podíleli na doplňování anotací dětských knih pro web čtenářských klubů.

Zeptala jsem se knihovnic, jaké zkušenosti využitelné pro svou práci z klubů získaly. Rozmanité… Paní Helena Holanová z Městské knihovny v Chlumci nad Cidlinou se k tomu vyjádřila slovy: „Klobouk dolů před učiteli, až nyní jsem si uvědomila, jak je jejich práce náročná.“ Jiní přiznávají, že si osvojili metodiku vedení lekcí, zdokonalili se v metodách kritického myšlení, využívají zkušenosti z klubů ve vlastní práci. Mnohé knihovnice v Liberci a Havířově využívají metodiku klubů při lekcích pořádaných ve vlastní knihovně, kde zjistily, že tyto lekce děti více baví (příprava na ně je však pro knihovnice náročnější). Eva Fundová se do přeloučské knihovny pokusila přenést několik lekcí, které vznikly během čtenářského klubu ve škole v Hlavečníku, a tak zde během letních prázdnin vznikl úplně nový klub malých čtenářů. Zvýšila se návštěvnost lekcí a dobře se bavili jak přítomní rodiče, tak hlavně děti.

Odpověď Radky Vojáčkové z liberecké knihovny uvádím celou, protože shrnuje odpovědi většiny knihovnic: „Kluby mi daly pro práci knihovnice nový pohled na práci s knihou, na to, jak dětem přiblížit svět knih, příběhy v nich ukryté. Naučila jsem se nové metody a postupy, které mohu vy­užívat při práci se školní třídou a které vedou k tomu hlavnímu, o co by mělo v knihovnách jít a na co se přesto v posledních letech trochu zapomíná – ke knize. Po lekcích pro školní třídy, které jsme už měli vyzkoušené ve čtenářských klubech, si vždy někdo ze třídy knihu půjčí a přečte doma. Některé děti se kvůli tomu přihlásily do knihovny. Projekt čtenářských klubů mě naučil pracovat s dětmi, které nejsou čtenářsky vyspě­lé, nemají chuť ke čtení, nic je k němu nevábí, neláká. Je to pro ně spíš namáhavá činnost, mnoh­dy otravná. Zlákat tyto děti ke knížce je často poměrně náročné a zdlouhavé, ale přesto to jde. Proto by knihovnice ve svých programech, které nabízejí školám, měly pracovat primárně s knihou – s příběhy, a různými metodami tak dovést děti k jejich přečtení. Měly by zapomenout na to, že budou suplovat práci učitelek a učit děti literární žánry nebo život spisovatelů. Já se o takové metody práce s dětmi všemi způsoby snažím.“

Samotným knihovníkům práce v klubech otevřela nové možnosti pro práci s dětskou knihou. Ukazuje se, že metodika klubů jim umožňuje lépe vybírat z rozsáhlé nabídky nakladatelství. V neposlední řadě kluby knihovníkům ukázaly, co děti od knih očekávají, a jakými dalšími způsoby lze knihy nabízet.

Další zajímavý poznatek vyplynul z činnosti klubů, kdy si někteří knihovníci jasně uvědomili, že rozdělení knih podle věku má svá úskalí. Děti stejného věku mohou mít různé čtenářské dovednosti a různou úroveň techniky čtení. Devítiletému chlapci s minimální čtenářskou zkušeností nelze nabízet knihy pro stejně staré děti, ale ani pohádky pro nejmenší. Proto by v knihovním fondu měly být zastoupeny knihy i pro takovéto čtenáře. Navíc se nejedná o nepřekonatelný problém, neboť vhodných, aktuálních a přitažlivých knih pro děti je na trhu dostatek.

Jednou z podstatných aktivit čtenářských klu­bů je naučit děti vzájemnému doporučování knih mezi sebou. Toto se stalo důležitou součástí práce jak učitelů, tak i knihovníků v klubu. A přestože knihovníci doporučují knihy denně, tak i zde se mnohému naučili. Například, že je důležité se s knihou sami nejdříve seznámit a teprve pak ji nabízet dětskému čtenáři, pro kterého se jim zdá být vhodná. Pokud chtějí doporučit knihu, musí být přesvědčení, že ji dnešní děti budou číst, že je aktuální ve smyslu toho, co děti dnes znají a prožívají, že je záživná a v neposlední řadě přitažlivě ilustrovaná. Není potřeba stále dokola oprašovat zavedené tituly, ale nabídnout dětem příběhy, které jsou jim blízké, které ilustrují jejich vlastní prožitky a poznání. V praxi to znamená, že při omezených financích na nákup knih je třeba jak pečlivěji vybírat, tak také vyřazovat. Je prav­da, že některé „očtené“ knihy jsou asi zajímavé, protože prošly rukama několika čtenářů, ale mezi nimi mohou být i knihy „očtené“ již před desetiletím a ty jsou zkrátka zastaralé.

Nyní před námi vyvstává otázka, zda by nebylo vhodné, tak jako na školách, zkusit založit čtenářské kluby i v knihovnách a případně za jakých podmínek.

Z praxe školních čtenářských klubů se ukazuje, že nejdůležitější je zajistit vhodný prostor. To je prostor vhodný pro setkávání. Prostor, kde si děti mohou pohodlně číst a kde bude místo na nástěnku doporučovaných knih a na vystavení dětských prací jako výstupů z lekcí. Dále je nutný dostatek vhodných dětských knih. Pro pracovníky klubu pak finanční ohodnocení a prostor k přípravě a výběru vhodných dětských knih. Pak je navíc nutná dobrá propagace klubů jak mezi dětmi, tak i mezi jejich rodiči. Zkušenosti ze školních čtenářských klubů ukazují, že nejlepší vy­užití by mohly nabízet školní knihovny anebo veřejné knihovny s pobočkou ve škole.

Při osobním dotazování na tuto tematiku jsem se dozvěděla zajímavé odpovědi. Hned první reakce mě ale mile překvapila. Starosta obce poskytl peníze na zvýšení úvazku pro knihovnici, která povede jedenkrát týdně čtenářský klub jako volnočasovou aktivitu nejprve ve škole a posléze v obecní knihovně.

Jiné knihovnice s pořádáním klubů ve svých prostorách váhají. Mylně předpokládají, že kluby jsou určené především pro nečtenáře, děti se specifickými poruchami učení a z nečtenářského prostředí. Ano, projekt byl primárně určen pro tyto děti, ale zkušenosti z něj lze využít při rozvíjení čtenářské gramotnosti u všech dětí. Stojí za zamyšlení, kolik dětí, které chodí do knihovny pouze pracovat nebo si hrát na počítači, nečte, a jsou tak pro kluby cílovou skupinou. Také víme, že děti ve věku 10–14 let přestávají číst a zkušenosti ukazují, že i pro ně je v klubové činnosti místo.

V současné době pořádá sdružení Nová škola kurzy akreditované ministerstvem školství Jak založit čtenářský klub a Čtenářský klub jako vytváření společenství nad knihou. Těchto kurzů se kromě školských pracovníků účastní až 40 procent knihovníků. Obdobný zájem byl o práci čtenářských klubů na Burzách nápadů, také pořádaných Novou školou, v Praze a Olomouci. Projekt končí, ale většina školních čtenářských klubů bude pokračovat dále: a to na školách, kterým se tato činnost a aktivita osvědčila. Metodická podpora pro kluby je zpřístupněna na webových stránkách www.ctenarskekluby.cz. V knižní podobě vyšla pod názvem S knihou po škole a je k dostání na e-mailové adrese jana.horovska@novaskolaops.cz. Věřím, že knihovny a knihovníci nenechají tyto zkušenosti, které jim mohou pomoci vychovat si nové čtenáře, nevyužité.