ST AUBYN, Edward. Marně hledám slov.

Praha: Argo, 2015. 198 stran.

Přestože český čtenář neznalý detailních poměrů v současném anglickém písemnictví možná nedocení všechny jemné nuance St Aubynovy satiry, slibuje i jemu přítomná próza čtivou a zábavnou (ovšem nepříliš veselou) exkurzi do zákulisí literárních cen a knižního průmyslu jako takového.

„Ideální úvod do pozoruhodného díla jednoho velkého anglického romanopisce“ – tak hodnotí román Marně hledám slov jeho překladatel a autor zasvěceného doslovu Ladislav Nagy. Oním významným literátem, s jehož tvorbou se čeští čtenáři setkávají vůbec poprvé, je britský spisovatel a novinář Edward St Aubyn (* 1960), mj. autor oceňované „melroseovské“ románové pentalogie, v níž se ne­všedním způsobem vypořádává s vlastním nelehkým dětstvím a problematickým dospíváním.

Románová fraška z roku 2014, beroucí si na paškál literární ceny a vůbec celý nakladatelský byznys, tak v rámci autorova díla zaujímá spíše okrajové místo, zároveň však odkazuje k celé jedné linii anglického písemnictví a k vděčnému námětu tamní humoristické prózy. Vždyť už velký anglický satirik W. Somerset Maugham v předmluvě k pozdějšímu vydání svého románu Veselice aneb Kostlivec ve skříni (1930, česky 1975) napsal: „Když jsem chtěl vykreslit portrét spisovatele, který používá všech prostředků reklamy, aby pomohl rozšíření svých děl, nemusel jsem soustřeďovat pozornost na žádnou jednotlivou osobu. Tato praxe je až příliš všeobecná.“

A co všechno je podle Maughama autor nucen podstupovat v zájmu své knihy? „Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti ne­ustále ukazovat. Musí dávat interviewy, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci The Times, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských inzerátech a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech.“ Pravda, dnes takř­ka povinná účast v literárních soutěžích zde uvedena není, ale měj­me na paměti, že slavná Booker Prize (u nás nejčastěji nazývaná Man Bookerova cena) – ocenění za nejlepší prózu pro anglicky píšící auto­ry (donedávna jen z Velké Británie či některé bývalé britské kolonie, tedy nikoliv z USA) –, která se stá­vá hlavním terčem St Aubynovy kritiky, byla založena až v roce 1969 a dnešního významu dosáhla ještě mnohem později.

Kdo by podezříval autora románu Marně hledám slov z vyřizování osobních účtů, nebyl by zřejmě příliš vzdálen pravdě. Edward St Aubyn se v roce 2006 probojoval s románem Mother’s Milk (Mateřské mléko) až do užší nominace Booker Prize, aby jeho kniha nakonec prohrála s podstatně hůře hodnoceným titulem; román At Last (Konečně), završující spisovatelovu proslulou pen­talogii, se roku 2011 pro jistotu vůbec nedostal mezi nominované. Nutno ovšem podotknout, že St Aubynův satirický výpad proti zavedené praxi knižního trhu v čele s vyprázdněným pozlátkem literárních cen je sice nesmlouvavý, nikoliv však nevkusný či prvoplánový. Přestože se jeho románu dostává přídomku klíčový (novel with a key, roman à clef, Schlüsselroman), jak kromě jiného poznamenává v doslovu nazvaném Literární ceny jako fraška Ladislav Nagy, žádná z přítomných postav – snad s jedinou výjimkou – patrně nemá reálný předobraz.

Protagonisté příběhu ze zákulisí udělování fiktivní Elysejské ceny pro nejlepší román od autora z „imperiálního smetiště jménem Společenství národů“ ale mají i tak do plnokrevných románových postav daleko. Ať už je řeč o hrdinech z té či oné strany pomyslné barikády – tedy o členech poroty, nebo nominovaných autorech –, odráží se v nich žánrové vymezení přítomného díla a z něho vyplývající stěžejní funkce St Aubynova textu, tj. demaskovat a zesměšnit vybrané nežádoucí jevy (druhý případný rozměr satiry, spočívající v konfrontaci pranýřované reality se vzývaným ideálem, nebylo v tomto případě dost dobře možné naplnit). Jednotlivé postavy proto namís­to důkladné psychologizace charakterizuje jeden, nanejvýš dva tři výrazné rysy, dovedené zato nezřídka svou groteskní nadsazeností až na hranici karikatury.

Aby nezůstalo jen u kritické reflexe literární scény, potažmo knižního trhu ve Velké Británii, zasazuje autor do svého románu množství postav reprezentujících další oblasti a témata britského veřejného života – multikulturní společností počínaje a vysokou politikou konče. Využívá k tomu jednak propletence milostných vztahů se spisovatelkou Katherine coby femme fatale v je­ho středu, jednak prazvláštního vícehlavého organismu jménem porota s nepříliš dlouhou životností, o to však komplikovanější existencí. Takto do knihy vstupuje například znuděný opoziční poslanec Malcolm v roli předsedy poroty Elysejské ceny, nejcyničtější z přítomných glosátorů současné britské literatury („je zapotřebí dospět ke konsensu a předložit takovou vizi Británie, jakou by všichni prostřednictvím téhle ceny rádi podpořili: vizi Británie rozmanité, multikulturní, decentralizované a samozřejmě vlídně nakloněné mladým spisovatelům“). V tomto ohle­du mu zdatně sekunduje další členka poroty Penny (podle Ladislava Nagye ona jediná „klíčová“ postava), která odešla z ministerstva zahraničí do předčasného důchodu kvůli psaní thrillerů a jejíž prostoduché soudy nebezpečně konvenují dnešním názorům nejširší čtenářské veřejnosti („Když už nic jiného, člověk se z dobře vyrešeršované knihy aspoň něco dozví, což rozhodně nelze říct o neurotických výplodech těch tolika spisovatelů, kteří jen sedí doma a čtou, píšou a přemýšlejí o literatuře. Proč sakra nejdou ven a nezačnou něco dělat?“).

Většina hlavních postav má ovšem ke světu knih o něco blíže a také ony svým charakterem i replikami St Aubynovi dobře posloužily při vykreslování satirického obrazu současné literární praxe. Nechybí mezi nimi protřelá a všehoschop­ná (čti úspěšná) autorka, idealismem dosud zatížený (tj. neúspěšný) mladý spisovatel či indický grafoman aristokratického původu, odkazující nejen k multikulturnosti anglicky psané literatury, ale i k biografii samotného autora (pocházejícího rovněž z dobře situované rodiny a ve svém díle vytrvale tepajícího elitářské pocity nadřazenosti). Dále tu je ostřílený a stále překvapivě entuziastický nakladatelský redaktor („Možná ho ty texty zklamou, možná budou naprosto diletantské, ale třeba bu­de jeden z nich mistrovské dílo, anebo, ještě lépe, nabídne materiál, z něhož by on sám mohl mistrovské dílo pomoci stvořit“) a uznávaná akademička, jejímž „radikálním“ názorům („Umělecké dílo se měří podle toho, kolik umění v sobě má, nikoli jak je relevantní nebo zásadní“) je během diskuzí poroty dopřáváno sluchu jako hlasu osamělého na poušti.

Román Marně hledám slov zdárně naplňuje své poslání, kterým není jen „téměř explicitní kritika Booker Prize“ (L. Nagy), ale i kritická reflexe obecnějších fenoménů moderní (nejen) britské literatu­ry – od programového multikulturalismu až po kult postmodernismu (ad absurdum dovedený motiv prachobyčejné kuchařky oslavované coby „beletrie umně převlečené za kulinární faktografii“, „hravé, postmoderní a multimediální mistrovské dílo“ a „metafikční performance naší doby“). A přestože český čtenář neznalý detailních poměrů v současném anglickém písemnictví možná nedocení všechny jemné nuance St Aubynovy satiry, slibuje i jemu přítomná próza čtivou a zábavnou (ovšem nepříliš veselou) exkurzi do zákulisí literárních cen a knižního průmyslu jako takového. A snad nemalý zájem tuzemských čtenářů i recenzentů o tuto románovou frašku přispěje k tomu, že se brzy dočkáme též překladu St Auby­nova stěžejního díla – „melroseovské“ pentalogie.