Hlavní obsah stránky

RECENZE: Polská bohemistka oživuje odkaz české nonkonformní spisovatelky

PETR NAGY

Militzová, Anna. Ani víru, ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse.

Příběh Jany Černé. 1. vydání. Olomouc: Burian a Tichák, 2015. 152 stran.

Nestává se dnes často, aby pětadvacetiletá autorka napsala biografii nepříliš známé spisovatelky, zvláště jedná-li se o knihu polské bohemistky pojednávající o české literátce. A přece se právě takový titul nedávno objevil coby 13. svazek Knihovny Listů, kterou stejně jako časopis Listy vydává olomoucké nakladatelství Burian a Tichák. V překladu Jana Jeništy zde vyšla kniha Anny Militzové (* 1990), absolventky bohemistiky na FF UK v Praze, jež nese dosti obšírný název Ani víru, ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, avšak teprve její podtitul „Příběh Jany Černé“ prozrazuje, kterou osobnost si autorka zvolila za předmět své práce. Pokud vám snad jméno Jana Černá nic neříká, pak vězte, že se jedná o dceru Mileny Jesenské, významné prvorepublikové novinářky a adresátky proslulých Kafkových Dopisů Mileně. Možná ji budete znát spíše jako Honzu Krejcarovou, pod tímto jménem se totiž objevuje ve vzpomínkách i beletristických textech mnohem slavnějších spisovatelů – Egona Bondyho, Ivo Vodseďálka či Bohumila Hrabala. Ostatně právě při četbě Bondyho autobiografie Prvních deset let (a po zhlédnutí knihou volně inspirovaného filmu 3 sezóny v pekle) zatoužila mladá studentka bohemistiky dozvědět se o této „femme fatale“ více, aby své mnohaleté bádání nakonec zúročila nejprve v diplomové práci a posléze při psaní své první knihy...

Lidský osud je ovšem ve své podstatě neuchopitelný a v případě Jany Černé (1928–1981) to platí dvojnásob, proto si ani Anna Militzová nedělá nárok na pravdu o jejím životě a svůj text nazývá příběhem o Janě, jakou se jí podařilo poznat. A tu se objevuje první z mnoha paralel, jež lze klást mezi přítomné dílo a knihu s názvem Adresát Milena Jesenská, kterou v roce 1968 nenapsal nikdo jiný než Jana Černá. Ta svůj pokus o biografii vlastní matky uvádí slovy „ani dnes nezačínám s jistotou, že se mi podaří říci o ní všechno. Spíš jenom s jistotou, že se to zatím nepodařilo nikomu, kdo se o to pokoušel“. Přestože dnes může český čtenář sáhnout hned po několika titulech věnovaných Jesenské a vzpomínky na ni by našel v desítkách dalších textů, na konci 60. let byla Jana Černá v podobné pozici jako její současná biografistka – nalezených dokumentů a hodnověrných informací měla k dispozici o poznání méně než vyslechnutých historek a emotivních svědectví.

Zatímco však Černá se z logiky věci (psala přece o své matce) nezdráhala vkládat do textu vlastní vzpomínky, postřehy či domněnky, Anna Militzová odmítá jakkoliv fabulovat a odhodlaně se drží dostupných faktů a shromážděných výpovědí. Její práce tak místy připomíná spíše kompilát sestavený z výpovědí pamětníků, korespondence, úředních dokumentů a textů samotné Jany Černé, provázený pouze stručným a povětšinou věcným komentářem autorky, která si jen zřídkakdy dovolí nepodloženou hypotézu či subjektivní soud. To ovšem nijak nesnižuje hodnotu knihy ani výkon polské bohemistky, které se podařilo shromáždit vskutku úctyhodné množství materiálu, publikovaného mnohdy vůbec poprvé. (V této souvislosti se sluší připomenout způsob, jakým Anna Militzová prvně vstoupila do dějin české, ba i světové literární historie, a sice coby objevitelka dopisů Mileny Jesenské z věznic v Drážďanech, na Pankráci a koncentračního tábora v Ravensbrücku, považovaných dlouho za ztracené, které společně s Alenou Wagnerovou publikovala v Listech 2/2013.)

Svůj „příběh“ autorka rozdělila do 52 kratších i delších kapitol, sledujících víceméně chronologicky životní osudy nejen Jany Černé, ale rovněž jejích nejbližších. Vedle již zmiňované Mileny Jesenské se tak čtenář bude opakovaně setkávat též s otcem Honzy, uznávaným architektem a členem Devětsilu Jaromírem Krejcarem, nebo s jejím dědečkem, profesorem Janem Jesenským. Hloubka a šíře líčení jednotlivých období Janina života se ovšem liší v závislosti na množství dostupných pramenů. Značného prostoru se tak dostává jejímu dětství, které osvětlují jednak vzpomínky samotné Jany (jak je podala ve své knize Adresát Milena Jesenská) i četných přátel a kolegů její matky, jednak práce pozdějších životopisců Mileny Jesenské (která zahynula v Ravensbrücku roku 1944, kdy Honze bylo necelých šestnáct let). Neméně ostře nasvíceným obdobím, byť pouze z jediného silného zdroje – Bondyho autobiografie Prvních deset let – jsou pak roky 1947–1957, naopak jiné etapy Janina života zůstávají utopeny v šeru pustých dohadů a tradovaných mýtů.

Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik lze zvláště některým autorkou využívaným zdrojům důvěřovat. Jak se vypořádat při citování z Bondyho vzpomínek s autorovým pověstným sklonem k mystifikaci, jak rozpoznat falešné tóny v rozhovorech s pamětníky, jak nepřekročit rozumnou míru při hledání autobiografických motivů v básních a prózách Jany Černé? V ideálním případě je samozřejmě žádoucí konfrontovat vícero pramenů, což autorka poctivě dělává, přesto ji okolnosti opakovaně nutí spoléhat se na zdroj jediný a nejednu otázku vznášející se nad životem Honzy Krejcarové ponechat nezodpovězenu.

Jeden z nejsilnějších dojmů ve čtenáři nepochybně zanechají četné paralely, které v knize vyvstávají mezi Janou Černou a Milenou Jesenskou a jichž si povšimla už literární historička Marie Jirásková (kupříkladu v doslovu k italskému vydání Dopisů Mileně, který je přetištěn i v nejnovějším českém vydání knihy Adresát Milena Jesenská). Dcera po své matce podědila některé vlastnosti a schopnosti (obě byly vysoce inteligentní, talentované, velmi samostatné, bez oficiálního vysokého vzdělání, zato velice sečtělé a se značným kulturním rozhledem, nerady se podřizovaly autoritám, vedly značně neuspořádanou domácnost), ale i v jiných ohledech jako by kráčela v jejích stopách – ať už šlo o brzkou ztrátu matky, partnerské vztahy (pětkrát se vdala a o jejím milostném životě kolovaly legendy), výchovu dětí (čtyři synové a jedna dcera jí byli střídavě odebíráni a zase vraceni do péče) nebo třeba dočasnou silnou závislost (na fenmetrazinu).

Nejzajímavější linii životního příběhu Honzy Krejcarové však bezesporu představuje její sepětí s českou poúnorovou uměleckou scénou, a to zejména co se týče let padesátých a šedesátých. Přestože vlastní literární tvorbě se Černá věnovala (zvláště v některých obdobích) spíše sporadicky, patřila svého času neodmyslitelně k okruhu mladých autorů okouzlených surrealismem, považovaných dnes za předchůdce undergroundu (Zbyněk Havlíček, Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Mikuláš Medek a další autoři kolem edice Půlnoc), a o něco později též mezi umělce spjaté s Poetickou vinárnou Viola, jež se vzápětí po svém otevření v červenci roku 1963 stala kulturním fenoménem (vystupoval zde mimo jiné Václav Hrabě).

Právě s Violou je spojena další nonkonformní literátka s pohnutým životním osudem, básnířka Vladimíra Čerepková (1946–2013), jejíž předloni vydaná biografie se dočkala kladného čtenářského i kritického ohlasu. Autorka knihy Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale, novinářka Alice Horáčková (* 1980), se však na rozdíl od Anny Militzové nepokoušela souvisle odvyprávět básnířčin příběh, a to i přesto, že mohla vycházet z vlastních rozhovorů s Čerepkovou. Svému dílu namísto toho vtiskla podobu poutavé a pestré mozaiky, kterou sestavila z velkého množství rozmanitých fragmentů (od podložených informací přes subjektivní výpovědi pamětníků po básnířčiny vlastní texty). Její kniha tak ve výsledku působí méně uhlazeným dojmem než biografie Jany Černé (na čemž nese svůj podíl i nevšední grafická úprava publikace, která je dílem Pavla Růta), což jí však nijak neubírá na čtivosti, a navíc tak příhodně ilustruje, jak protichůdné dojmy může člověk ve svých bližních zanechat.

Je pravda, že ani Anna Militzová neváhá proti sobě místy postavit odlišná tvrzení, nečiní tak ovšem s určitým záměrem a tolikrát jako Horáčková a až na výjimky se zdržuje vlastního komentáře či hodnocení. S ohledem na pozoruhodné množství vyhledaného materiálu se pak jeví podivně (záměrná?) absence snadno dostupných vzpomínek Ludvíka Hesse (viz antologie Divoké víno 1964/2007, kde vyšla v úplném znění i reportáž Jany Černé z vězeňského prostředí Otisky duší), který autorce ve svém časopisu Divoké víno otiskl na sklonku 60. let hned několik textů a posléze se dokonce stal prvním vydavatelem její knihy o Mileně Jesenské (vyšla roku 1969 pouze v rámci Klubu přátel poesie, do oficiální distribuce se již nedostala).

S ohledem na žánr biografie není velkým překvapením, že kniha pomíjí jakoukoliv snahu o reflexi literárních kvalit autorkou zmiňovaných a hojně citovaných děl Jany Černé. Nutno podotknout, že literárněvědných textů tematizujících její tvorbu bylo přinejmenším knižně publikováno pomálu. Anna Militzová tak v kýžených případech odkazuje na Radima Kopáče, editora a autora předmluvy antologie Létavice touhy. Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (2011), či Martina Pilaře a jeho knihu Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu (1999), ale když tvrzení druhého z nich v konkrétní otázce (interpretace leitmotivu básnického cyklu V zahrádce otce mého) konfrontuje s odlišným názorem básnířky Jany Orlové, sama zůstává stranou naznačeného sporu.

Není pochyb o tom, že polská bohemistka Anna Militzová sepsáním své knihy odvedla práci náročnou, poctivou a navýsost záslužnou. Nejenže dohledala naprostou většinu publikovaných materiálů pojednávajících o Janě Černé, ale sama získala a čtenářům vůbec poprvé zprostředkovala množství cenných dokumentů a informací, ať už z nejrůznějších archivů nebo četných rozhovorů s pamětníky. Její pokus o biografii Jany Černé dopadl nakonec šťastně a jeho výsledkem je i přes autorčinu volbu metody kompilace velmi kvalitní a konzistentní portrét této nevšední osobnosti české poválečné literatury. Kniha Ani víru, ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse jistě má své nedostatky, autorčinu empatii si někteří mohou vykládat jako přehnanou pietu, formu „komentovaného kompilátu“ zase může někdo pokládat za málo ambiciózní. Kritiku si už ovšem kniha vysloužila z docela jiných důvodů – Tomáš Mazal (mj. editor posmrtného výboru z tvorby Jany Černé Clarissa a jiné texty, který se podílel i na prvním polistopadovém vydání knihy Adresát Milena Jesenská) na webu Divokého vína nevybíravě komentuje grafickou úpravu knihy a nelíbí se mu ani její název a podtitul. To ovšem nijak nesnižuje zásluhy mladé polské bohemistky (jejíž náročnou práci Mazal hodnotí kladně), která nadto hodlá o odkaz Jany Černé alias Honzy Krejcarové pečovat i nadále – v edičním plánu nakladatelství Torst je již ohlášeno vydání úplného souboru spisovatelčina básnického a prozaického díla, jehož editorkou bude právě Anna Militzová.

Není pochyb o tom, že polská bohemistka Anna Militzová sepsáním své knihy odvedla práci náročnou, poctivou a navýsost záslužnou. Nejenže dohledala naprostou většinu publikovaných materiálů pojednávajících o Janě Černé, ale sama získala a čtenářům vůbec poprvé zprostředkovala množství  cenných dokumentů a informací, ať už z nejrůznějších archivů nebo četných rozhovorů s pamětníky.