Hlavní obsah stránky
ROZHOVOR s PhDr. Annou Machovou, předsedkyní Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP)
JAROSLAV CÍSAŘ ctenar@svkkl.cz
Zhruba před sto lety se začali lidé odborově sdružovat. Odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP), který je spolu s dalšími 29 odborovými svazy sdružený v Českomoravské konfederaci odborových svazů (ČMKOS), největší odborové centrále v ČR, hájí zájmy knihovníků. Jeho předsedkyní byla v květnu 2013 zvolena – a v květnu 2017 znovuzvolena – Anna Machová z Národní knihovny ČR, i proto ji redakce Čtenáře požádala o rozhovor.
Paní předsedkyně, můžete vysvětlit, jak ve vašem odborovém svazu došlo ke zdánlivě nesourodému spojení kultury s ochranou přírody a jaké mají knihovny, resp. ta největší u nás, Národní knihovna ČR, v tomto odborovém svazu postavení?
Spojení kultury s ochranou přírody v našem odborovém svazu mnoho lidí opravdu zaráží, ale jde o nesourodost jen zdánlivou. V době vzniku odborového svazu, tj. v roce 1990, patřily obory spojené s ochranou a studiem přírody (správy národních parků, chráněných krajinných oblastí, zoologické a botanické zahrady, hvězdárny a planetária atd.) ještě do resortu Ministerstva kultury. Dnešní Národní památkový ústav, jehož odborové organizace jsou od počátku členy našeho odborového svazu, byl konglomerátem ústavů památkové péče a ochrany přírody Možná si ještě někdo ze čtenářů vzpomene na zkratku SÚPPOP. Spojení péče o památky s ochranou přírody je logické – žijeme v kulturní krajině, kulturně využívané (obdělávání, pěstování…), často přetvářené v návaznosti na stavební objekty atd. Chráněné krajinné oblasti a národní parky provozují muzea a další objekty zaměřené na osvětu a vzdělávání. Fenomén kultury, kultivace tady bezesporu je. Pokud jde o knihovny, odborová organizace Národní knihovny ČR představuje jedinou ryze knihovní instituci v OSPKOP. Ale rozhodně není osamocena. Knihovny jsou přítomny ve všech paměťových či sbírkotvorných organizacích, které jsou zastoupené v našem svazu: v galeriích, muzeích, ústavech památkové péče, v Památníku národního písemnictví, nemohou chybět v institucích, jako jsou národní parky, hvězdárny či zoologické zahrady. Vždyť jde o vzdělávací a vědecké instituce opět s přesahem do kultury – budují muzea, návštěvnická a informační centra apod.
Kdy došlo k založení OSPKOP a proč?
Vznik našeho odborového svazu (http://www.ospkop.cz) souvisí se společenskými změnami, k nimž došlo na přelomu let 1989–1990. Po rozpadu jednotné organizace odborového hnutí (ROH) v kulturní oblasti vznikla řada samostatných odborových svazů, a to převážně na základě profesní nebo institucionální příslušnosti. OSPKOP dnes sdružuje, jak už jsem zmiňovala, převážně odborové organizace sbírkových (paměťových) institucí (muzea a galerie zřizované státem, kraji i městy, zastoupen je náš významný literární archiv – Památník národního písemnictví, odborná instituce státní památkové ochrany – Národní památkový ústav), několik hvězdáren, z oblasti ochrany přírody jsou našimi členy odborově organizovaní zaměstnanci správ několika chráněných krajinných oblastí a národních parků, zoologických a botanických zahrad a Správy jeskyní Moravského krasu. Před několika lety se k nám připojila odborová organizace Národního filmového archivu, organizace technických zaměstnanců Národního divadla, Městského centra kultury a vzdělávání v Týně nad Vltavou – také zahrnuje knihovnu – aj. OSPKOP je ČMKOS a také dvou mezinárodních odborových sdružení, která působí v oblasti veřejných služeb: světové organizace PSI – Public Services International, a její evropské součásti Evropské federace odborových svazů veřejných služeb – European Federation of Public services Unions, (EPSU, http://www.epsu.org/). Jejich prostřednictvím OSPKOP aktivně pracuje také v dalších evropských odborových strukturách, má možnost upozorňovat na postavení institucí veřejného sektoru, získávat informace o tendencích a politikách, jaké se na evropské úrovni i na úrovni jednotlivých států formují ve vztahu k zajištění veřejných služeb pro občany, kam patří zdravotnictví, sociální služby, státní správa, záchranné složky, jako jsou především hasiči, dále kultura, ochrana přírody, lesní hospodářství, komunální služby, hospodaření s vodou atd. Náš svaz rovněž dlouhodobě udržuje kontakt se slovenskými odbory, a to sekcí kultury, životního prostředí a ochrany přírody, působící v rámci odborového svazu SLOVES.
Jak jsem si prostudoval strukturu ČMKOS, odborářům z knihoven se nabízí i členství v Odborovém svazu pracovníků knihoven a Odborovém svazu pracovníků kulturních zařízení? Čím se odlišujete?
V Odborovém svazu pracovníků knihoven (OSPK) jsou podle mých informací organizováni kolegové převážně z knihoven zřizovaných kraji a obcemi; z knihoven, které jsou příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury ČR, je členem odborová organizace Moravské zemské knihovny. Odborový svaz pracovníků kulturních zařízení vznikl na základě odborových organizací kulturních středisek a domů kultury, je v něm sdruženo také několik regionálních divadel. Jak už jsem naznačila výše, kromě odborové organizace Národní knihovny ČR jsou v našem svazu pracovníci knihoven přítomni jako správci četných a cenných knižních kolekcí v muzeích, galeriích, na hradech a zámcích, v dalších institucích. Je vždy na rozhodnutí příslušné vznikající odborové organizace, do jakého odborového svazu vstoupí.
Jak široká je v současnosti vaše členská základna?
OSPKOP je z hlediska početnosti členské základny největším odborovým svazem ze svazů působících v oblasti kultury. Má přes 2000 členů, kromě zaměstnanců sbírkových institucí zřizovaných kraji a obcemi zastupuje poměrně významnou část zaměstnanců zřizovaných Ministerstvem kultury ČR – těch je kolem 7000, neboť z 29 příspěvkových organizací MK ČR jsou členy našeho svazu základní odborové organizace čtrnácti těchto institucí, např. Národní galerie, Národního muzea, Národního technického muzea, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, již zmíněné Národní knihovny ČR, Památníku národního písemnictví, všech složek Národního památkového ústavu, tj. Generálního ředitelství a 14 územních pracovišť NPÚ, dále Husitského muzea v Táboře, Valašského muzea v přírodě, Národního filmového archivu a dalších.
Co vedlo vás osobně k tomu, že se angažujete právě v odborové organizaci a usilujete o lepší postavení i platové ohodnocení knihovníků?
Jako řadová zaměstnankyně Národní knihovny ČR jsem pochopitelně ve stejné situaci jako moji kolegové, takže nemohu být spokojená s tím, jaké jsou v kultuře obecně a v Národní knihovně zvlášť platové a pracovní podmínky. Svého času mě odboráři v knihovně požádali, abych jejich zájmy zastupovala, snažím se o to již bezmála 20 let. Kromě toho jsem asi tím, koho bychom mohli nazvat „starým metodikem“ – i ty takzvaně „čistě odborové“ otázky, jako jsou odměňování a pracovní podmínky zaměstnanců, považuji za součást oboru knihovnictví, součást řízení knihoven. A nemyslím si, že odborová práce v zájmu zaměstnanců je něčím, co se v zásadě protiví snahám knihoven nebo kulturních institucí, jejich řízení a rozvoji obecně. Spokojený a motivovaný zaměstnanec určitě podává lepší výkon než ten, který je špatně placen a ještě mu hrozí ze všech stran restrikce. Naši lidé, bohužel, stále od svých nadřízených slýchají věty „komu se tu (něco) nelíbí, nemusí tu pracovat“ – bez ohledu na to, zda už instituce do konkrétních zaměstnanců něco investovala (a často i zaměstnanci sami investovali do svého profesního rozvoje), jaký ten člověk konkrétně podává výkon…
Jaká je dnes vlastně platová situace pracovníků našich knihoven, a to i ve srovnání s ostatními oblastmi kultury? Nedávno jsme na stránkách Čtenáře (pozn. red.: V č. 11/2016, s. 392–395.) publikovali příspěvek polské autorky o neutěšeném platovém ohodnocení této profese v Polsku...
Velmi mě potěšilo, že jste ten polský příspěvek publikovali! Náš knihovnický tisk se těmto tématům mnoho let nevěnoval, jako by ani do naší odbornosti nepatřila! Přitom jde o personální management. Knihovnictví je oborem, kde zřizovatelé zaměstnance nikdy zrovna „nepřepláceli“. V posledních letech se podle výsledků šetření prováděných Národní knihovnou – Knihovnickým institutem (průzkumy věkové, vzdělanostní a mzdové struktury pracovníků knihoven) postupně zlepšovala situace knihovníků v regionech, zatímco stát se ke svým knihovnám – a vůbec ke kulturním institucím, které zřizuje – stále chová velmi macešsky. Ukazují to i předběžné výsledky posledního průzkumu, podle kterých jsou platy kvalifikovaných knihovníků v Národní knihovně nižší oproti ostatním knihovnám až o tisíce korun. Bohužel, náš zřizovatel, Ministerstvo kultury ČR, je toho názoru, že pro řešení naší situace stačí zvyšování tarifních platů, a zásluhu o toto zvyšování platů přičítá sobě, přestože je to výsledek dlouhodobého úsilí odborů a jejich vyjednávání s vládou. Našemu zřizovateli nevadí, že Národní knihovně chybí peníze na nadtarifní složky (osobní ohodnocení, odměny), tedy vlastně na motivační nástroje. To pracovníky knihovny diskriminuje oproti ostatním oborům veřejného sektoru, kde nadtarifní složky činí v průměru 20–30 % platu, zatímco v naší ústřední knihovnické instituci cca 5 % platu. Průměrný měsíční plat v NK ČR je dlouhodobě pod úrovní celostátního průměru a je naprosto nesrovnatelný s pražským průměrem.
A jaká je konkrétně platová situace pracovníků ústředních knihovnických institucí, jako např. Národní knihovny ČR, Moravské zemské knihovny v Brně a dalších krajských knihoven?
Trochu jsem to naznačila v předchozí otázce, nyní nemám detailní informace o platech v těchto institucích, zkoušela jsem hledat ve výročních zprávách, ale holá čísla nemají správnou vypovídací hodnotu.Vždy je nutné přihlížet k funkcím instituce, k průměrné tarifní třídě, k věkovému průměru zaměstnanců (ten je např. v NK ČR vysoký, tudíž jsou vyšší platové stupně, ale stejně žádná sláva, protože lidi jsou takřka bez osobních příplatků), ke kvalifikační struktuře – brát v úvahu, jaký je podíl vysokoškoláků a odborně připravených středoškoláků. V NK ČR je tento podíl vysoký – 65 % zaměstnanců má vysokou školu, celkem podíl zaměstnanců s odborným vzděláním činí přes 80 % z celkového počtu zaměstnanců.
Veřejnost knihovny všeobecně vnímá – často bez konkrétní znalosti jejich činnosti – jako příjemné pracovní prostředí. Na co se tedy vaše odborová organizace v tomto prostředí koncentruje a za co vlastně bojuje?
Mám-li stručně charakterizovat oblasti, kterým se odbory věnují a v nichž dosahují hmatatelných či spíše viditelných výsledků a nabízejí zcela konkrétní pomoc, musím na prvním místě jmenovat řešení pracovně právních problémů. Odborové angažmá pomáhá lidem, aby se domohli svých zákonných práv, odbory provádějí důležitou osvětu, organizují semináře o pracovním právu, podporují zaměstnance v tom, aby byli emancipovanými občany vědomými si svých práv na pracovištích. Pomoc při řešení nejrůznějších konkrétních pracovněprávních problémů na pracovištích našich členů, ať už ve formě právních konzultací nebo i osobního jednání s vedoucími pracovníky, kteří, bohužel, stále ještě často zákoník práce ani nepovažují za zákon, který je třeba dodržovat, pokládám za jednu z nejdůležitějších funkcí odborů.
Neméně významnou roli odbory hrají při kolektivním vyjednávání. Příprava kolektivních smluv a vyjednávání – sociální dialog se zaměstnavatelem – jsou důležitými momenty v komunikaci se zaměstnavatelem, při nichž je možné dojednat pravidla vztahů mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců, benefity nad rámec zákoníku práce, vymezit okruh informací, které zaměstnavatel bude předávat zaměstnancům prostřednictvím odborové organizace a stanovit postupy informování, projednávání i spolurozhodování. Kolektivní vyjednávání je příležitostí předat si navzájem stanoviska k řadě otázek, k případům obtíží a sporů vznikajících na pracovištích, dohodnout se na jejich řešení,předcházet tak zbytečným dalším střetům a dospívat ke kompromisům. Rozumný zaměstnavatel je schopen (nejen) při této příležitosti ocenit odbory jako partnera v dialogu. Jeden z ředitelů NK ČR se netajil tím, že považuje odbory za důležitý faktor zpětné vazby – mohou pomoci tam, kde vedení instituce už trpí „profesní slepotou“, jak se sám vyjádřil.
I když v našich institucích nemůžeme nabízet zaměstnancům takové benefity jako firmy výrobního sektoru a prosperující mezinárodní společnosti – vlastně ani jednat o nich v rámci sociálního dialogu s vedením organizace, např. o výši 13. a 14. platů, o příspěvcích na dovolenou či na penzijní připojištění v řádu set, ba i tisíců korun, jak je to běžné jinde –, přesto se daří dospět ke konkrétním dohodám. Zaměstnanci NK ČR např. ocenili dojednání tzv. indispozičního (zdravotního) volna (zatím v délce tří dnů). Můžeme svým tlakem a vyjednáváními leccos napravit, jako opět v Národní knihovně, jejíž vedení v letech 2011 a 2012 pozastavilo z „úsporných“ důvodů platový postup podle odpracovaných let. Z iniciativy odborové organizace byl tzv. věkový automat po dvou letech obnoven. Bohužel se nám ale nepodařilo dosáhnout toho, aby zaměstnancům, postiženým „zmrazením“ platů, byly zpětně vyplaceny dlužné částky. Důvodem byl údajně nedostatek peněz. Na jaře 2015 se přesto tehdejší odcházející ředitel a jeho náměstek odměnili statisícovými částkami… Kvůli nejasnostem v přidělování nadtarifních složek platu, na něž je v knihovně navíc peněz málo, jsme v rámci kolektivního vyjednávání iniciovali vytvoření vnitřního platového předpisu. Čeká nás zpracování nového pracovního řádu. V tomto případě má odborová organizace ze zákona právo spolurozhodování.
Další významnou oblastí je starost o dodržování předpisů hygieny práce, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Odbory v organizacích sledují dodržování zásad zdravé a pro zdraví a život bezpečné práce v návaznosti na konkrétní pracovní prostředí a na specifika jednotlivých činností zaměstnanců. Dokáží tak přesně popsat a pojmenovat problémy, jimiž je třeba se v zájmu zaměstnanců a jejich zdraví zabývat, a spolupracují pak s příslušnými státními odbornými institucemi (inspekce práce). Jako specifický knihovnický problém v této oblasti vidím nedostatečnou regulaci práce u počítačů v knihovnách, nedodržování ergonomických pravidel, a to zejména v případě kolegů, kteří katalogizují dokumenty. Avšak nejde jen o ně – v knihovnickém provozu dnes prakticky nenajdeme činnost, která by se obešla bez počítačů. Takzvaná skeletomuskulární zátěž, které jsou tito zaměstnanci vystaveni, byla již před lety klasifikována jako jedna z nejnebezpečnějších zátěží organismu. Práce u počítačů se spolu s oblastí stavebnictví, které ve statistikách vede smrtelnými úrazy, a těžké chemie dostala mezi nejrizikovější činnosti. Naši zřizovatelé a vedení institucí nevěnují tomuto fenoménu dostatečnou pozornost. Zvyšování této zátěže je typické pro NK ČR, kde narůstá objem práce při stagnujícím počtu zaměstnanců. V nedávné minulosti, v souvislosti s nechvalně „proslavenými“ úspornými opatřeními ve veřejném sektoru, se počet našich zaměstnanců dokonce snížil, dodnes jsme však tehdy ztracená systemizovaná místa nezískali zpět, takže stejný, nebo dokonce vyšší objem práce od roku 2011 vykonává menší počet zaměstnanců. Postiženi jsou zejména kolegové ve zpracovatelských útvarech akvizice, katalogizace a dalších. Stát se raduje, že jsme venku z krize, ale tyto věci stále ještě nejsou napraveny. Veřejnost, ale i ministři financí vnímají nynější zvyšování počtu zaměstnanců ve státním sektoru bez ohledu na obor činnosti pouze jako „nárůst úředníků“, a tak si našimi pracovními místy zatím řeší svůj problém s nedostatkem zaměstnanců Ministerstvo kultury…
V některých knihovnách existuje neblahá tradice jakéhosi normování činností spojených s oblastí jmenného a věcného zpracování dokumentů, přičemž ukazatele výkonů nejsou stanovovány řádným způsobem a nejsou ani projednávány s odborovými organizacemi, jak ukládá zákoník práce (§ 300 – stanovování norem spotřeby práce), a bohužel tyto „normy“ nejsou ani považovány za pouze orientační, jak by tomu mělo být. Od počátku devadesátých let minulého století se v našem knihovnictví těmito otázkami ani nikdo odborně nezabývá. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby zaměstnavatelé k problému výkonů, vlastně spotřeby času na jednotlivé činnosti či operace, přistoupili s dobrou vůlí a skutečným zájmem o zdraví zaměstnanců a budoucnost vlastních institucí – nakládat na lidi nejde donekonečna! – a věnovali se posuzování objemu potřebné práce podle odborných zásad i zákoníku práce, došli bychom k objektivizovaným ukazatelům nezbytného počtu pracovníků v našich institucích. Ten by při požadovaných celkových výkonech institucí musel být – podle mého názoru zejména ve velkých knihovnách – mnohem vyšší než dnes. Zatím vítězí obrazně řečeno „dlouhý bič a malý dvorek“ a strach kolegů před ztrátou zaměstnání při neplnění uloženého objemu práce.
Co může váš odborový svaz pracovníkům knihoven konkrétně nabídnout?
Pokud máte na mysli sociální program OSPKOP, nabízíme poměrně široké spektrum benefitů: od příspěvků na dětskou rekreaci, na léčebné pobyty až po příspěvky při finanční nouzi způsobené živelní pohromou nebo dlouhodobou nemocí. Za nejdůležitější ale považuji pomoc při kolektivním vyjednávání, pracovněprávních sporech, kontrole dodržování předpisů bezpečnosti práce. Neměli bychom se vracet k „ručníkově-bonboniérovým“ časům! Lidé by se měli hlouběji orientovat ve svých právech, uvědomit si, jaká mají a že se také musí ve vlastním zájmu zasadit o to, aby zaměstnavatelé tato práva respektovali! Pracovněprávní ochrana a poradenství a další pomoc (odbory mohou v odůvodněných případech zastupovat zaměstnance před soudem), zprostředkování při sporech se zaměstnavateli, dojednávání kolektivních smluv – to jsou samy o sobě ničím nezastupitelné a nenahraditelné benefity a je třeba, aby je zaměstnanci tak vnímali. Také by měli vnímat, že jejich kolegové-odboráři v jejich prospěch pracují nad rámec svých pracovních úvazků…
A teď zcela aktuální záležitost. Můžete nějak komentovat roli vaší odborové organizace po jmenování nového ředitele Národní knihovny ČR Martina Kocandy?
Ucházeli jsme se jako odborová organizace o možnost zúčastnit se v roli pozorovatelů výběrového řízení na generálního ředitele knihovny. Byli jsme odmítnuti! Bylo nám řečeno, že takové věci nejsou na MK ČR zvykem. Od kolegů z jiných oborů kultury (muzea, galerie, NPÚ) ale vím, že účast zástupce odborů je v takových případech zcela běžná. Výběrové řízení považujeme za neprůhledné, a to nejen z toho důvodu, že jsme „nebyli při tom“. Ministr kultury Daniel Herman při uvedení pana Kocandy do funkce odmítl odpovědět na moje otázky, jaké vlastně byly koncepce, které uchazeči o pozici generálního ředitele předložili a proč nebyl vybrán třeba Petr Kroupa, který dva roky pro knihovnu pracoval, tedy znal i její závažné problémy. Tady poznamenávám, že koncepce kandidátů se na webu MK ČR objevily teprve po „inaugurační“ návštěvě ministra v Klementinu… To, jakým způsobem celé řízení probíhalo, a fakt, že Národní knihovna má v průběhu dvou let již třetí vedení, samozřejmě velkou část kolegů vyprovokovalo k aktivitě, kterou odbory podpořily svým prohlášením, že situace může vyústit ve vyhlášení stávkové pohotovosti. S panem ředitelem Kocandou jsem již jednala, uznává, že rozsah a hloubka problémů Národní knihovny jsou pro něj do značné míry překvapením, ale je odhodlán se zřizovatelem tyto problémy řešit. Knihovna musí fungovat a výbor odborové organizace se samozřejmě nebude bránit jakémukoli konstruktivnímu jednání, chceme, aby se problémové záležitosti „pohnuly“. Navíc jsme ve stadiu nedokončeného jednání o nové kolektivní smlouvě a máme zájem na tom, aby kolektivní smlouva byla uzavřena. Naše výhrady jsou namířeny proti neodpovědným postupům ministerstva, které odmítá projednávat naprosto zásadní otázky financování základních činností knihovny a jejího rozvoje a závažné problémy označuje za „běžné provozní záležitosti (!!!). Platy zaměstnanců jsou „třešní na dortu“, který se brzy rozsype, protože za 15–20 tisíc hrubého do knihovny mladí pracovat nepůjdou. A stará garda odchází.
Z čeho jste v poslední době měla profesně největší radost a co vás nejvíce rozčílilo?
Profesně? Asi z toho, že mě několik kolegů pochválilo za práci, kterou v knihovně dělám. Na tu druhou vaši otázku neumím jednoduše odpovědět, pořád je něco… Ale velmi citlivě vnímám nespravedlnosti, které se vůči zaměstnancům dějí, všelijaké šikany a bossingy, nepotismus, vládu jedné strany, a to vždycky té, která zrovna řídí Ministerstvo kultury…