JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Tipaři

Kapitoly z připravované knihy Česká čtenářská republika /generace – fenomény – životopisy/, která je založena na anonymně nahraných čtenářských životopisech české populace; životopisy narátorů (celkem 138) byly pořízeny v letech 2009–2015.

Na úvod krátká hermeneutika čtení: čteme vztahově, tedy vůči „ty“. Teprve ono „ty“ nás přivádí k reflexi vlastního „já“. „Rozumět sobě – toť rozumět sobě vůči textu,“ tvrdí Paul Ricoeur.¹ Obdobně i židovský mudrc Moše ibn Ezra: „Kniha je přítel odhalující tvé schopnosti.“² A do třetice Isabel Allende, chilská prozaička: „Knihy mi dovolují uvidět vlastní city vyjádřené slovy.“³ Znamená to, že sami sebe poznáváme až v zrcadle jiných. Rovněž naše introspekce se tedy děje až v rozhovoru. A pojďme dále: ani cesta ke čtení a jeho rozvíjení nevychází z nás samých. I jako jednotlivá čtoucí individua jsme součástí čtenářských sociálních sítí. Řečeno jinak: čtení není jen procesem přisvojování, ale také sdílení. Takovým, v němž nás mezi sebou spojují mnohá vlákna, namnoze neviditelná. A uzly těchto vláken jsou tipaři. Bez nich naše četba degeneruje; každý oheň, včetně toho čtenářského, totiž potřebuje přísun kyslíku zvenku.

Rodiče, učitelé, knihovníci

Na dokreslení předchozího tvrzení o přísunu kyslíku ocitujme jedno svědectví: „Vždycky jsem si zvolila nějaká kritéria, abych se vzdělávala sama, tak jsem si vždycky půjčila něco. Chtěla jsem něco vědět, ale nebyl, kdo by mě usměrnil. Vzpomínám si, že jsem četla Egypťana Sinuheta, a to mi zase doporučila moje mladší ségra.“⁴ Podstatné na této výpovědi je, jak energii, kterou narátorka vrhla do svého vzdělávání, nebylo – bez tipaře – o co opřít. Hladu po čtení chyběl usměrňovatel, který by mu poskytl správný azimut.

Tipaři jsou vázáni na prostředí, jimiž procházíme, a i oni tedy v našem čtenářském životopise procházejí jistou evolucí. Zpočátku tento monopol mají rodiče. S nástupem do školy přibývají učitelé, ale zároveň i hledání někoho „důvěryhodnějšího“, než jsou oni. Důvod je nasnadě: s tím, jak se stavíme na vlastní čtenářské nohy, máme potřebu přijímat vzory a doporučení nám generačně bližší. Ne že by rodiče a učitelé nebyli v našem čtenářském zrání podstatní, ale přece jenom – jejich role je do značné míry dost „institucionální“, tedy nedůvěryhodná. To, co na nás vykonávají, se nám nejeví jako vliv, nýbrž jako tlak.⁵ Proto mají v případě učitelů daleko větší váhu ty tipy, které dostáváme jaksi neoficiálně – v soukromé rozmluvě, při letmém setkání na školní chodbě, tedy tehdy, když se z tlaku přechází na vliv. Dobrým tahem budiž to, co předvedla paní učitelka Králová: „Povinná četba ve škole nebyla, ale paní učitelka Králová, ta mě šikovně ponoukala ke čtení – třeba slovy: ,Tomu bys asi ještě nerozuměla.ʻ’ – tak to jsem si hned přečetla.“⁶ Pokud to paní učitelka činila vědomě, patří jí velký obdiv. Dovedla totiž velmi účinně pracovat s puberťáky, konkrétně pedagogicky zhodnocovat jejich vzdor a negaci.

Když věk vzdoru a negace pomine a my vyrosteme, dané mezigenerační napětí se stírá. Vztah začíná fungovat i obráceně, zejména v rodině: „Když mi děti něco doporučí, tak to beru vážně.“⁷ Dodejme, že děti tohoto narátora jsou už dospělé. Nejednou jsou zmiňováni i knihovníci či knihovnice. Jde o tipaře z jakési šedé zóny, tj. jsou sice institucí, ale necítíme se tu být pod tlakem: „Mám i své doporučovatele. Je to třeba místní knihovnice, ale není jediná.“⁸ Jiným takovým sice institucionálním, ale přece jen důvěryhodným tipařem může být kněz. I na ně ve výpovědích několikrát dojde. Stejně jako na skautské vedoucí: „Ale měl jsem jednoho inspirátora, o tři roky staršího bratrance. On v Praze chodil do docela slušnýho, v podstatě skautskýho oddílu [bylo to v osmdesátých letech, kdy skaut byl zakázán] a ti vedoucí se rozhodli suplovat nezáživnou školní nabídku povinné četby a udělali takový seznam, co by se hodilo pro který věk, tak jsem z toho seznamu taky čerpal.“⁹ Zde jde doporučení dokonce přes dvě instance, čímž dostává bezmála až jakousi misijní podobu. Čili názorný příklad toho, jak funguje tipařská sociální síť.

Partneři, kamarádi, přátelé

Manželé mají výhodu, že se mohou společně strávenými lety nějak čtenářsky „sehrát“, poznat zázemí toho druhého, svůj vkus i preference, najít si tipařské způsoby, v nichž se vzájemně akceptují; například že nemusí jít o rovnováhu: „Doma je to u nás tak, že knížky spíš doporučuju ženě já než ona mně. Teď jsem třeba přinesl Aristokratku a byla z ní nadšená víc než já.“¹⁰ V dalším svědectví to funguje genderově naopak. Navíc muž je zde nejenom adresátem partnerčiných tipů, ale je jí přímo čtenářsky formován: „Pak jsem v sedmadvaceti potkal přítelkyni Petru, tak jsem neměl šanci nečíst. Ta mě začala tvarovat těma knížkama. Položila to někde, že by se mi to mohlo líbit… tak jsem zkoušel jednu knížku za druhou.“¹¹

Nejpočetnějším hnízdem jsou však kamarádi nebo alespoň lidé přibližně stejného věku. Ti tvoří naši tipařskou infrastrukturu nejčastěji: „Mám spoustu kamarádek, co hodně čtou, hodně si knížky kupujou, takže vzájemně si doporučujeme knížky a půjčujeme.“¹² Nejmladší generace, ale nejenom ona, si část této struktury buduje v digitálním prostoru, zejména na Facebooku či Twitteru: „Internet je můj pracovní nástroj, jinak používám Twitter. Tam funguje celkem i knihařská komunita, takže odsud beru i dost tipů.“¹³

V době, kdy se všichni topíme v nadbytku titulů a informací, stává se role tipaře stále více určující. Což ostatně vyplynulo i z našich statistických výzkumů. Počet těch, kdo na otázku „Kde získáváte informace o knihách?“ odpověděli  „od blízkých a známých“, se neustále zvyšuje.¹⁴ Globální společnost s nadbytkem všeho, včetně knih a informací, nás tak paradoxně stále více nutí, abychom se vraceli k chování nejbližší komunity. Ve chvílích zahlcení je pro nás nejpodstatnějším vodítkem hlas z našeho blízkého okolí. Tipaři se v takových situacích stávají nejenom zdroji informací, ale i arbitry vkusu: „Mám švagrovou, která hodně čte, v Praze, ta mi vždy doporučí nějaké knihy. Když to [Stiega Larssona] čte moje švagrová, která je fajnšmekr na knížky, tak to asi bude dobrý.“¹⁵

V příštím čísle: fenomén Povinná četba

1 Cit. podle CHYMKOWSKI, Roman. Autobiografie lekturowe studentów. Warszawa: Biblioteka Narodowa, 2011, s. 37.

2 Cit. podle STEINBERG, Israel (ed.). Židovská moudrost tří tisíciletí. Přeložil Vratislav Jiljí Slezák. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014, s. 188.

3 Cit. podle ROSENTHAL, Nadine. Speaking of Reading. Portsmouth: Heinemann, 1995, s. 4.

4 Psychoterapeutka (na mateřské dovolené), 40 let.

5 Viz CHALOUPKA, Otakar. Rodina a počátky dětského čtenářství. Praha: Victoria Publishing, 1995, zejména s. 15.

6 Důchodkyně, dříve učitelka, 74 let.

7 Programátor a jednatel softwarové společnosti, 51 let.

8 Invalidní důchodkyně (přivýdělek jako učitelka v jeslích), 56 let.

9 Historik, archeolog, 47 let.

10 Podnikatel (rodinná firma), 51 let.

11 Umělecký kovář, 34 let.

12 Podnikatelka (OSVČ), 43 let.

13 Webový designer, OSVČ, 41 let.

14 2007 – 52 %, 2010 – 54 %, 2013 – 59 %.

15 Důchodkyně, dříve dojička krav a ekonomka, 64 let.