JIŘÍ UHLÍŘ zj.uhlirovi@seznam.cz

Před 85 lety zemřel o Vánocích 1938 v Praze (25. 12.) spisovatel Karel Čapek (1890–1938), první předseda československého PENklubu (1925–1933) a doslova renesanční osobnost. Patří mezi nejvýznamnější a vůdčí tvůrce české meziválečné demokratické literatury. V listopadu 1936 se v norském tisku objevuje návrh, aby mu byla udělena Nobelova cena za literaturu; na podzim 1938 jedenáct francouzských spisovatelů zase vyzývá na podnět L. Aragona ostatní spisovatele Francie, aby ji pro něj žádali. Nominován na ni byl celkem dvakrát, pokaždé však neúspěšně…

Prozaik, žurnalista (Lidové noviny 1921–1938), dramatik, esejista, autor knih pro děti, cestopisů, překladatel z francouzštiny, literární, výtvarný a divadelní kritik, estetik, filozof, filmový libretista a fotoamatér Karel Čapek byl podporovatelem politiky Hradu, Masarykovy humanistické demokracie. Jako velmi vzdělaný literát byl vedoucí osobností generace vzešlé ze snah předválečné moderny. V beletrii byl významný zejména novým zhodnocením epičnosti a zábavnosti, demokratizací literárního jazyka, vytvářením noetické prózy, obohacením žánru utopické a detektivní literatury i jako vynalézavý pěstitel rozmanitých druhů žurnalistické beletrie.

Renesanční osobnost

Byl rovněž náruživým sběratelem exotické etnické hudby. Dochovala se unikátní sbírka více než 450 gramofonových desek cizokrajných melodií a písní z daleka a divokých primitivních rytmů. Shromáždil také na 115 katalogů gramofonových desek, které rodina v roce 1981 věnovala Náprstkovu muzeu. Po roce 1990 byly nahrávky zdigitalizovány a vydány na CD. Sbíral i květiny, semena, koberce, knihy, zahradnické katalogy, učená botanická veledíla, poslední filozofické módy a rovněž pojednání o atomové fyzice apod.

K. Čapek byl v jedné osobě též horlivým a poučeným botanikem (herbáře), pěstitelem alpinek, praktikujícím zahrádkářem, kynologem, milovníkem psů. Jeho pejsci Minda, Dášeňka, Iris, Blacke, Bijou, Bibi i kočka Pudlenka jsou známé z jeho knížek a fejetonů. Proslul též jako citlivý ekolog a ochránce přírody. Už od mládí se zajímal o přírodovědecké obory. Měl solidní znalosti i z lékařství – sám pocházel z rodiny důlního lékaře –, fyziky (radioaktivita), chemie (ničivá třaskavina krakatit), astronomie, meteorologie. Od svého dětství se také zajímal o entomologii, motýly i brouky, které sbíral, ale i o zkameněliny, drúzy křišťálu a polodrahokamů. Stejně vášnivě se věnoval filatelii. Soustavně a bedlivě sledoval vědecký i technický pokrok a vývoj. Proslavil se nejen svými umělými roboty (RUR). Toto slovo zmezinárodnělo. Jeho velký smysl pro detail a výjimečnou zvídavost i pozorovací talent pro dění v životě i v přírodě popsala spisovatelka Marie Pujmanová ve svém článku Sedmero mistrovských ctností Karla Čapka. Uvádí jejich výčet: 1. Zvídavost. 2. Spolehlivost očí. 3. Názornost. 4. Srozumitelnost. 5. Zdrženlivost. 6. Dokonalá znalost řemesla. 7. Obezřetnost v zacházení se čtenářem a divákem.¹

Milovník přírody

Povšimněme si rovněž lesnických a mysliveckých motivů, tzv. aluzí, narážek, odkazů v jeho pozoruhodných a bystrých cestopisech, které doprovázel vlastními kresbami. Tak v Anglických listech z roku 1924 v kapitole Anglický park² českému čtenáři sděluje: Stromy jsou snad to nejkrásnější v Anglii. Také ovšem louky a strážníci, ale hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a převeliké stromy... Dovozuje, že sedě pod dubem křemelákem v Hampton Parku, pocítil v sobě povážlivou náklonnost uznávat hodnotu starých věcí, vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky.

Zajímavě vypovídá o své návštěvě zoo i Richmond Parku, kde viděl stáda ochočených jelenů, které po paměti také nakreslil.³ Připodotkl: Blíží se bez okolků k lidem, dávajíce přednost vegetariánům. Ač trefit jelena je úkol dosti těžký, podařilo se mi nakreslit celé stádo. V zoo pak viděl koupat se slony a pardály vyhřívat hebká břicha ve večerním slunci, nakoukl do strašlivé huby hrochovy, divil se žirafám, díval se na spícího lva, opice, orangutana, na nosorožce, který zdál se vězet v kůži, která byla šita na hovado ještě větší. Stejně jako v knize Výlet do Španěl (1930) zasvěceně detailně popisuje španělské zahrady anebo býčí zápasy, neblaze proslulou španělskou coridu doprovázenou skicami, náčrty brilantně zachycujícími pohyby býků i toreadorů. Poutavé jsou též popisy a výstižné kresby sadů olivovníků, fíkovníků, citroníků, palmových hájů apod.

Nejvíce lesnických motivů i kreseb, skic lesů a stromů najdeme v nejrozsáhlejším Čapkově cestopisu Cesta na sever (1936) z Dánska, Norska a Švédska. Zde byl zahradník Karel Čapek především přitahován krásnou přírodou. Všímal si především lesů a zelených pastvin, skal a kamenů nejrůznějších tvarů, jezer a moří – moře studeného a šedého, fjordů a přístavů, rybářů a námořníků. Švédskému pralesu věnoval nejen četné zkratkovité kresby, ale i samostatnou báseň. Výstižná je pak kapitola Švédský hvozd: …severní les má do sebe ještě něco jiného, něco pravěkého a původního jako geologický útvar. Člověk by řekl, že jak to tu stojí a leží, vychrlila to v jednom geologickém okamžiku příroda, tak jako vychrlila žulu nebo nastlala křídu; a teď si, člověče, lámej kamínky nebo kácej dřívka! ... Řekne se les; stojí na milionech pňů, ale je to jedna stěna, jedna hladina, jedna předlouhá zelená vlna valící se od polárního kruhu na tisíc kilometrů sem k jihu: jako by tam nahoře, na Severu! na Severu! byl bezedný tryskající pramen nesmrtelného života a řinul se dunícími peřejemi lesů, vodopádů lesů, slapy a proudy lesů, rozlitými hladinami a tichými rameny lesů pořád dolů, na Jih, na Jih!...⁴

Vrcholem jeho zahrádkářského hobby je Zahradníkův rok (1929), soubor 26 vtipných fejetonů, doklad encyklopedických znalostí autora. Zahrádkářství a pěstitelství je pro něj synonymem kladu. Se zahrádkou se laskal starý lékař v Krakatitu, trávil v ní chvíle oddechu horník Adam z První party, pozemské krásy a slasti představoval hrdinovi Obyčejného života. Některé přírodní, lesnické a myslivecké motivy obsahují další díla bratří Čapků (např. divadelní hra Ze života hmyzu (1921), baladická novela Stín kapradiny (1930) Josefa Čapka či půvabné Devatero pohádek z roku 1932).

Bojující humanista

V pohnuté době nastupujícího nacismu i fašismu nejen v Německu, ale i ve Španělsku, kdy bylo hlavní město stejnojmenné španělské provincie Badajoz u hranic s Portugalskem dobyto a zpustošeno povstaleckým Frankovým vojskem po dlouhodobém dělostřeleckém ostřelování 17. 8. 1936, se Karel Čapek projevil jako humanisticky smýšlející demokrat a v Lidových novinách mnohokráte národ varoval.

V den mnichovského diktátu 30. 9. 1938 podepisuje K. Čapek výzvu Obce čs. spisovatelů K svědomí světa a dává za zářijové mobilizace svůj automobil k dispozici. V listopadu a v prosinci proti němu vedl pravicový tisk nactiutrhačnou kampaň. Čapek posléze, zklamán z mnichovského diktátu a zrady západních spojenců, prodělává od poloviny prosince chřipku, na Štědrý den u něho propukne oboustranný zápal plic. Na Narození Páně 25. 12. 1938 v 18.45 hodin ve svém pražském bytě umírá. Následujícího dne mu sochař Karel Dvořák snímá posmrtnou masku obličeje a pravé ruky.

Pohřeb

Rakev s ostatky je uložena v kapli krematoria v Praze-Strašnicích. Dne 29. 12. 1938 je rakev s jeho tělesnými ostatky vystavena v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Ve stejný den zazní jeho oblíbená píseň Zelení hájové na jeho pohřbu na Vyšehradě, kde od 10.30 hodin slouží pontifikální mši opat strahovských premonstrátů Method Jan Zavoral. Národní muzeum i Národní divadlo odmítly pozůstalým vypravit pohřeb, který se poté stává manifestací českého národa po tragickém Mnichovu. Slavnostním průvodem je nesena Čapkova rakev ke hrobu na Vyšehradě. Za spisovatele a novináře mluví nad hrobem Josef Hora, za divadelní obec M. Rutte, za Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy V. Lesný, za Lidové noviny Eduard Bass, za osobní přátele Ferdinand Peroutka, za hornickou delegaci z Kladenska a Slánska havíř Toncar. Jeho rakev je uložena do rodinného hrobu na Vyšehradě. Náhrobek byl vytvořen podle návrhu jeho bratra Josefa a architekta Vojtěcha Kerharta.

1 PUJMANOVÁ, Marie. In: Kritický měsíčník, 1939, s. 43–44.

2 ČAPEK, Karel. Cestopisy. Anglické listy. Praha: Čs. spisovatel, 1980, s. 66–67.

3 ČAPEK, Karel. Tamtéž, s. 83.

4 ČAPEK, Karel. Cestopisy II. Cesta na sever. Praha: Čs. spisovatel, 1980, s. 253–254.