Odpověď je celkem jednoduchá: knihovna není povinna čtenářově žádosti vyhovět. Je vždy na knihovně, jakým způsobem zpřístupní knihu či obecně knihovní dokument: zda prezenčně, nebo absenčně.

Knihovna je povinna poskytovat veřejné knihovnické a informační služby vymezené v § 4 odst. 1 knihovního zákona (č. 257/2001 Sb.). Jednou z těchto služeb je – slovy § 4 odst. 1 písm. a) knihovního zákona – zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovního fondu knihovny. Knihovna tedy umožňuje přístup k dokumentům, jež má ve svém knihovním fondu.

Rozhodující je, že knihovní zákon nerozlišuje, jakým způsobem má knihovna určitý knihovní dokument zpřístupnit – zda prezenčně, anebo absenčně. Nutno zdůraznit, že tyto dva způsoby zpřístupnění knihovního dokumentu jsou z hlediska knihovního zákona rovnocenné. Knihovní zákon nestanoví rozdíl mezi zpřístupněním prezenčním a absenčním. Je tedy na knihovně, či přesněji řečeno na jejím provozovateli, jaký způsob zpřístupnění knihovního dokumentu zvolí.

Právní řád zavádí pojem „veřejný zájem“. Velmi zjednodušeně řečeno: jde o zájem vyjádřený v právních předpisech a jde o zájem na tom, aby se něco dělo či naopak nedělo. Tak lze zmínit třeba veřejný zájem na ochraně kulturních památek vyjádřený v zákoně o státní památkové péči (č. 20/1987 Sb.) – vlastník kulturní památky je povinen ji udržovat a také ji nesmí poškodit nebo zničit.

Při zpřístupňování knihovních dokumentů se uplatňují dva veřejné zájmy, které mohou jít v podstatě proti sobě. Oba jsou vyjádřeny v knihovním zákoně. Na jedné straně stojí zájem na zpřístupňování knihovních dokumentů, na druhé straně stojí zájem na ochraně knihovních dokumentů vyjádřený v § 18 knihovního zákona. Je na provozovateli knihovny, aby při provozování knihovny zajistil, že tyto dva veřejné zájmy budou co možná v rovnováze. S tím souvisí i to, zda knihovna zpřístupňuje určitý knihovní dokument prezenčně nebo absenčně.

Při volbě způsobu zpřístupnění knihovního dokumentu záleží na tom, o jaký dokument se jedná. Jde-li například o běžně dostupnou knihu, pak je namístě absenční výpůjčka. Jde-li však o knihu, která není běžně dostupná, či dokonce (například) o knihu zařazenou v historickém fondu [§ 2 písm. e) knihovního zákona], pak je namístě výpůjčka prezenční.

Je na knihovně, aby určila, zda knihovní dokument bude zpřístupňovat prezenčně či absenčně. Mezi uživatelem knihovny a provozovatelem knihovny vzniká, a to je nutno zdůraznit, smluvní vztah. V případě zpřístupnění knihovních dokumentů se jedná o smlouvu o výpůjčce, tedy o dvoustranný právní vztah, který je výsledkem konsensu obou smluvních stran. Pokud uživatel požaduje absenční výpůjčku knihovního dokumentu, provozovatel knihovny hodlá knihovní dokument zpřístupnit pouze prezenčně a uživatel na tuto formu zpřístupnění dokumentu nepřistoupí, pak nevznikne smluvní vztah a knihovní dokument nebude uživateli poskytnut. Z hlediska občanskoprávního je tedy situace taková, že knihovna nabídla zpřístupnění knihovního dokumentu formou prezenční výpůjčky, avšak uživatel knihovny tuto nabídku neakceptoval.

Knihovna však v případě, kdy odmítne požadavek absenční výpůjčky a konkrétní knihovní dokument poskytne pouze prezenčně, postupuje v souladu s knihovním zákonem, který – jak je uvedeno – nerozlišuje mezi prezenční a absenční výpůjčkou. Jinak řečeno: nevyhoví-li knihovna žádosti uživatele o absenční výpůjčku konkrétní knihy a nabídne pouze prezenční výpůjčku, neporušuje knihovní zákon. Podrobnosti může stanovit knihovní řád. Je možné, aby v knihovním řádu byly určeny dokumenty (postačí co do druhu, nikoli výčtem) zpřístupňované pouze prezenčně.