BOHDANA STOKLASOVÁ stoklasovabohdana@gmail.com

S Martinem Svobodou jsem se poprvé setkala na konci sedmdesátých let v Ústřední technické základně ÚVTEI, kde jsme společně začínali s automatizací informačních procesů. Využívaly se zde magnetopáskové služby, rešerše probíhaly převážně v režimu offline a experimentálně se začínaly provádět online rešerše. Pracovali jsme sice v jedné instituci, ale v různých útvarech.

Pak se naše cesty na řadu let rozešly. Zatímco já jsem trávila sedm let na mateřské dovolené, Martin dále pracoval jako systémový programátor na vývoji informačních systémů. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do Národní knihovny ČR (NK ČR), do oddělení souborných katalogů a meziknihovních výpůjčních služeb. Ve druhé polovině osmdesátých let (v souvislosti se začátky automatizace a plány na vybudování databázového centra) přešla do NK ČR řada lidí z Ústřední technické základny a ti mne zlákali k přestupu do Databázového centra. A zde jsme se s Martinem setkali podruhé a společně jsme pokládali základy automatizace nejen v NK ČR, ale s celostátním a později i mezinárodním přesahem.

Národní knihovna neměla v začátcích automatizace českých knihoven vůbec jednoduchou pozici. Zatímco jiné instituce si již začaly pořizovat první integrované knihovní systémy ze zahraničí, NK ČR si to nemohla z finančních důvodů dovolit. Automatizace zde probíhala až do roku 1995, kdy se rozběhl provoz ALEPH díky projektu CASLIN, v systému CDS/ISIS, který byl zdarma. Vše jsme si dělali sami „na koleni“, což byla sice výborná škola pro budoucí automatizaci na vyšší úrovni, ale špatná pozice pro leadera a koordinátora automatizace českých knihoven. Navzdory tomu se knihovna leaderem skutečně stala, a bylo to především díky Martinu Svobodovi. Byl hluboce přesvědčený o tom, že ke každému úkolu je nutné přistupovat systémově a hledět nejen o krok dopředu, ale dohlédnout až na vzdálené vrcholky hor, jak s oblibou říkal.

Občas nás tím nesmírně štval, když boural naše jednoduchá, rychlá, ale krátkozraká řešení. V těchto podmínkách vznikal MAKS (Modulární Automatizovaný Knihovnický Systém), jehož jádrem byla Obecná datová struktura. CDS/ISIS neposkytoval nástroje pro implementaci formátu typu MARC, takže Obecná datová struktura byla jednodušší, ale její granularita byla dostatečná k tomu, aby o řadu let později umožnila všem knihovnám, které ji při své automatizaci využily (a příliš se od ní neodchýlily), relativně snadnou konverzi dat do formátu MARC s využitím společného konverzního nástroje. Toto byly ty vzdálené vrcholky hor, které měl Martin na mysli, když nás přesvědčoval o tom, že je třeba věci dělat tak, aby sloužily nejen v dané chvíli, ale měly širší smysl a přesah do budoucnosti.

Když byla Obecná datová struktura hotova, nastal čas ji představit knihovnické veřejnosti. Věděli jsme, že to nebude snadné. Nikdy nezapomenu na zděšení kolegů knihovníků, když ji Martin na konci osmdesátých let prvně veřejně prezentoval. Všichni dosud znali strojem psané katalogizační lístky, čili výstup. Najednou viděli vstup, kde sice byli schopni identifikovat jednotlivé údaje, ale byly rozbité do nějaké podivné struktury, které nerozuměli a která se jim logicky vůbec nelíbila. Odpor k přijetí něčeho tak podivného a nezvyklého byl obrovský. Někteří z nás pochybovali, zda se společný datový formát podaří u nás prosadit. Martin nepochyboval, viděl své vzdálené vrcholky hor a věděl, že k jejich zdolání je třeba něco udělat. Věděli jsme, že máme málo času, protože knihovny začínaly implementovat první integrované knihovní systémy. Bylo jasné, že u nás vznikne heterogenní prostředí a že pro budoucí spolupráci je společná datová struktura klíčová. A tak jsme začali jezdit po knihovnách. Spousta cest a najetých kilometrů, velké vysvětlování a přesvědčování. Odpor se začal postupně lámat a při automatizaci většiny našich knihoven byl společný datový formát využit.

Na počátky naší automatizace mám hezkou vzpomínku, která mne utvrdila v tom, že jdeme po správné cestě, i když je někdy trnitá. NK ČR navštívila skupina odborníků z USA. Jeden z jejích členů se zajímal o automatizaci a naši datovou strukturu a mým úkolem bylo mu ji ukázat. Sešli jsme se na detašovaném pracovišti v Liliové ulici, kde bylo pár počítačů, na nichž jsme začínali s automatizací. Starý bělovlasý pán se představil jako Fred a měl u mne strávit hodinu. Měla jsem obavu, zda ta hodina nebude příliš a čím ji naplníme. Nakonec byla málo a pán oželel i část prohlídky historické Prahy, aby se dozvěděl více. Bylo evidentní, že se v automatizaci knihoven vyzná a i v oblasti datových formátů měl vynikající přehled a spoustu zajímavých dotazů. Náš postup velmi chválil a neskrýval překvapení nad tím, s jakým rozhledem a ohledem na národní i mezinárodní spolupráci pokládáme základy automatizace v tak „polních“ podmínkách. Říkal, že budeme moci brzy a bez problémů svá data předávat i do zahraničí. Až když pán odešel, dozvěděla jsem se, že Fred byl Frederick Kilgour, zakladatel a prezident OCLC. Takže kolena se mi podlomila až dodatečně. Pochopila jsem, že vzdálené vrcholky hor mohou být i za oceánem. V polovině devadesátých let jsme se stali první zemí bývalého východního bloku, která byla schopna předat svá data do OCLC a recipročně jejich data využívat.

S projektem CASLIN přišel integrovaný knihovní systém a implementace mezinárodních standardů. A spousta jednání s řediteli čtyř zapojených knihoven a velké přesvědčování. Vlastně obdoba cest z devadesátých let, jen vedly dál a vzdálené vrcholky hor byly dále a výše. Kromě formátu MARC bylo třeba implementovat i pravidla AACR. Česká i slovenská národní knihovna a další dvě velké knihovny v Čechách a na Slovensku dostihly konečně díky zahraniční finanční dotaci i technologicky menší knihovny. Samozřejmě ani koordinovaná implementace ALEPH ve čtyřech knihovnách nebyla snadná. Prostředí již zde bylo v polovině devadesátých let natolik heterogenní, že nebylo možné vytvořit centrál-ní souborný katalog, ale společné standardy a Martinovo neúnavné přesvědčování na všech úrovních velmi usnadnily spolupráci českých knihoven v národním i mezinárodním kontextu.

V roce 1997 se stal Martin Svoboda ředitelem Státní (dnes Národní) technické knihovny. Kromě stavby nové budovy zde úspěšně realizoval dlouhou řadu projektů národního i mezinárodního významu, ale zde již musí pokračovat někdo jiný.

Milý Martine, přeji ti k tvému neuvěřitelnému životnímu jubileu ještě hodně krásných vzdálených vrcholků hor na tvé životní cestě, a abys měl stále dost sil je zdolat.

 

MICHAELA DOMBROVSKÁ michaela.dombrovska@slu.cz Martin Svoboda (*1943), současný ředitel Národní technické knihovny v Praze, oslavil letos významné životní jubileum. Původní profesí elektrotechnika se specializací na výpočetní techniku, jak se kdysi říkalo IT odborníkům, brzy do svých řad zlákal svět knihoven. Působil jako systémový programátor v Národní knihovně v Praze, kde později vedl projekt CASLIN, u jehož zrodu stál, a spolupodílel se na projektu MAKS (Česká a slovenská knihovní informační síť). V čele NTK (dříve Státní technické knihovny) stojí od roku 1997, tedy už více než čtvrt století. Pod jeho vedením se knihovna přestěhovala do nově vybudovaných prostor v pražských Dejvicích, prohloubila další spolupráci s ČVUT a dalšími, zejména technicky zaměřenými univerzitami a také vyvinula služby Integrovaná virtuální knihovna a Virtuální polytechnická knihovna. On sám o sobě říká, že vlastně není knihovníkem, jeho přínos knihovnické komunitě a nejen českým knihovnám je však nepopiratelný. Často také přednáší na odborných akcích doma i v zahraničí, jeho zemitý přístup je přitom pro mnohé knihovnice a knihovníky velmi inspirující. Působí například jako člen redakční rady prestižního Journal of Documentation. Už více než dvě dekády je členem SKIP a jedním z mnoha významným ocenění, která za svou práci získal, byla v roce 2004 medaile Z. V. Tobolky za rozvoj českého knihovnictví. Martin Svoboda je svým přístupem k životu, inovativním myšlením i svěží kondicí doslova ztělesněním rčení, že věk je pouze číslo. A podle něj je to právě smysluplná práce v knihovně a každodenní kontakt s mladou generací, díky které překonal nejrůznější životní výzvy, cítí se stále plný sil a má řadu dalších plánů. O budoucnosti umělé inteligence rozpráví se stejnou lehkostí, s jakou komentuje význam přírodního i humanitního vzdělání, které nám dává kód k mezilidské komunikaci, pomáhá vyznat se ve světě i v sobě a se kterým knihovny dokáží na různých úrovních pomoci. Ve své knihovně potkává významné vědce i nadějné talenty, sleduje bohatý komunitní život, který kolem sebe tato instituce soustředila, a přestože říká, že už si zvykl, dlouhodobá přízeň uživatelů a veskrze pozitivní reakce návštěvníků ho stále dokáží potěšit. Je inspirací nejen pro další generace knihovníků, ale všech těch, kterým jsou svět knihoven, všechny jeho odstíny a v průběhu času měnící se role z rozmanitých důvodů blízké.