Profesní prestiž

Milé čtenářky, milí čtenáři,

konec každého roku bývá zpravidla věnován bilancování nejrůznějších oblastí lidského konání. Knihovnictví není výjimkou. Rozsáhlý prostor listopadového vydání Čtenáře věnovaný tématu „Oceněné knihovny a knihovníci“ je toho dokladem. I když výčet není absolutně vyčerpávající, ta nejpodstatnější ocenění a jejich aktuální laureáti jsou zde uvedeni. Bráním se použít otřepaného: Sláva vítězům, čest poraženým, protože vítězi jsou podle mého názoru všichni nominovaní. A ocenění mohou získat jen někteří…

Knihovny a jejich pracovníci jsou dnes již nesrovnatelně ambicióznější a suverénnější, než tomu bylo ještě před několika desetiletími, kdy jsem v oboru začínal. Vývoj a čas se někde zastavil možná jen před těmi nejmenšími místními knihovnami, čímž se však nechci dotknout těch obcí, kde je dnes knihovna doslova jejich kulturním i společenských srdcem. Ale vzhledem k tomu, že předchozího dne před vyhlášením Knihovny roku a dalších ocenění byly oceňovány rovněž zdravotní sestry roku a ještě předtím učitelé a následující dny zase vědci, znovu se mi vetřely do mysli někdejší již zasuté otázky týkající se prestiže oboru. „Mezi svými“ jsem měl pocit, že už mnohé z toho opadlo a odpadlo. Každý, kdo svůj obor opravdu umí a věnuje se mu s plným zaujetím, dělá ve svém ranku záslužnou práci… Jenže média mě záhy vyvedla z omylu. Aspoň takový dojem jsem získal. V televizi totiž věnuji zpravidla největší pozornost aktuálnímu zpravodajství. Z obrazovky na mne promlouvaly učitelky, zdravotní sestry, byla představena jejich působiště. K zásluhám oceněných spolupracovnic se vyjadřovaly jejich kolegyně. Stejně tak mladí vědci, kteří získali finanční grant, předkládali své představy, jak se získanými prostředky naloží ve prospěch své výzkumné činnosti.

Nesedím sice neustále před televizí, ale nositelé ocenění Knihovna roku či Městská knihovna roku by se v šotech nejspíš ani nemohli objevit. Zrcadlová kaple Klementina a její okolí byly televizních štábů zcela prosté. Pochybuji, že by organizátoři slavnostního vyhlašování knihovnických ocenění opominuli tento slavnostní akt nahlásit médiím. Výběrově jsem si to ověřil a bylo mi to potvrzeno. Vyplývá mi z toho jediné: knihovny a knihovnictví stále nemají ve společnosti dostatečnou prestiž nebo nejsou pro ni dostatečně atraktivní! Rád se nechám přesvědčit o opaku. Nebo že by epidemie zrovna skolila zpravodajské redaktory, kamera nedopatřením spadla do kanálu nebo došlo ke střetu auta televizního štábu s tramvají?

JAROSLAV CÍSAŘ