MICHAELA TYDLITÁTOVÁ michaela.tydlitatova@nm.cz

Přijdou-li k nám na exkurzi do knihovny studenti, ptám se jich, s čím mají nejvíce spojeno Náprstkovo muzeum. Odpověď je obvykle „s indiány“. Někdy také „s Náprstkem“. O knihovně samotné vědí málo. Nicméně její dějiny a sbírky jsou mnohem bohatší a pestřejší, než tito studenti tuší – a my s nimi. A vůbec nikdy není zmíněn důležitý fenomén, který tuto knihovnu – kromě Vojty Náprstka a „indiánů“ – po léta formoval: propojení s krajanskými, zejména čechoamerickými komunitami.

Historie knihovny

Příběh knihovny se začal odvíjet s jejím zakladatelem Vojtou Náprstkem.¹ Synek z bohatého měšťanského domu U Halánků, dospívající student nadšený pro „národní věc“, vášnivý čtenář a shromažďovatel knih, podle přání matky studující práva ve Vídni, spíše však s ambicemi orientalisty, účastník bojů revoluce 1848 na barikádách ve Vídni a v Praze – a emigrant do Ameriky, kam ho přivedla nejen nutnost útěku před rakouskou policií, ale i touha po dobrodružství, ba dokonce sen založit zde českou kolonii.

Desetiletý Náprstkův pobyt v Novém světě mu přinesl v prvních letech jen nádenickou dřinu, zato další roky zhodnotil při svém pobytu v Milwaukee ve státě Wisconsin, kde provozoval knihkupectví s čítárnou. Finančně tento podnik sice tolik nevynášel, poutal k sobě ale pozornost obyvatel města. Náprstek, živý, společensky založený liberál, se brzy zapojil do činnosti tamních spolků – a rozhodl se vydávat letáky, později časopis Milwaukee Flugblätter. Tento antiklerikálně laděný list se považuje za jakéhosi předchůdce čechoamerických periodik – tištěného ovšem v němčině.

Náprstkův návrat v únoru 1858 vyvolal v provinční Praze téměř senzaci. Přicházeli přátelé dychtiví zaoceánských dobrodružství i neobvyklých zkušeností. Náprstkova přirozená dovednost navazovat snadno kontakty a propojovat různé skupiny spolu s úmyslem „něco vskutku pro národ náš blahodějného podniknout“ se spojily v osvětě konané zevnitř – v nově založené knihovně v rodném domě na Betlémském náměstí. Podstatné byly ovšem také prostředky, které tomuto cíli dopomohly – výnosný pivovar s vinopalnou; obojí dosud vedla jeho matka Anna Fingerhutová.

Knihovna se stala brzy místem setkávání, jedním z prvních pražských salonů. Zde byl také založen Americký klub dam (1865), pro který Náprstek sháněl a objednával literaturu k ženskému hnutí, dnes ceněnou a ojedinělou kolekci. Základní fond knihovny tvořil zprvu zbytek studentského souboru knih, k nim přibyla produkce ze zrušeného knihkupectví v Milwaukee. Zpětně se doplňovala i veškerá česká beletrie, hojně však také z evropského trhu; další podporovanou skupinou byla encyklopedická díla. Obrovský přísun tvořila periodika, jak česká, tak dalších jazykových oblastí, s velmi širokým tematickým záběrem. Souběžně ovšem získávala knihovna i tituly čínské a japonské literatury či vůbec děl Orientu, celoživotní sběratelovy záliby.

Původní ráz knihovny, podporovaný i četnými dary domácích literátů, se začal zvolna měnit s uskutečňováním myšlenky na založení Průmyslového muzea v Praze. Tu podnítila návštěva Světové průmyslové výstavy v Londýně v roce 1862, kam se cíleně Vojta Náprstek se svými přáteli vydal. Akvizice knihovny se tedy začala odklánět směrem technickým: k vynálezům, patentům, výstavním katalogům.

Jenže: pak tu byli ještě cestovatelé a dobrodruzi, kterým štědrý mecenáš Náprstek poskytoval finanční základ jejich cest, uváděl je do společnosti a vítal po návratu. Není divu, že jimi získané předměty plynuly pak do muzea velmi hojně a postupně nahrazovaly vystavované (a zastarávající) průmyslové exponáty v domě U Halánků, později už v nově postavené muzejní budově (1886). To jsou tedy oni „indiáni“ Náprstkova muzea, četné etnografické sbírky – nejen ovšem Severní Ameriky, ale všech světadílů. Je jen přirozené, že přibližně od počátku 90. let 19. století se v akvizičním programu projevila opět nová a tentokrát zásadní tendence sběru „cizokrajného národopisu“, v dnešním pojmu odborné etnografické literatury mimoevropských kultur – a tento program tvoří jednu z hlavních součástí akvizice knihovny Náprstkova muzea dodnes.

Ke sbírkám knižním se však přidávají i ty „neknižní“: měly posloužit při přednáškách či se stát základem badatelsky prospěšných sbírek do budoucna – plakáty, užitná grafika, kramářské tisky, mapy a plány, později přibývaly pohlednice, reklamní obrázky, litografické etikety. Součástí knihovny byly i fondy fotografické, které, ač ubyly přesunem do jiných oddělení, jsou stále velmi rozsáhlé. Až do roku 2011 byl začleněn do knihovny rovněž archiv Náprstkova muzea (NpM). A málo je známo, že knihovna NpM vlastní také kolekci několika set gramofonových desek Karla Čapka s nahrávkami etnické hudby.

Od smrti V. Náprstka po současnost

S historickým vývojem knihovny i jejích fondů „zahýbaly“ moderní dějiny. Neutěšené poměry muzea po smrti Vojty Náprstka (1894) a jeho manželky Josefy (1907) měly za následek velký propad nákupů jak předmětů, tak i knih; muzeum doslova živořilo. Vývoj vedl posléze až k převzetí instituce do správy Země české (1932). Po druhé světové válce a aktu postátnění bylo připojeno k Národnímu muzeu. Hned na konci války a v následujících letech začaly také plnit knihovnu poválečné konfiskáty (knižní, ale ne výhradně), odepisovaly se, převáděly a někdy vracely – ale podstatné množství nám také zůstává dodnes.

Sečteme-li nyní svazky knihovny NpM, dojdeme přibližně k číslu 200 000. Zahrnuta je zde původní, již nedoplňovaná historická knihovna (přibližně 65 000), odborná a stále rostoucí etnografická knihovna, periodika, fondy nezpracované, fondy netříděné. Uloženy jsou na Betlémském náměstí, v depozitáři zámku na Zbraslavi a v depozitáři areálu Národního muzea v Horních Počernicích. Online katalog Portaro² obsahuje přibližně 52 000 záznamů; valnou většinu z nich najdete i v Souborném katalogu ČR. Díky dotacím na retrokatalogizaci v programech VISK se nám daří každoročně zpřístupňovat další unikátní oddíl původní Náprstkovy knihovny, včetně zajímavých soukromých celků. Neknižní fondy se odhadují na dalších 50 000 položek. Zpracováním ve webovém softwaru ProMuzeumWeb prochází zejména plakátová sbírka a fond grafiky.³ O rozsáhlém projektu digitalizace periodik bude řeč ve druhé části tohoto textu.

Poslední dva až tři roky se intenzívně věnujeme stavebnímu záměru nového depozitáře NpM v Praze – Horních Počernicích, kam se – věřte nebo ne – postěhují za několik let všechny sbírky muzejní, ale i veškerý knižní fond, a nadto i všichni pracovníci. Sladit požadavky knihovny s ostatními pracovišti muzea a nic do budoucna neopomenout není jednoduché… a kdo si tímto obdobím někdy prošel, byť obložen odbornou literaturou, normativními příručkami a zahrnut (cennými) radami, dá mi jistě za pravdu.

Významní pracovníci

Krátce ještě připomeňme některé důležité postavy – knihovníky. Vystřídalo se jich zde více a příběh se pojí ke každému, ale zmiňme alespoň Kláru Špecingrovou-Baušovou (v knihovně od 1875 do 1887), první z pěti dívek-sirot, které Vojta Náprstek ještě se svojí matkou Annou a později manželkou Josefou přijal na vychování. V odborné literatuře se uvádí jako první česká knihovnice; od svých patnácti let vedla Náprstkovu knihovnu a známé jsou i její práce překladatelské a bibliografické. Její nástupce Stanislav Kodym (zde v letech 1887–1889) dal knihovně precizní metodický základ a kodifikoval katalogizační pravidla, odborně na chod knihovny dohlížel až do konce 20. let; velmi oblíbená je také jeho kniha Dům U Halánků (1955). Z historie novodobé je to osobnost Bohumíra Lifky (1900 až 1987; v knihovně 1934–1958), vynikajícího odborníka i v jiných příbuzných oborech. Právě on to byl, kdo této knihovně svojí neuvěřitelnou pílí, erudicí a systematičností vtiskl novou podobu a jasný program. Provedl ji také velmi nesnadným obdobím až do února 1958, kdy – obžalován z velezrady – musel své pracoviště opustit.

Krajanská knihovna

Celou tuto velmi stručně popsanou historii knihovny a sbírek provází úplně jiný, a přece velmi logický fenomén naznačený v samém úvodu – krajanská knihovna. Proč jsme se zatím o ní nezmínili? Je totiž s Náprstkem a jím založenou bibliotékou propojena od počátku a dalo by se na ni odkazovat kdekoli v textu.

Vraťme se k Milwaukee Flugblätter. Zánik listu v roce 1854 brzy vedl k přesvědčení, že v Novém světě velmi chybí periodikum určené rozvíjející se české komunitě – i proto Náprstek k počinu vlastního tisku důrazně nabádal v závěrečných letech svého pobytu. První dva tituly se objevily v lednu 1860: Slowan Amerikánský (Racine) a Národní listy (St. Louis). Máme je v knihovně i se stovkami dalších titulů; do Náprstkova domu po celá léta putovaly noviny a časopisy spolu s dalšími materiály dokumentujícími život Čechů za oceánem.

Bylo to logické a jednoduché. Komu jinému posílat český tisk než význačnému emigrantovi, příteli všech prvních čechoamerických nakladatelů, tomu, kdo jejich snahy ocení, podporuje a uchrání ve své bohaté knihovně? Kromě svých výše naznačených funkcí se tedy knihovna navíc stala střediskem čechoamerického života: sem mířili krajané rovnou z Brém či Hamburku při návštěvě staré vlasti, tady byly vítány hromadné výpravy po zhlédnutí Národního divadla, účastníci sokolských sletů a další. Jejich příběhy by vydaly na mnoho studií.

Kromě tohoto historického základu posílily zmíněný fond ještě dva velké dary: sbírka krajanských periodik věnovaná Československým ústavem zahraničním v roce 1938 a tisky z krajanského oddělení knihovny Národní rady české v roce 1953. Upřesňuji: krajanský fond v naší knihovně netvoří jen čechoamerická periodika, avšak ostatní, tj. krajanská Evropa, Kanada, Jižní a Střední Amerika jsou pokryty jen torzovitě, spíše občasnými dary novější produkce 20. století, nehledě na pár čísel z Indie a Austrálie. Relativně největší kolekci tvoří vedle té čechoamerické také menšinové rakouské, ponejvíce vídeňské listy, významné sice počtem titulů, ovšem až na výjimky zastoupené opět pouze jednotlivinami. Kdo by také v Praze sbíral cíleně do roku 1918 noviny vídeňských Čechů – nebyli jsme snad v jednom státě?

Celkový počet krajanských periodik a kalendářů v knihovně Náprstkova muzea činí 766 titulů, z toho přes 400 titulů je čechoamerických (tj. severoamerických), mnohé v souvislých řadách ročníků. Pro úplnost ještě dodejme, že několik z nich je slovensko-amerických: až na ojedinělé snahy amerických Slováků a Matice slovenské ve 30. letech 20. století se na Slovensku nikdy nevytvořilo centrum podobně cílené akvizice. To už by byla ale jiná historie, podobně jako nesmírně zajímavý vývoj tohoto fondu po nástupu Bohumíra Lifky do knihovny NpM v roce 1934 a jeho promyšlený záměr vybudovat Krajanské museum s přidruženou Národní knihovnou Čechů a Slováků zahraničních. Tehdy se doplňované počty krajanských památek (periodik, monografií, archivního materiálu i fotografií) znásobily podstatnou měrou.

Foto: archiv NpM

1 Z literatury k tématu například Milena SECKÁ. Vojta Náprstek: vlastenec, sběratel, mecenáš, Praha 2011; Martin ŠÁMAL. Jsem svobodný…: edice rodinné korespondence Vojty Náprstka 1848–1858, Praha 2017; Zdeněk ŠOLLE. Vojta Náprstek a jeho doba, Praha 1994; Stanislav KODYM. Dům U Halánků: vzpomínky na Vojtu Náprstka, Praha 1955; Bohumír LIFKA. Vojta Náprstek, jeho život a dílo v památkách písemných, tiskových a obrazových: katalog výstavy, Praha 1946; Julius ZEYER. Vojta Náprstek: přednáška k sedmdesátým jeho narozeninám, Praha 1896 aj.

2 https://npm.opac.nm.cz/#!/     

3 https://vademecum.nm.cz/nm/