Toník byl se svou sestrou a rodiči už čtvrtý den na horách.

„Dneska by už ale mělo sněžit,“ řekla Klárka. „Včera to tatínek říkal, když se díval na předpověď počasí.“

„Rodiče ale neví všechno,“ řekl Toník. Klárka ale řekla: „To, jestli bude nebo nebude sněžit, rozhodne příroda.“

„Jak to, rozhodne příroda? Jako že stromy a květiny rozhodnou, že bude sněžit?“ podivil se Toník. Bylo mu pět let, ale o tomhle nikdy neslyšel.

„Stromy a květiny přímo ne, ale příroda jako celek,“ vysvětlovala Klárka.

Snad příroda usoudí, že je potřeba, aby sněžilo. Moc rádi by totiž šli bobovat. Oba dostali boby jako dárek od Ježíška.

„Vy jste tu nějak potichu,“ nakoukl do pokoje tatínek.

„Tati, věděl jsi o tom, že jestli bude sněžit, rozhoduje příroda?“ zeptal se Toník. Vylezl už úplně ze své části postele a pořád postával u okna a vykukoval ven, jestli už uvidí sněhové vločky.

„To jsem věděl,“ pousmál se tatínek. „A nejen o sněhu. Rozhoduje i o tom, jestli bude pršet, svítit sluníčko nebo jestli tráva bude po ránu pokrytá jinovatkou,“ dodal.

Čas po snídani strávily děti hraním nejrůznějších her. Jako první si vybraly pexeso. Pak kreslily a nakonec hrály na schovávanou. Toník lítal a dováděl, až se z toho unavil a usnul na křesle ještě před obědem.

Když se probudil, bylo v celé chatě ticho. Pomalu se zvedl z křesla, protáhl se, otočil a zůstal stát s pusou dokořán. Přímo naproti němu bylo velké okno a za ním – zasněžená krajina! Toník přeběhl k dalšímu oknu. Za ním byla také zasněžená krajina. Zatímco spal, napadl kopec sněhu. A pořád ještě sněžilo. Toník přišel blíže k oknu, aby lépe viděl. A co to? Klárka už za sebou táhla boby.

„Tak to tedy ne!“ vykřikl Toník. „Klárka už bobuje a mě nechají spát?“ Vyrazil ven z místnosti, proběhl malou předsíní a hrnul se ke dveřím.

„Toníku, počkej!“ volala na něj maminka, která si zatím četla ve vedlejší místnosti a čekala, až se její synek probudí. Ale už jej nestihla zastavit. Toník rozrazil dveře z chaty ven, seběhl dva schůdky a vrhl se do sněhu. V teplákách a ponožkách. Bez bundy, čepice i bez rukavic. Po pár krocích se zastavil a otočil. Zaslechl maminku, jak na něj volá: „A co boty, ty by sis nechtěl vzít?“ Mračila se i usmívala zároveň.

„Toníku, proč jdeš ven bez bot a bez zimního oblečení?“ zeptala se Klárka.

„Protože jsem chtěl za tebou. Ty si tu bobuješ a mě necháte doma!“ rozčiloval se.

„Chtěli jsme tě nechat vyspat a já jsem se těšila, až se ke mně přidáš.“

„Opravdu?“

To už k nim dorazil i tatínek, zvedl Toníka do náručí a odnášel ho zpátky do chaty.

„Až se oblékneš, přijď za mnou!“ volala Klárka a táhla boby na kopec.

A Toník? Rychlostí blesku si převlékl mokré ponožky, oblékl se a vyrazil s rodiči ven. Jeho nablýskané zelené boby už se nemohly dočkat, až se na nich povozí.

Upravila KATEŘINA HURNÍKOVÁ