Hlavní obsah stránky

TÉMA: Přístupnost knihoven II: Exkurze knihovnou na vozíku

HELENA HUBATKOVÁ SELUCKÁ hubatkova@kjm.cz 

Přiblížit se v knihovnách rovnému přístupu k osobám se specifickými potřebami můžeme různě. Proškolit zaměstnance, nastudovat dostupné zdroje, potkávat se na programech knihovny s osobami se specifickými potřebami. Největší dopad má však postup, při kterém začleníme osoby se specifickými potřebami přímo do provozu knihovny – jako zaměstnance, praktikanty nebo dobrovolníky. V takovém případě se totiž každý den vzájemně učíme poznávat potřeby toho druhého a vnímat prostor i služby knihovny úplně jiným pohledem.

Před několika lety jsme s nevidomým čtenářem Zvukové knihovny připravili pro studenty Katedry informačních studií a knihovnictví FF MU exkurzi z pohledu nevidomých. Pro studenty i pro mě samotnou to byl velmi zajímavý zážitek, protože věci, které nám vidícím přijdou v prostoru zajímavé a nezbytné, vnímal průvodce úplně jinak, a naopak zdůrazňoval to, co nás vůbec nenapadlo.

V současné době sbíráme v knihovnách zkušenosti při zaměstnávání nově příchozích z Ukrajiny. Způsob, jakým komunikují se svými krajany, nás denně učí vhodně komunikovat s lidmi s odlišným mateřským jazykem. Při každodenní knihovnické práci narážíme na různé nejasnosti, které společnými silami překonáváme, a hledáme společné cesty. Navíc tu vzniká hodně prostoru pro osobní poznání nových lidí, jejich příběhů, snů a přání.

Každodenní setkávání s pestrostí světa, i při činnostech, které vnímáme často jako automatické a jednoduché, nám i našim kolegům, tedy přímo i nepřímo posunují hranice dosavadního vnímání prostoru i služeb knihovny. Knihovny by vždy měly hledat cesty, jak do svých pracovních týmů dostávat i osoby se specifickými potřebami, přičemž varianta zaměstnance je nejlepší, protože tím dokazujeme, že jsme vhodným partnerem i na poli zaměstnávání.

V knihovně se nám velmi osvědčila spolupráce s nevládní neziskovou organizací Rytmus, která podporuje lidi se zdravotním postižením (především mentálním) v aktivním začleňování do života ve škole, v místě bydliště i při volnočasových aktivitách (https://rytmus.org/o-nas/). Díky dlouhodobým praxím mají kolegové a kolegyně možnost setkávat se při své práci s osobami se specifickými potřebami, na jejich potřeby reagovat a učit se respektovat odlišnost. A je samozřejmostí, že při modelování takové praxe musíme kolegům dopředu o připravované praxi říci, probrat s nimi, jak bude praxe probíhat, a vysvětlit důvody začleňování. Ono modelování s sebou přináší velké dobrodružství, protože zde nejde o hledání praktických úkonů, které v knihovně zvládne i méně kvalifikovaný personál, ale o hledání vhodných aktivit pro seberozvoj, možnost uplatnit se na pracovním trhu. Náš poslední účastník tohoto typu praxe v knihovně se nejen podílel na třídění vrácených knih a jejich rozvozu do jednotlivých oddělení knihovny, ale učil se např. zakládat detektivní romány do abecedního řazení fondu.

Ne vždy a všude je však možné takové setkávání při pracovních aktivitách. Navíc je součástí naší profese i příprava budoucích kolegů a kolegyň z oborových škol. Proto jsme zvolili formu modelování potřeb osob se specifickými potřebami v reálném prostřední knihovny a od roku 2022 začlenili do studentských praxí i méně tradiční formát exkurze knihovnou, který musí absolvovat všichni praktikanti, a to exkurzi knihovnou na vozíku. Mohou si vyzkoušet všechny tři možnosti: pohybovat se samostatně na vozíku, být asistentem vozíčkáře nebo být vozíčkářem a mít asistenta. Důležitou roli zde hraje i rozvoj kompetencí sociálních a personálních, protože i pro člověka bez tělesného omezení je tato situace diskomfortní. I přesto však nikdo ze studentů tuto formu exkurze knihovnou neodmítl.

 

Vození se po knihovně na vozíčku jako formu exkurze jsem rozhodně neočekávala, když jsem tam šla, ale bylo to rozhodně milé překvapení.

Naučilo mě to celkem dost věcí, nikdy jsem moc nepřemýšlela, jak složité to vozíčkáři mají. Je super, že jsem se naučila vozík sama ovládat, i když mi to dělalo problémy, a taky jsem zjistila, jaký problém může být nedostatek místa, obzvlášť když jsou všude věci, do kterých se dá narazit. Taky jsem si uvědomila, že vysoké regály dokážou být celkem velký problém, já sama často nedosáhnu na nejvyšší regál, a to stojím na špičkách, co mají potom říkat lidi na vozíku? Musím říct, že celý tento zážitek mě donutil se dívat na všechno takhle. Jakmile jsem se vrátila do své knihovny, přemýšlela jsem, jestli je mezi regály dost velký prostor na vozík a jak by se dostali do druhého patra bez výtahu. Takže si myslím, že tento způsob exkurze je nejen užitečný, ale i zábavný, hlavně když u toho máte i nějakého kamaráda, který vás taky povozí a zjistí, že i to není zas tak lehké.

Adéla Sošková, studentka 3. ročníku OAKO (https://www.oabrno.cz/)

 

Učíme je vnímat knihovnu z jiné perspektivy, a to nejen výškové, ale i z pohledu člověka, který si přeje být maximálně samostatný, nebo knihovníka, který chce velmi pomáhat, ale musí najít hranici, kdy je jeho pomoc adekvátní a kdy zasahuje do osobního prostoru člověka, který si na své samostatnosti velmi zakládá.

Exkurze kromě informací o knihovně samotné zahrnuje pohyb v jednotlivých patrech knihovny, vjezd a výjezd do výtahu, přejezdy přes prahy do jednotlivých místností, obsluhu bezbariérové toalety, práci na počítači u vhodných i nevhodně navržených stolů (nedostatečný podjezd, umístění hardwaru pod stůl nebo nevhodný úhel pro vjezd vozíku), pohyb mezi regály a testování úhlů a výšek, ze kterých si lze/nelze samostatně podat knihu, ovládat dvoukřídlé dveře.
 

 Knihovna v době exkurze naštěstí neměla otevřeno, protože bych se rozhodně necítila komfortně, kdybych na sobě měla pohledy uživatelů. Ze začátku jsem se cítila zvláštně, protože jsem byla odkázaná na další praktikantku, která mě vezla, a měla jsem strach, aby se vozík se mnou nevyklopil. První zádrhel nastal u bezbariérových toalet, kam jsem měla sama najet, ale nejdřív jsem musela přijít na to, jak se vozík ovládá. Později mi bylo komfortnější nebýt na někoho odkázaná a vézt se sama. Po nějaké chvíli ježdění jsem se necítila už tak divně, na vozík jsem si do jisté míry zvykla. Jenom mi vadilo, že jel na můj vkus pomalu. Překvapilo mě, kolik skulin se v prostorech knihovny na první pohled zdá jako bezproblémových, ale ve skutečnosti můžou člověku na vozíku zavařit. Celou exkurzi hodnotím pozitivně, odnáším si z ní nejen zážitky, ale také velký respekt směrem k osobám upoutaným na vozík. Jsem zpětně ráda, že jsem měla tuto příležitost.

Tereza Valentová, studentka 3. ročníku OAKO (https://www.oabrno.cz/)

 

Velkým dobrodružstvím je i pohyb na vozíku v širším okolí knihovny – objet knihovnu, vjet do ní, vnímat, kolik obchodů i dalších firem je v okolí dostupných/nedostupných osobě, která je na vozíku. Jenže tu nejde jen o vozík, jde tu o rodiče, kteří doprovázejí děti v kočárku, lidi s omezenou pohyblivostí, seniory, ti všichni nám svým pohledem ukazují, že je potřeba vnímat knihovnu i v jiné perspektivě.

Tato forma začleňování dává zaměstnancům i zaměstnávaným maximální prostor pro další seberozvoj, hledání nových cest k sobě samým a nastavování zrcadla sobě, knihovně, společnosti. Jsem velmi ráda, že jsme se na ni vydali a těším se na další taková dobrodružství.