Hlavní obsah stránky

MEDIÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ V KNIHOVNÁCH: 5. část: Konflikt může být užitečný

LUCIE TOMANOVÁ

My lidé máme v zásadě stejné potřeby a lišíme se především v tom, jakým způsobem je naplňujeme. Platí přitom, že člověk chce být slyšen, pochopen a brán vážně. Lektor a vysokoškolský pedagog Petr Sucháček ze spolku NVC Brno popisuje principy nenásilné komunikace, které jsou užitečné i v kontextu mediálního vzdělávání, kde se pracuje i s výbušnými tématy: Konflikt není nic špatného, ba naopak, je užitečný. Jde jen o to, jakým způsobem ho zvládneme. Dodává: Je dobré vědět, že si mohu zvolit, jak zareaguji.

Kdy jste se s principy nenásilné komunikace setkal poprvé?

Jsem vystudovaný pedagog a teď učím budoucí učitele, jak učit. S konceptem nenásilné komunikace jsem se potkal jaksi „po cestě“. Dlouho to pro mě byla spíš technika, která mi pomáhala lépe fungovat v osobním životě. A v určité chvíli se ty dvě linie, moje pedagogická profese a nenásilná komunikace, protnuly. Ty principy využívám i jako učitel. Vzdělávání se od vztahů oddělit nedá. Učitel musí se svými žáky dobře vycházet, aby je vůbec mohl učit historii nebo třeba fyziku.

Jak vám pomohly principy nenásilné komunikace v osobním životě?

Jsem kluk z malé vesnice. Během dětství nebo školní docházky jsem nebyl vedený k tomu, abych se nějak zabýval tím, co prožívám, proč na věci reaguji tak, jak reaguji. Nikdy mě nenapadlo, že bych si vlastně mohl vybrat, jak zareaguju. Takže když jsem se ve třiadvaceti letech potkal s nenásilnou komunikací, dost mi to otevřelo oči. Zjistil jsem, že to, co se ve mně děje, není nějaká černá skříňka, jejíž obsah neznáme a nemůžeme ho ovlivnit. Naopak, můžeme se v sobě vyznat a můžeme ovlivnit své reakce. Máme možnost volby. Od té doby vnímám, odkud se berou moje emoce. Proč jsem v některých situacích naštvaný, a v jiných ne, i když jsou zdánlivě stejné. Jsem schopný vnímat jiné lidi s tím, že jim taky o něco jde a možná jenom jednají způsobem, který mně nesedí, nebo dokonce způsobem, který mi extrémně nesedí, a tím pádem se vůči tomu chci vymezit. Ale zároveň vím, kde končí moje zodpovědnost, co můžu ovlivnit, a kde už je to fakt věc toho druhého.

Jak vám to pomohlo konkrétně v roli učitele nebo lektora?

Přijde mi zásadní umět tu připsanou autoritu a moc používat způsobem, který není destruktivní. Aby to nebyl boj. A celkově dokážu mít nadhled. Vnímám ostatní lidi tak, že jsou v pořádku tak, jak jsou. A když mi na nich něco nesedí, může to být i můj problém, ne jejich. Dokážu pojmenovávat, co se děje, a hledat cesty, jak věci dělat tak, abychom byli v pohodě nebo abychom aspoň pochopili, proč v pohodě být nemůžeme.

Jaké jsou základní principy nenásilné komunikace?

Klíčová premisa je, že sdílíme všichni stejné potřeby –⁠ a těch je omezené množství. Není to tak, že by lidé dělali věci z nepředvídatelných důvodů. Jen se vzájemně lišíme v tom, jakými cestami se snažíme naše potřeby naplnit. Podstatné tedy je, abychom v komunikaci pochopili, o co druhému jde. Nemusíme s ním souhlasit. Když na vás někdo agresivně nastoupí, můžete říci: Chápu, oč vám jde, tak pojďme hledat cesty, jak to spolu zvládnout. A když to spolu nezvládneme, tak víme, že jsme to aspoň zkusili, a nevyšlo to, což je taky legitimní. A rozcházíme se s tím, že jsme se nedohodli, ale ne s tím, že ten druhý je naprostý idiot. Je důležité být v kontaktu s vlastními pocity a dokázat je tomu druhému srozumitelným způsobem sdělit. Zároveň je důležité umět druhého člověka vyslechnout a brát ho vážně. Protože každý člověk chce být slyšen, pochopen a chce být brán vážně. I to jsou ty potřeby, které sdílíme.

Mohli bychom vybrat nějaké modelové situace, na kterých by byla nenásilná komunikace lépe vidět? Jak vyřešit ožehavé situace tak, aby z toho nebyl zbytečný konflikt nebo aby se ten druhý neurazil?

Ano, ale než se do toho pustíme, rád bych zdůraznil, že součástí naší volby, jak reagovat, je i možnost, že si nenásilnou cestu nezvolíme. Možná nás ten druhý irituje natolik, že se dohodnout nechceme. Možná nemáme kapacitu na to, abychom reagovali příjemně, protože jsme unavení. Například když je moje žena celý den doma s dětmi a je utahaná, možná už nemá kapacitu, aby na mě ještě večer byla příjemná. Nebude empatická, už nemá kde brát. Zároveň je důležité jednat autenticky, tedy podle toho, jak to cítím. Takže nebýt příjemný je také v pořádku. A žádná komunikační metoda na světě nezajistí, že se ten druhý člověk třeba neurazí, protože jeho reakce je zase na něm.

Jak například ukončit konverzaci, která je nám nepříjemná nebo už se táhne příliš dlouho?

Záleží na kontextu. Proč ten druhý mluví? Ujistím se, jestli mluví proto, že mu o něco konkrétního jde, nebo se má vypovídat. Položím tedy otázku: Začínám se v tom trochu ztrácet. Můžeš mi říct, k čemu tím směřuješ? Nebo řeknu: Rád jsem si s tebou povídal, ale už je to na mě trochu dlouhé. To se děje v situacích, kdy si povídáme s někým blízkým. Když je to v jiném kontextu a ten druhý je třeba klient, který přijde k mému pultu, můžu říci třeba: Mám na vás omezený čas, pojďme tedy v tom čase spolu vyřešit váš požadavek. Kvůli čemu přicházíte? Pak existuje varianta, která je trochu tvrdší a zároveň legitimní: upřímné sebevyjádření. Když mi vadí, že daný člověk mluví dlouho, já už to slyšel stokrát, řeknu: Promiňte, já už nemám kapacitu, je to na mě moc. Pokud je něco, co ještě potřebujeme vyřešit, pojďme to vyřešit. Ale pokud byste si chtěl jen povídat, tak já prostě k tomu nejsem teď k dispozici. Na vyučovací hodině funguje dobře poukázat na čas: Máme na sebe hodinu, teď jsme ve čtyřicáté minutě. Co se má v těch dalších dvaceti minutách stát? Změníme téma?

Jak reagovat, když je druhý člověk arogantní, nenávistný?

I tady záleží na kontextu. Pokud jde o kolegu, kterého budu potkávat často, můžu si dovolit řešení konfliktu odložit. Možná se dnes na to necítím a on možná jen nemá zrovna svůj den. Dneska se s ním nechci hádat na téma homosexuálové a uprchlíci. Budu si s ním ale stejně muset promluvit jindy. Nenechám to vyšumět, protože tyto věci mají tendenci v čase eskalovat a problém mezi námi se bude spíš zvětšovat.

Pokud je to situace jednorázová, zase je to něco jiného. Musím se v tu chvíli rozhodnout, jestli budu intervenovat, třeba i za použití fyzické síly. Pokud se děje něco, co opravdu ohrožuje zdraví nebo fyzické bezpečí moje nebo druhých lidí, je použití síly zcela legitimní. Ne proto, abych dotyčného ztrestal, ale proto, aby ochránil sebe nebo ostatní.

Taktéž pokud se někdo projevuje nenávistně ve veřejném prostoru a já chci, aby zazněly i moje hodnoty, tak zvážím, jestli se pustit do diskuze. Tam je pak podstatné vědomí, že úkolem není druhému jeho názory vyvracet, ale sdělit ty svoje. Říci: Já vidím svět diametrálně odlišně. A kdybyste byl ochotný se o tom bavit nějak slušně, můžeme si chvíli povídat. V tu chvíli ale musíte opravdu druhého vyslechnout, ne tam jen vlepit verbální facku a z konverzace utéct. Je potřeba vnímat reakce druhého. My lidé se musíme učit spolu komunikovat i v hodně náročných situacích. Není to příjemné a není to snadné, ale musíme se to učit, pokud nechceme, aby společnost byla rozdělená. Holt musíme být schopni slyšet nepříjemné zprávy a být jejich svědky. Snažit se o maximum empatické energie a mít stále na paměti, že druhý člověk chce být slyšený, pochopený a braný vážně.

Když se setkávám s tím, že lidé šíří lži, dezinformace – jak s tím naložit?

Přijde mi dobré nejít do té situace s energií, že jdu někomu pomoct. Ten člověk je kompletně fajn, stejně jako já, nepotřebuje pomoct. Potřebujeme, aby byl schopen se podívat na svět i jinýma očima. A já musím být ochoten udělat to samé. A to znamená dát druhému prostor, být ochoten vést konverzaci. Jedna z definic komunikace říká, že komunikace je ochota být ovlivněn. Když tuto ochotu nemám a ten druhý člověk to má stejně, tak pak nenastane debata v tom pravém slova smyslu. To znamená, že tam půjde jen o to ubít druhého argumenty. Jeden z nás z toho pak vyjde jako ubitý, ale názor nezmění.

Konflikt ale do komunikace patří…

Ano. Někdy otázka není, jestli budeme mít konflikt, ale jak  ho zvládnout užitečně. Nenásilná komunikace nabízí určitou cestu, jak vědomě rozvíjet dovednosti, které nám v tom pomohou. Ale jsou i jiné cesty, jak se v takové situaci pohybovat tak, abychom z ní ideálně vyšli spíše posílení, při nejhorším trochu pobouchaní, ale vcelku byli O. K. Já bych vlastně slovo konflikt rád rehabilitoval. Je to úplně normální součást života. Kdykoliv se potkají dva lidé, tak dřív nebo později se jejich dvě integrity o sebe prostě otřou. Úspěšné kolektivy umí konflikty procházet, nevyhýbají se jim. Přijde mi to samozřejmé, zároveň mi ale přijde fascinující, jak málo v této oblasti umíme chodit. Konflikt je strašně důležitý, my bez něj neumíme jít dál, nemůžeme růst, zlepšovat se, posouvat se.

Pokud tedy chceme vést společnou debatu, u které předpokládáme nějaký spor, co funguje?

Dobré je si uvědomit, že neumíme nemít pohled. Pokud nějaký odstraníme, musíme ho hned nahradit jiným. Nesnažím se tedy lidi přesvědčit o tom, že jejich pohled je špatně. Zažil jsem, že nejlepší je doptávat se na jejich zdroje informací. Ptát se, zda by byli ochotni se podívat na ty, ze kterých čerpám já, říkat, že já to vidím odtud, možná naopak. Ale je to opravdu těžké, protože to často brousí základní hodnoty, které nám přijdou ve společnosti jako klíčové. Když ale v takové konverzaci vydržíme nějakou dobu, jsme schopni vidět i jiné části narativu. Je prostor připustit, že to může být i trochu jinak. Nebo že vlastně něco třeba nevíme? My lidé tak 99,9 % věcí nevíme, ale protože je pro nás ten stav nepříjemný, tak si všechno ostatní domyslíme a pak podle toho jedeme, jako by to byla pravda. A dávat světu smysl je naše přirozenost. A někdy mu dáváme prostě špatný smysl. Trochu více pokory při tom našem pohledu na svět by nám neuškodilo.

 

 

TEREZA LIŠKOVÁ tereza.liskova@osf.cz

 

Další tipy pro vás

Podcast o efektivní, otevřené a empatické komunikaci: www.nenasilnypodcast.cz je audio projekt dvou trenérů nenásilné komunikace, Petra Holíka a Petra Sucháčka.

Neo-sokratovský rozhovor, který vychází z osobní zkušenosti, vzájemného porozumění a snahy dosáhnout konsensu v Česku rozvíjí spolek Sokratovské rozhovory. Rozhovor, kde skupina společně vytváří a kriticky ověřuje své poznání, může trvat 1–5 dní (https://www.socraticdialogue.org).

— Iniciativa HateFree Culture nám přináší koncept párových diskuzí Česko si povídá, které přivedou k jednomu stolu lidi s odlišnými názory. Setkání názorových oponentů poprvé zorganizovala redakce německého týdeníku Die Zeit v roce 2017.

 

Článek vznikl ve spolupráci s Nadací OSF, která v rámci programu Knihovny jako průvodkyně 21. stoletím podporuje knihovny v jejich úsilí v oblasti celoživotního vzdělávání veřejnosti zaměřeného na rozvoj mediální gramotnosti a schopnosti rozvíjet dialog v rámci komunit.

Posláním Nadace OSF je podpora živé občanské společnosti. Nadace se nebojí otevírat citlivá a opomíjená témata a společně s dárci hledat průkopníky, kteří taková témata budou rozvíjet.

 

Lucie Tomanová je nezávislá publicistka s hlubokým zájmem o vědu a nové společenské fenomény. Vystudovala agrobiologii na ČZU a žurnalistiku na FSV UK.