Hlavní obsah stránky

SOUČASNÁ LITERATURA: Moderní italská literatura v českých překladech

ALICE FLEMROVÁ Alice.Flemrova@ff.cuni.cz

Ohlédneme-li se za moderní italskou literaturou vydanou v českých překladech v období posledních přibližně deseti let, můžeme hned v úvodu s potěšením konstatovat, že zájem o ni ze strany nakladatelů i čtenářů stoupá a že se podařilo publikovat řadu skutečně kvalitních titulů. Předesílám, že můj přehled zdaleka není vyčerpávající, což je nakonec dobrá zpráva: z italštiny se toho přeložilo hodně. Hledala jsem pro tu spoustu heterogenních textů společného jmenovatele a klíčová slova, jimiž se můj výběr do jisté míry řídil, jsou nakonec tato: Neapol (potažmo italský jih), rodina, identita a příroda.

Text, který nám může posloužit jako odrazový můstek, je Gomora Roberta Saviana (* 1979). V Itálii vychází v roce 2006, v českém překladu o dva roky později. Je to první případ polistopadového bestseleru z pera mladého italského spisovatele. Zdůrazňuji mladého, protože po roce 1989 převzal od Alberta Moravii žezlo bestseleristy Umberto Eco, ale ten byl ročník 1932. Gomora, rozkročená mezi literaturou faktu a beletrií, měla potenciál oslovit i ty, co primárně nečtou fikci. Navíc zásadně proměnila vnímání světa mafie, do té doby ještě ovlivněné Puzovým Kmotrem (1969, Svoboda 1990), odhalujíc jeho nelidskou stránku; a hlavně upozornila na to, že chapadla zločinného a ekonomického působení klanů jsou rozšířena bezmála po celé zeměkouli, a tudíž je nám ten svět blíž, než jsme si mysleli.

Další mladý italský autor, jemuž se podařilo si v Česku rychle vybudovat solidní čtenářskou základnu, je Paolo Giordano (* 1982), který se stal hned se svou prvotinou Osamělost prvočísel (2008, Odeon 2009) nejmladším laureátem prestižní literární ceny Premio Strega. Jeho román o nedostižné lehkosti normálních věcí pro ty, co normální nejsou, přitáhl k četbě zejména mladší ročníky a jeho už třetí české vydání (2021) dokládá, že téma příběhu rozhodně nezestárlo, ba naopak – Giordano velmi přirozeným způsobem, prostým účelové tezovitosti, zpracoval čím dál aktuálnější téma lidské jinakosti.

Oba výše zmiňovaní autoři se v českém literárním prostředí dobře zabydleli. U Giordana můžeme dokonce mluvit o trvalém a vyrovnaném zájmu čtenářů. Jeho další odeonské romány Tělo (2012, česky 2013) a Dobývání nebe (2018, česky 2020), ač tematicky velice odlišné: první se odehrává mezi italskými vojáky na misi v Afghánistánu, druhý odkrývá názorové třenice mezi náboženským a ekologickým fanatismem generace mileniálů, opět zaujaly autentičností a plně zvládnutým stylem. Snad jen novela Čerň a stříbro (2014, česky 2015), pojednávající o nesnázích soužití mladé rodiny ve stínu umírání chůvy a hospodyně, nebyla přes své kvality přijata tak jednoznačně. U Saviana, jehož se u nás ujalo nakladatelství Paseka, naopak došlo k poklesu zájmu u titulů, které byly esejističtěji laděny či příliš úzce spjaty se specifiky Neapole a regionu Kampánie – viz například Krása a peklo (2009, česky 2010). Zato svou dvoudílnou beletristickou sondou do prostředí nezletilých neapolských camorristů, kteří se často rekrutují z prostředí „slušných“ středostavovských rodin, Piraně (2016, česky 2019) a Zuřivý polibek (2017, česky 2021), opět zabodoval. Savianovy romány o dětské mafii navíc zdůrazňují endemické sepjetí fenoménu camorry (a organizovaného zločinu obecně) jakožto původce vysoce násilného prostředí s územím Neapole a jejího okolí.

Neapolská čtvrť coby líheň krutosti a násilí je i jednou z tematických konstant díla tajemné entity píšící pod jménem Elena Ferrante. Ta svým mezinárodním bestselerem, tetralogií Geniální přítelkyně (2011–2014, Prostor 2016 až 2018), popularitu obou výše zmíněných autorů předčila. Přitom když vydalo nakladatelství Kniha Zlín roku 2011 český překlad jejího románu Dny opuštění (2002), jehož tématem je manželská nevěra a rozpad rodiny intelektuálky žijící v Turíně, nikdo by si na úspěch fenoménu Ferrante nevsadil. Ten přišel skutečně až s neapolskou ságou, ve které se šťastným způsobem mísí příběh o ženském přátelství a rivalitě, lovestory, bildungsroman s až sociologickou sondou do života obyvatel jedné chudé neapolské čtvrti, to vše na pozadí přibližně půlstoletí bouřlivých italských poválečných dějin. Další díla Eleny Ferrante vydaná péčí nakladatelství Prostor, jak ta napsaná před tetralogií: Tíživá láska (1992, česky 2018) a Temná dcera (2006, česky 2019), tak i nejnovější Prolhaný život dospělých (2019, česky 2020) už tak jednoznačně úspěšná nebyla. U prvních dvou to je dost možná způsobeno uměleckou náročností jazyka i struktury textů, neboť v Geniální přítelkyni šla Ferrante víc vstříc průměrnému čtenáři, aniž přitom odradila tzv. fajnšmekry, v případě posledního románu může být na vině jisté recyklování témat, postav, prostředí. V každém případě se ukázalo, že popularita děl Eleny Ferrante přiměla české nakladatele hledat další potenciální bestselery mezi texty s následujícími ingrediencemi: ženská vypravěčka, zaostalý jih, komplikované až drsné rodinné vztahy, sága.

    

Šťastnou ruku mělo v tomto směru nakladatelství Argo při vydání románu Navrátilka (2017, česky 2018) a jeho pokračování Návrat do Borga Sud (2020, česky 2021) Donatelly Di Pietrantonio, která vypráví syrový příběh o složitém vztahu dvou velice odlišných sester, situovaný do regionu Abruzzy. Podobně jako Ferrante ukazuje konflikt dialektu, v němž většina postav myslí a „žije“, se spisovnou italštinou, šířenou školou a médii, jako závažný kulturní střet. Ve své Navrátilce navíc citlivě zprostředkovala téma úřady neposvěcené adopce, založené jen na ústní dohodě biologických a náhradních rodičů, k níž v Itálii často docházelo, a to zejména v chudších regionech, jak líčí i úspěšný román sardské spisovatelky Michely Murgii Accabadora (2009, Paseka 2014), věnovaný zejména kontroverznímu tématu lidových vykonavatelek eutanazie.

Na vlně „ferrantemánie“ se svezly i dva romány rodačky z Apulie Rosy Ventrelly (* 1974): Příběh spořádané rodiny (2018, česky Argo 2019), situovaný do chudého Bari v sedmdesátých letech minulého století, a Pomluva (2019, Argo 2021), který se odehrává v letech čtyřicátých. V obou bezesporu čtivých dílech je velice dobře zachyceno prostředí kraje ležícího v podpatku italské holínky, ale příběhy o vášni a cti místy sklouzávají do žánru červené knihovny.

Lépe si s románovým obrazem rodiny poradily dvě současné sicilské spisovatelky Stefania Auci (* 1974) a Nadia Terranova (* 1978). Auci si za námět zvolila Floriovy, jednu z nejslavnějších a nejmocnějších sicilských rodin konce 19. a začátku 20. století. Jejich nelehkou cestu za společenským a finančním úspěchem i jejich následný strmý pád zachytila a faktograficky pečlivě zdokumentovala v dvoudílném mezinárodním bestseleru Sága rodu Floriů (2019 a 2021). Česky je vydává Metafora jako trilogii: v roce 2020 vyšel první díl, na roky 2022 a 2023 pak chystá díly zbylé. Floriové jsou výpravnou epickou freskou, lyrický román Nadii Terranovy Sbohem, přízraky (2018, Odeon 2020) je naopak výrazně komorního rázu. Jeho tématem je rozpad rodiny (otec jednoho dne beze slova rozloučení zmizí), nahlížený z velkého časového odstupu dcerou, která se vrací do rodné Messiny vyklidit byt a „utkat se“ s duchy minulosti.

Když na Sicílii a na poli ságy ještě zůstaneme, zajímavým příspěvkem k literatuře psané ženami, o ženách, ale nejen pro ženy je rozsáhlý román Goliardy Sapienzy (1924–1996) Umění radosti (1998, Host 2020). Jeho děj se odehrává na Sicílii a později v Římě, v prvních sedmi dekádách dvacátého století. Hlavní hrdinka, bisexuální a nezkrotná Modesta, je ale spíše než plnokrevnou postavou symbolem sexuální, společenské a politické revolty. Textu, který doprovázela skandální pověst a který vyšel až po autorčině smrti, by ale prospělo redakční krácení, v téhle podobě může být pro řadu čtenářů hůře stravitelný.

Aby nevznikl mylný dojem, že tématu rodiny se dnes věnují jen ženy, můžeme zmínit hned dva vynikající romány napsané muži: dospívání ve smíšené židovsko-katolické římské rodině s notnou dávkou sebeironie a nadsázky vylíčil Alessandro Piperno (* 1972) ve své prvotině S těmi nejhoršími úmysly (2005, Paseka 2015). Převážně v Římě se odehrává i jímavý příběh očního lékaře Marca Carrery, přezdívaného pro svou schopnost setrvávat na místě i uprostřed bouří a hurikánů Kolibřík, jímž se českým čtenářům stejnojmenným románem (2019, Odeon 2021) poprvé představil oceňovaný italský romanopisec Sandro Veronesi (* 1959). Na rok 2022 chystá Argo rodinnou ságu Tak i na zemi (2012), situovanou do násilného prostředí sicilského Palerma druhé poloviny 20. století, jejíž autor Davide Enia (* 1974) je známý zejména jako úspěšný dramatik.

Se jménem Eleny Ferrante bývá spojováno jméno spisovatele Domenica Starnona (* 1943). Spekuluje se, že Ferrante je buď on, nebo jeho manželka Anita Raja, případně že je mužskou polovinou této záhadné autorky. Jisté je ale jen to, že i on, tak jako Ferrante, vládne sugestivním stylem, i on těží z prostředí rodné Neapole a ve svých dílech se často věnuje soukromému peklu rodinných vztahů. Česky ho vydává Kniha Zlín: zatím vyšly dva díly z jeho citové trilogie Tkaničky (2014, česky 2019) a Důvěrnosti (2019, česky 2020). Zdařilejší Tkaničky jsou vícehlasým románem, který nahlíží téma manželské nevěry, otcova odchodu od rodiny i jeho (ne)dobrovolného návratu z pohledu všech zúčastněných: jak viníků, manžela a manželky, tak i obětí, kterými jsou děti. Důvěrnosti jsou strukturované podobně, opět je rodinné trauma, třebaže v tomhle případě jen implicitní, nahlíženo z úhlu pohledu více postav: otce, dcery a milenky, ale působivosti Tkaniček nedosahují. Do léta má ale Kniha Zlín vydat překlad Starnonova mistrovského díla Via Gemito (2000), autobiografického románu o ošidnosti paměti a o neapolském dětství a dospívání poznamenaném frustrovaným a násilnickým otcem, zneuznaným malířem, který viní ze všech svých neúspěchů manželku. Téma (ne)soudržnosti manželských vztahů neotřele zpracoval i Marco Missiroli (* 1981) v kvalitním románu o manželské krizi Věrnost (2019, Argo 2020).

Jedna z linií vedoucích od Ferrante nás přivede i k Else Morante (1912–1985), jedné z největších italských spisovatelek minulého století, která je jejím přiznaným vzorem. Na jaro připravilo Argo překlad jejího druhého románu Arturův ostrov (1957): poetického vyznání ostrovu Procida v Neapolském zálivu vyjádřeného prostřednictvím malého protagonisty a vypravěče Artura, s nímž prožíváme jeho prvních šestnáct let života, poznamenaných trvalou absencí matky, která zemřela při porodu, a častými absencemi nestálého a nedospělého otce.

Ze zcela jiného neapolského soudku je román Všichni mají pravdu (2010, česky Dybbuk 2019) a volně navazující povídková sbírka Tony Pagoda a jeho přátelé (2012, česky 2021) dnes už slavného režiséra Paola Sorrentina (* 1970). Ten dal v obou dílech slovo stárnoucí neapolské popové hvězdě Tonymu P., aby ve strhujícím proudu expresivního monologu evokoval Neapol svého mládí i dospělosti a zejména aby oslavil život.

V souvislosti s Neapolí nelze opomenout ani tvorbu dalších dvou velkých spisovatelů Anny Marie Ortese (1914–1998) a Erriho De Lucy (* 1950). Vydání překladu monumentálního románu Žalostící stehlík (1993, Rubato 2019) Anny Marie Ortese splácí jeden z mnoha dluhů, které vůči italské literatuře dosud máme. Děj románu s mysteriózně-fantastickými prvky, zasazený do úchvatně vylíčené Neapole konce 18. století, neubíhá přímočaře, je sledem přepisujících se obrazů nejednoznačné skutečnosti a jako takový není přístupný prvoplánovému čtení. Kdo ale podlehne kouzlu magického světa, který Ortese stvořila, bude bohatě odměněn. Útlý bildungsroman Boží hora (2001, Pistorius a Olšanská 2015) Erriho De Lucy je též náročný text, neklade však čtenáři tolik překážek. Autor v něm sugestivním způsobem evokuje již zmizelou poválečnou Neapol očima chlapce dospívajícího ve čtvrti Montedidio. V dalším do češtiny přeloženém De Lucově díle Obnažená příroda (2016, Pistorius a Olšanská 2018) se z Neapole přesouváme do hor v severní Itálii, na hranici s Francií mezi převaděče ilegálních přistěhovalců. Jako všechny autorovy příběhy má i tento filozoficko-náboženský přesah, vyjádřený působivou zkratkou podobenství.

K Errimu De Lucovi mají svými tématy i stylisticky blízko Antonio Moresco (* 1947) a Paolo Cognetti (* 1978). Moresco je jedním z nejoriginálnějších současných italských prozaiků a v češtině máme zatím k dispozici jen jeho útlou novelu Světýlko (2013, Dybbuk 2016), báseň v próze nejen o návratu k přírodě, ale zejména o shledání se sebou samým. Cognetti, jehož se ujalo nakladatelství Odeon, se proslavil zejména oceňovaným iniciačním románem Osm hor (2016, česky 2017) o lásce k horám, na který navázal deníkově laděnými prózami Divoký kluk (2017, česky 2018) a Nikdy nevystoupat na vrchol (2017, česky 2019). Nyní se jeho čeští příznivci můžou těšit na román Vlčí štěstí (2021), jehož vydání se plánuje na letošní léto.

Snažila jsem se v krátkosti představit zejména novější či méně známé spisovatele, vyšly však i tituly moderních klasiků. Tedy aspoň jmenovitě: Nakladatelství Dokořán se systematicky věnuje dílu Itala Calvina (1923–1985) a kromě reedic vydalo znamenité svazky povídek Nesnadné vzpomínky (česky 2018), Nesnadné idyly (1958, česky 2018), Kosmické grotesky (1965, česky 2021) a román-esej Palomar (1983, česky 2021). Mladá Fronta pokračuje ve vydávání textů Claudia Magrise (* 1939), díky tomu máme v češtině román Pro nedostatek důkazů (2015, česky 2019). Další výborný historický román Sebastiana Vassalliho (1941–2015) Chiméra (1990) vydali Pistorius a Olšanská (2020). Divadelní ústav publikoval rozsáhlý dvousvazkový výbor z divadelních textů nobelisty Luigiho Pirandella (1867 až 1936) Hry I a Hry II (česky 2016 a 2018).

Vzhledem k omezenému rozsahu článku se nedostalo na žánrovou literaturu (detektivní romány a komiksy), poezii a esejistiku. Ráda bych však na závěr upozornila alespoň na pár kvalitních titulů z nabídky pro děti a mládež. Nakladatelství Slovart vydalo román Vzdálenost mezi mnou a třešní (2018, česky 2019), ve kterém autorka Paola Peretti (* 1986) citlivě a s humorem zpracovala téma ztráty zraku. Její devítiletá hrdinka Mafalda trpí nevyléčitelnou oční chorobou, ale přesto dokáže vést život plný dobrodružství jako zdravé děti. Další romány jsou z produkce nakladatelství Bookmedia. Trojdílná fantasy série Petrademone (2018 a 2019), s níž režisér Manlio Castagnia (* 1974) debutoval jako spisovatel, nabízí napínavé čtení nejen pro kategorii „young adult“, ale pro všechny, kdo mají rádi cestování do paralelních světů. Česky vyšly dva díly: Kniha bran (2020) a Země nenávratna (2021). Na malý irský ostrov, kde podezřele často dochází k tragickým a nešťastným událostem, jejichž vysvětlení je možná ukryto v jednom záhadném kameni, čtenáře zavede fantasy Sedmý kámen (2018, česky 2021) Guida Sgardoliho (* 1965), uznávaného autora literatury pro děti.

P. S. Čestným hostem letošního veletrhu Svět knihy je Itálie; kromě řady nových knih to znamená i příležitost setkat se naživo s jejich autory. Jste srdečně zváni!