ZLATA HOUŠKOVÁ  zlata.houskova@gmail.com

Když se někde postaví tak krásná knihovna, jako je Krajská vědecká knihovna v Liberci (KVKLI) – připomeňme, že její nová budova slouží obyvatelům kraje již 20 let! –, která může architektonicky i konceptem služeb směle konkurovat nejlepším knihovnám v zahraničí, měla by být přístupná všem. V Liberci to vědí a dělají pro to vše, co je v lidských silách. Bezbariérovost knihovny a rovný přístup pro všechny je jednou z jejich zásad; je tak samozřejmě koncipována budova, ale také služby. Jsou na ni připraveni (a stále se připravují) zaměstnanci i vedení knihovny.

A díky tomu do knihovny míří mimo jiné např. i lidé se zdravotním hendikepem. Jednou z méně obvyklých skupin klientů, kteří si knihovnu díky její vstřícnosti oblíbili, jsou neslyšící. Za tento přístup byla KVKLI jako první knihovna v republice oceněna certifikátem Handicap Friendly pro osoby se sluchovým postižením, který uděluje SKIP od roku 2015. K rozhovoru o tomto úspěchu a o tom, co mu předcházelo, jsem pozvala exředitelku KVKLI Blanku Konvalinkovou.

Proč jste v knihovně začali věnovat víc pozornosti neslyšícím, resp. osobám se sluchovým postižením?

Kromě toho, že zajistit rovný přístup všem bez rozdílu nám ukládá knihovní zákon (zákon č. 257/ 2001 Sb.) v § 2a, usilovala knihovna vždy o jeho zajištění v co nejširším slova smyslu. A protože motivovaným a připraveným štěstí přeje, měli jsme ho i my. K osobám se sluchovým postižením jsme se dostali prostřednictvím Karla Redlicha, tlumočníka a propagátora českého znakového jazyka, který nás vyhledal a přiblížil nám komunitu neslyšících v Liberci a okolí, doporučil nám, jak bychom mohli obohatit náš knihovní fond s ohledem na neslyšící, a pomohl nám blíže se s touto komunitou seznámit a vyjít vstříc jejím potřebám. Upřímně, konečně teď, v posledních letech, se v naší společnosti na neslyšící více pamatuje – v médiích vidíme znakující tlumočníky, aktivity pro neslyšící jsou častější, včetně televizního vysílání. Ale když jsme začínali, bylo to velice zřídkavé a bylo raritou uspořádat v knihovně např. besedu tlumočenou do českého znakového jazyka. A sami neslyšící ani neměli potřebu ve větší míře knihovnu navštívit… To jsme chtěli změnit!

S kým jste v této oblasti spolupracovali, resp. spolupracujete a jak je tato spolupráce důležitá?

Od počátku jsme spolupracovali právě s panem Redlichem, ale samozřejmě také s organizacemi, jako je Česká unie neslyšících, Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje, CODA (slyšící děti neslyšících rodičů). V poslední době jsme navázali spolupráci a kontakt také s místní Základní a mateřskou školou logopedickou (https://www.ssplbc.cz/), která se dětem se sluchovým postižením věnuje. Okruh spolupracujících organizací se rozšířil i na Ústav jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty UK, kde spolupracujeme s paní Lucií Sedláčkovou Půlpánovou, která se účastní i našich dalších projektů. Na rok 2023 společně připravujeme konferenci na téma jazyk a literatura pro neslyšící. Spolupráce je nezbytná – komunita osob se sluchovým postižením je totiž poměrně uzavřená a je třeba mít vždy prostředníka, který „prolomí bariéry“. Ostatně bariérou je v tomto případě i samotná komunikace!

Co děláte oproti jiným knihovnám „navíc“? A jaké specifické činnosti jste do své práce zařadili?

Nevím, jestli vyjmenuji všechno. Jsou to např. exkurze pro neslyšící – seznámení s fondem knihovny, přednášky nebo diskusní večery pro veřejnost tlumočené do znakového jazyka, školení v užívání iPadů, výstavy neslyšících umělců, probíhají u nás (teď, bohužel, kvůli covidu přerušené) kurzy českého znakového jazyka pro veřejnost a veřejnost také se znakovým jazykem seznamujeme na akci Den evropských jazyků. V neposlední řadě je to vydávání „znakoknih“; v prosinci 2021 už to byla pátá v pořadí (www.znakokniha.cz).

Rozhodli jsme se je vydávat, protože jsme chtěli zpřístupnit neslyšícím literární text v podobě, které by dobře rozuměli, prostřednictvím českého znakového jazyka. „Znakoknihu“ jsme vytvořili ve spolupráci s Petrem Hladíkem (MUNI Brno), který měl za sebou tvorbu několika „hybridních knih“; šlo ovšem pouze o publikace odborné, určené studentům. Naše „znakoknihy“ jsou určeny široké veřejnosti, jsou volně přístupné a je to beletrie.

Knihovna je ale i společenské místo, nemusí jít vždy jen o výpůjčky. Na webové stránce máme instruktážní videa – návody ve znakovém jazyce k širokému využití knihovny. Nyní pracujeme intenzivně na jejich aktualizaci a doplnění. Dále jsme kromě vhodného knihovního fondu, který jsme konzultovali se zmíněným panem Redlichem (filmy s titulky, komiksy, publikace, časopisy pro neslyšící), zakoupili i techniku usnadňující neslyšícím pobyt v knihovně: počítač s kamerou pro komunikaci s tlumočníkem, indukční smyčky do sálu a na informační službu (pro osoby se sluchadlem), světelnou požární signalizaci, textové oznámení o ukončení provozní doby (nahrazující hlášení) a podobně. Děláme toho zkrátka dost, ale mohlo by toho být ještě víc…

Co bylo a je nejtěžší a co všechno se muselo v knihovně změnit?

Vždy je obtížné prosadit něco nového, ale myslím, že jsme s tím velký problém neměli. Vždycky se totiž najdou nadšení kolegové, kteří jsou ochotni věnovat se právě této problematice. Proběhlo několik školení o problematice neslyšících, aby se zaměstnanci naučili „nebát se“. Je to lapidární, ale je to tak. Chtěli jsme, aby na každém oddělení byl jeden zaměstnanec, který ovládá alespoň základy znakového jazyka. To se před covidem podařilo, i když nyní možná někteří kolegové maličko pozapomněli… Důležité ale je, že se pracovníci knihovny naučili vycházet vstříc všem lidem s postižením včetně neslyšících. A když si sami nevědí rady, odkážou je přívětivě na zaměstnance, který umí znakový jazyk. Čtyři roky jsme zaměstnávali kolegyni, která uměla znakový jazyk výborně a neslyšícím se věnovala intenzivně, ta ale z knihovny odešla a věnuje se nyní neslyšícím přímo – v organizaci Tichý svět. Právě to je asi nejtěžší – intenzita a komplexnost nabídky, aby se problematikou někdo kontinuálně zabýval. Bohužel, i na sobě pociťuji „jazykovou bariéru“. Měli bychom dále vzdělávat zaměstnance tak, aby se bez problému s neslyšícími domluvili. Covid je teď taky překážka. Došlo k přerušení navázaných vztahů, kontinuita byla narušena. Ale věřím, že zase bude lépe.

Je komplikované zpracování problematiky do strategických a základních dokumentů knihovny?

Tyto dokumenty obsahují u nás pouze obecně deklarované služby pro hendikepované – zřizovatel toto podporuje. Zvláštní směrnice ve vztahu k neslyšícím jsme nevytvářeli. Ve všech koncepcích a strategiích s nimi prostě počítáme.

Co se vám ještě nepodařilo a chcete to realizovat?

Nejbližším cílem je aktualizace a nahrávky nových videí na web knihovny – získali jsme na to finance z Konta Bariéry. Plánujeme také vytvořit šestou „znakoknihu“. Chceme také znovu navázat nebo prohloubit spolupráci s organizacemi zabývajícími se neslyšícími, zjistit jejich potřeby a reagovat na ně ve službách knihovny, obnovit a aktualizovat knihovní fond; hlavně publikace, DVD doplňujeme pravidelně. Dále usilujeme o prohloubení spolupráce se Základní školou a Mateřskou školou logopedickou; jsme sice se školou v úzkém kontaktu, doporučili nám např. pro natočení „znakoknihy“ vhodný titul, který děti využívají ve výuce, ale pro neslyšící děti by se toho asi dalo udělat ještě víc…

Co vám tahle práce dala?

Přínosem a odměnou pro knihovnu je jistě udělení certifikátu „Knihovna Handicap Friendly“, který je ale pro nás na druhou stranu také velkým závazkem do budoucna. Ale hlavní odměnou je pro nás reakce neslyšících: to, že se knihovna dostala do okruhu jejich zájmu, že využívají naše znakoknihy, naše služby, navštěvují naše akce, zkrátka to, že knihovnu vnímají jako svou.

Děkuji za rozhovor i za skvělou práci liberecké knihovny pro uživatelskou skupinu, která stojí zatím v našich knihovnách většinou na samém okraji zájmu. Doufám, že bude inspirací pro ostatní knihovny!