Hlavní obsah stránky

NAPSALI JSTE NÁM: Depozitář pro třetí tisíciletí? Ano.

JIŘÍ MIKA jirmika@gmail.com

K článku: ONDRÁŠEK, Tomáš. Doufejme, že se knihovny budou rozvíjet: rozhovor s architektkou Pavlou Olšákovou. Čtenář, 2021, 73, č. 12, s. 462–464.

Potěšilo mě, že prosincový Čtenář věnoval velký prostor novostavbě depozitáře Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Můj článek Tak to začalo... připomněl, co stavbě předcházelo, článek současného ředitele SVK v Kladně Tomáše Ondráška popsal mimo jiné průběh výstavby a stěhování fondu a následný rozhovor s architektkou Pavlou Olšákovou se věnoval projektové přípravě. A právě k tomu bych se rád vrátil několika upřesňujícími poznámkami.

V reakci na otázku ohledně ochrany fondu mě paní architektka označila za vizionáře, který chtěl postavit depozitář pro třetí tisíciletí, možná něco jako muzeum. K tomu je potřeba říci, že depozitář se stavěl s přispěním z prostředků z dotačního programu zaměřeného na ochranu kulturního dědictví, těžko si tedy představit, že by byl stavěn jinak než jako moderní sklad zajišťující optimální podmínky pro uložení fondu. Naše požadavky vycházely z platných norem užívaných v knihovnách a také z praktických zkušeností, na které jsme se ptali kolegů v Národní knihovně ČR nebo v jiných krajských knihovnách. Během projektové přípravy proběhly desítky složitých jednání s řadou odborníků na jednotlivé profese. Paní architektka se věnovala hlavně architektonickému řešení a dispozičnímu uspořádání prostoru, vnímala tedy dům spíš jako celek, možná i proto jí připadaly některé požadavky na technické či technologické vybavení „nadsazené“. Z našeho pohledu tam však nic nadstandardního nebylo, ani se nezdálo, že by něco z požadavků zaskočilo projektanty řešící dílčí, technické části stavby.

Proč nemohly být na střeše solární panely? V rozhovoru na tuto otázku odpověď nezazněla. Stručné vysvětlení je takové, že v době přípravy projektu nesměly celkové plánované náklady přesáhnout maximální částku schváleného projektového záměru, která vycházela z finančního limitu daného podmínkami dotačního programu. Snažili jsme se finanční prostředky využít tak, aby došlo k maximálnímu zastavění pozemku, jak to umožňoval územní plán, aby byl objekt i na problematickém podloží bezpečný z hlediska statiky (včetně možnosti dostavby dalšího podlaží skladu v budoucnu) a aby byly splněny podmínky pro kvalitní uložení fondu, jak bylo zmíněno výše. Nic navíc už se do omezeného rozpočtu tehdy nevešlo. A co se týče obavy z obrovských provozních nákladů za energie, která je v rozhovoru také zmíněna? Snahou byla samozřejmě i hospodárnost budoucího provozu, tomu odpovídá skladba obvodového pláště s masivní tepelnou izolací – v technické zprávě k projektové dokumentaci se uvádí, že se jedná o budovu s téměř nulovou spotřebou energie ve smyslu vyhlášky 78/2013 Sb.

K poslední otázce, které bych se zde chtěl dotknout, také mohla paní architektka Olšáková najít jen těžko relevantní odpověď. Jedná se o to, proč není v depozitáři studovna, proč není přístupný veřejnosti. V knihovnickém časopise by ale právě na toto neměla odpověď chybět. Příprava stavby depozitáře vycházela z tehdejší koncepce rozvoje Středočeské vědecké knihovny. A jednou z jejích hlavních myšlenek bylo, že služby pro uživatele, včetně studoven nebo volného výběru, budou soustředěny do stávající historické, památkově chráněné budovy a péče o fond do blízkého depozitáře. Proto je do depozitáře umístěno digitalizační pracoviště a knihařská dílna a proto se také v koncepci počítalo s další revitalizací historické budovy. Nicméně i v projektu depozitáře je navržena víceúčelová místnost, kterou je možné v případě potřeby využít pro studium dokumentů. Znamenalo by to ovšem zajištění službou, tedy mzdové náklady, kterým jsme se chtěli spíše vyhnout.