JARMILA VIDOVÁ vidova@dolnibrezany.cz

Zkuste mi napsat, jakou měl říjnový profil vaší knihovny v časopise Čtenář odezvu. Tak (velmi zjednodušeně) znělo zadání pro tyto řádky. Zcela dobrovolné, podotýkám. Fajn, dnes se tomu říká zpětná vazba a slyšíme o ní neustále a všude. Ale jak se taková zpětná vazba měří a hodnotí v případě malé obecní knihovny, o níž se objevil článek v odborném oborovém periodiku? A jakou má vypovídací hodnotu?

Tak tedy. Naše knihovna v Dolních Břežanech je součástí kulturního informačního centra, provozujícího další aktivity (muzejní expozici, biograf, dětské kroužky) a jejím základním informačním nástrojem, pominu-li nástěnky, jsou webové stránky a facebookový kanál této instituce. Tam všichni návštěvníci, resp. čtenáři, najdou základní informace týkající se chodu knihovny a pravidelné aktuality. Ty zásadní se pak u nás sdílejí také na webových stránkách a Facebooku obce, což je ze zkušenosti ta efektivnější část cesty přenosu informací. A ano, samozřejmě se právě tam knihovna okamžitě svým úspěchem pochlubila. Kompletní článek i s vizuály tak dostal k dispozici každý, koho obecní dění zajímá. Nabízí se tedy vyhodnotit odezvu počtem lajků, komentářů a sdílení, jak by mi poradili mí synové. Ano, mohla bych vygenerovat pár čísel, pochvalná odezva se určitě objevila, ale…

Tady v knihovně si cením spíš osobní zpětné vazby. Ta je pro mne, obzvlášť v dnešních dnech, mnohem cennější než lavinová reakce na sociálních sítích. Nějak se s nimi pořád neumím sžít. Nekonečné diskuse a nespočet reakcí. Spousta dezinformací, zloby a názorů samozvaných odborníků na cokoliv na straně jedné, a bezbřehé sdílení a nadšení koncentrované do smajlíků a zvednutých palců na straně druhé je důvodem, proč nedokážu s Facebookem navázat osobnější vztah. Sociální sítě jsou totiž mocné, ale určitě ne osobní…

A tak za relevantnější zpětnou vazbu považuji třeba milou reakci z řad vedení obce o tom, jak potěšující je vidět projekt, který je vaším dítětem, na titulní stránce. Jak příjemné je číst o něm pochvalně a radostně, obzvlášť dnes, kdy v souvislosti s prezentací v médiích čekáte spíš jen to horší… 

Nebo fakt, že vám během dvou dnů přijdou dvě čtenářky z řad maminek, aby vám oznámily, že o knihovně se píše v oborovém časopise… Po chvilce vysvětlování se ukázalo, že obě zmíněné mají rodiče knihovníky. Přiznám bez mučení, že jako neprofesionál jsem Čtenáře sama neznala. A najednou, během dvou dnů, přijdou dva reální lidé, kteří vám jej zmíní… 

Náhoda? Vtip? Prostě fakt? Určitě od každého trochu a zcela jistě podnět k zamyšlení. To jsou u nás samí knihovníci? No, je pravda, že za tu krátkou dobu vlastního působení v knihovně mám nejednou pocit, že všechny manželky manželových kolegů a mých lékařů jsou knihovnice. A moje vlastní babička, která učila na prvním stupni obecní školy, spravovala i obecní knihovnu… Kolik jich/nás tak může být?

Nedalo mi to, abych trochu nezapátrala. I já, nestudovaná v oboru, vím, že máme velmi hustou síť knihoven. Ale že jedna knihovna připadá na dva tisíce obyvatel, což je vůbec nejvíc na světě, to jsem netušila. Údaj je prý zmíněn ve srovnávací studii Melindy a Billa Gatesových. (Doufám, že naše ohromující údaje nebyly příčinou jejich rozvodu…) Stejně tak lze dohledat, že do knihoven u nás chodí víc než třetina populace, což je vysoko nad evropských průměrem. Jen Dánové nás trumfnou, chodí jich více než polovina.

Čím to je? Dánsko znám dobře, když byly děti malé, strávila jsem v téhle úžasné zemi spoustu času a dobře si pamatuji, že prvním tipem od přátel na program s nimi (těmi dětmi) byly právě knihovny. Opravdu jsou komunitní v tom nejlepším slova smyslu. Dodnes provádím „monitoring“ při každé delší dovolené. Jsou nekonečným zdrojem inspirace. Telefon mám plný fotek úžasné knihovny v Herningu. U vstupu je kavárna a v knihovně můžete strávit celý den… Ale neznamená to, že by Dánové knihy nevlastnili a nekupovali. Kupují. A doma si je v knihovnách řadí podle barev. Je to estetičtější. Člověk jako já se snadno nakazí…

Mimochodem, moje oblíbené Dány mi velmi připomínají Holanďané. Svým vkusem, radostí ze života a naturelem. V obou zemích milují tulipány a jedí hodně mrkve, proto možná tolik čtou. Ale v souvislosti s Holandskem se mi vybaví jiná zkušenost. Pár let stará. Někdy v době studií na střední škole jsem se ocitla v rodině holandského učitele a kromě faktu, že doma chodili v botách a neměli záclony, mě tehdy překvapilo, že neměli skoro žádné knihy. Vysvětlení bylo prozaické. Knihy čteme, ale jsou drahé, takže si je raději půjčujeme…

Jak jsme na tom tedy my? S knihovnami přes půl obýváku a nejhustší sítí na světě? A prvním knihovním zákonem starým více než sto let? Jednoznačně máme ke knihám vztah. Vlastnit kvalitní literaturu patřilo k věci, vždyť to taky něco stálo vystát ve čtvrtek frontu a zařadit se mezi ty šťastné, na které se dostalo. Dodnes mám v paměti, jak jsem byla se spolužačkou nejednou uvolněna z odpoledního vyučování, abychom tak mohly vyčekat frontu a nakoupit i pro naši paní učitelku. A mám v paměti i nadšení z knih, které se na pultech neobjevovaly. Kája Mařík a Rychlé šípy za všechny z nich. Ohmatané, polorozpadlé a vzrušující. Patřím mezi „Husákovy děti“ a coby knihovník si tu jen potvrzuji, jak stejné naše domácí knihovny byly. Jak často se mi tu nabízejí knihy po prarodičích a rodičích. Po těch prvních Jirásek, Hašek, Balzac nebo Hugo, po těch druhých Hailey, Simmel, Páral a detektivní série 3x. A encyklopedie všeho druhu. A jak mě mrzí, když je odmítám, protože dnes už nejsou aktuální, s výjimkou perel povinné četby. Tam se k nostalgii připojí vděk, protože klasiků, kteří se studentům a školákům objeví na seznamu, pak nikdy není dost.

A překvapuje mě, jak málo jsou součástí dnešních domácích knihoven. Knihy totiž zjevně stále kupujeme a utrácíme za ně mnohem víc (vydavatelství si jistě mnou ruce nad nárůstem tržeb), ale žánry se mění. Detektivky, kuchařky, osobnostní rozvoj... Nepřeberné množství dětských titulů, kde forma často předčí obsah a knížky nadchnou mnohdy víc rodiče než děti samotné. Jak velké množství knih nese označení bestseler a jak velké množství z nich je jen na jedno přečtení. Jak nadchnou a za chvíli si ani nevzpomenete, o čem byly… Tenhle stav má ještě jeden aspekt. K mému velkému překvapení nedělá dnešní generaci problém se knih zbavovat. Posílá je dál! Nemá potřebu je vlastnit… Jako knihovník nemůžu jinak než se radovat, tolik krásných nových knih, které jsme do naší knihovny dostali, bych si nikdy nepředstavila a je skvělé, že potěší další. Sama za sebe se knih zbavuji velmi těžko. Tedy těch, které mám ráda, které mě obohatily, vyvolávají emoce a vzpomínky a považuju je za kvalitní. Ty pak oprašuju, hýčkám a chystám se je uchovat pro svoje děti tak, jak jsem zvyklá z domu. Přitom mě napadá: Máme ještě ke knihám vztah? Silný a osobní tak, že se jich nechceme vzdát?

Touhle zdánlivou odbočkou – počet knihovníků jsem nakonec nezjistila – se vracím k úvodu. K vazbě. Ke zpětné vazbě. K osobní vazbě. Moje dva roky v naší obecní knihovně jsou pro mě jedna velká zpětná vazba. Stoprocentně osobní. Jsem za ni neskutečně ráda a pomáhá mi zůstat nohama na zemi, protože všeho je dnes až moc. Ať už jsou to knihy, nebo reakce. Je potřeba nepropadnout panice a zachovat si zdravý rozum. Radovat se z maličkostí. Být ochoten naslouchat ostatním. I těm, kteří už nežijí… Umět se poučit. Odkud lépe než z knih? Mít na paměti, že míň je víc… Jeden osobní rozhovor, jedno vyjádření pochvaly je za tisíc anonymních lajků. A za to díky knihovně. V tomhle ohledu měl článek o ní ten nejlepší možný dopad…

P.S. Ano, samozřejmě, že jsem pochvalu z obce využila a nenápadně si řekla o trochu víc peněz. Na knížky, to se rozumí.