LUKÁŠ KOWALA lukas.kowala@rkka.cz

Literární tradice

Nicméně je nutné poznamenat, že Slezsko má poměrně bohatou literární tradici, která se odvíjela poměrně jiným způsobem a podle jiných vlivů než literatura v Čechách a na Moravě. Jestliže můžeme s velkým sebevědomím tvrdit, že Čechy a Morava byly již na konci 19. století plně emancipovány, pokud jde o jazyk, kulturu a určitý politický vývoj, a vznikaly zde již nové literární trendy, navazující na tradici národního obrození, ale také vystupující proti němu, ve Slezsku byla situace jiná. Přetrvávaly neustálé rozmíšky o to, čí území vlastně těšínské Slezsko je. Německé, polské, české, židovské? Tato situace se samozřejmě odrážela i na literární scéně. Tvořili zde významní prozaici i básníci, ovšem v českém i polském kontextu dnes poměrně zapomenutí. Česká literární scéna dnes vzpomíná snad pouze na básníka Petra Bezruče, přestože se jeho autorství Slezských písní neustále zpochybňuje. Další autoři, jako jsou František Sokol-Tůma a František Sláma, se propadli do zapomnění, Vojtěch Martínek se stal přetěžovaným symbolem normalizačního období, snad i proto se stal autorem, na kterého není příliš brán zřetel.

Podobná situace je i v Polsku. Velikáni slezské literatury, jako jsou například Gustaw Morcinek nebo významný básník Henryk Jasiczek, nikdy nepřesáhli význam lokálních patriotů a osobností, širšího povědomí nedosáhli ani v české, ani v polské literatuře. Přesto zejména v posledních letech vznikají monografie a odborné články v literárních periodikách o těchto dvou velikánech těšínské literatury, ovšem opět spíše za podpory regionálních činitelů, jakkoliv je tato činnost chvályhodná a objevná.

Zcela ojedinělým a individuálním příkladem je osobnost spisovatele, který si zvolil pseudonym Óndra Łysohorsky (vlastním jménem Ervín Gój), a jak je patrno, již svým příjmením se odkazuje k nejvyšší hoře Moravskoslezských Beskyd. Unikátem je, že svou tvorbu nepsal ani česky, ani polsky, ale soustředil se na tvorbu v laštině a němčině. Během druhé světové války působil na Slovensku a později v Rusku, byl členem mnoha literárních organizací. Roku 1970 byl nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu, roku 1989 umírá v Bratislavě, aby byl následně pochován ve Slezsku, na frýdeckém hřbitově.

Současnost

Pokud se překleneme přes několik desetiletí do současné situace, zjistíme, že ani dnes to nemají básníci a prozaici z těšínského Slezska jednoduché. Musí se potýkat s faktem, že kultura je ve Slezsku neustále odsouvána někam na druhou kolej, nicméně situace se zlepšuje a města a obce si začínají svých kulturních činitelů vážit. Neustále však musí Slezsko bojovat s odlivem inteligence, zejména do Prahy a Brna, případně na polskou stranu. Je tedy jasným faktem, že významní slezští spisovatelé jako je Bogdan Trojak či Renata Putzlacher-Buchtová, ačkoliv ve své době měli poměrně příznivé ohlasy jak u kritiků, tak odborné veřejnosti, nyní spíše mlčí, jejich tvorba je ojedinělá. V případě Bogdana Trojaka je zřejmé jakési odloučení od slezského kontextu, který však nebyl nikdy silný; od samotného začátku tvořil spíše nad rámec regionu. Dnes své úsilí věnuje spíše vinařské činnosti, v literatuře pak zejména tvorbě pro děti. Putzlacher-Buchtová se stala činnou v Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity v Brně. Její občasná tvorba je svázaná především s polským jazykem, na rozdíl od Trojaka se však svou reflexí vrací na Těšínsko. Dalším Slezanem, který je v současné době činný v Brně, je Petr Čichoň, autor opěvovaného i zavrhovaného Slezského románu či nedávno vyšlé Lanovky nad Landekem, který se však nesoustředí na těšínské Slezsko, ale spíše na oblast Hlučínska a soužití Němců, Čechů a Slezanů. Lokálně podobnou tvorbu můžeme rovněž nalézt i u prozaičky Evy Tvrdé, které se však prozatím nepodařilo překonat hranice regionu, jak tomu bylo u Petra Čichoně.

Pokud jde o slezskou, respektive ostravskou poezii, největší a nejznámější osobností je ostravský patriot Petr Hruška, který své sbírky vydává v nakladatelství Host i Argo, tedy u dvou zcela prestižních vydavatelských firem. A všeobecně známým je samozřejmě i písničkář Jaromír Nohavica, který sice povětšinou své texty nepublikuje, ale nelze ho zde pominout, jelikož se stal takovým současným Bezručem, který věnoval mnohé ze svých písní zejména Ostravě a Těšínu.

Objevují se však i básníci z řad nejmladší generace pevně svázaní se svým krajem, a přesto již plně kosmopolitní. V nedávné době se objevil na literární scéně Dušinec Jana Delonga, sbírka poezie reflektující oblast Třinecka a s ním spojených železáren, které mají výrazný společenský i ekonomický vliv na kvalitu života okolních obyvatel. Dalším z výrazných mladíků-básníků je Petr Ligocký, žijící v Bohumíně. Jeho prvotina Diagnóza se stala poměrně ambiciózním dílkem do skládačky současné literárně tvořivé generace.

Jméno posledního výše jmenovaného autora je rovněž svázáno redakční prací s nakladatelstvím Protimluv, které sídlí v Ostravě a je určitou branou pro kvalitní české debuty či pro neprávem opomíjenou literaturu zejména východní Evropy. Protimluv se stal jakýmsi pomyslným světlem pro slezskou ediční a nakladatelskou činnost. Kromě jiného vydává již od roku 2002 čtvrtletně revue Protimluv, kde otiskuje zajímavé publicistické či odborné literární texty či beletristické kratší útvary, ať už prozaické, či poetické. Nelze pak opomenout, že každoročně pořádá ProtimluvFest, kde nabízí v rámci Ostravy a okolí besedy, diskuze a přednášky pro širokou veřejnost, ať už se svými kmenovými autory, nebo s jinými zajímavými hosty.

Závěrem nezbývá než popřát Slezsku ambiciózní chuť tvořit, být viděno, nabýt sebevědomí a ukázat Česku a potažmo i světu, že je co nabídnout. V regionu, který stál mnohé své obyvatele pot a krev, aby mohli alespoň na jisté úrovni zabezpečit svou rodinu, se kulturní jedinci začínají hlásit o slovo. Nechme se překvapit, co nám příští léta přinesou.