K₁N₁I₁H₂O₁V₁N₁A₁

ANNA BEATA HÁBLOVÁ

Nic nenasvědčovalo tomu, že by ten den mělo být všechno úplně jinak. Přišla na nádraží, koupila si lístek Praha–Tábor a sedla si do vlaku.

Chvíli si četla a chvíli přemýšlela nad tím, na co by se jí asi lidé z publika mohli ptát. Plánovala číst povídku o vztahu matky s dcerou – nic výjimečného. Text byl ještě čerstvý, nepublikovaný. Chtěla si ho na posluchačích vyzkoušet. Jestli se lidé budou smát bizarním dialogům, jestli ztichnou při gradování napětí nebo jestli zašumí dojetím, když bude krystalizovat smutná pointa.

Za okýnkem se sunula krajina a střídala se se zástavbou. Mnichovice, Senohraby, Pyšely, Benešov. Za Voticemi usnula.

Zdál se jí sen, jak sedí ve vlaku a jede na své čtení do Tábora. Slunce jí svítí do tváře, proto sáhne po závěsu. V paprscích světla se prožene vír prachu, ale závěs se nepohne ani o píď. Přesedne si. Místa je tu dost, vlak je celkem prázdný. Kolem projde jen průvodčí vyžadující jízdenku, ona se dlouze prohrabuje gulášem věcí v tašce, než najde peněženku. Průvodčí mezitím odpíská další stanici a zase se k ní vrátí.

V Táboře s ní nikdo nevystoupí, a tak se nemá koho zeptat, kudy do knihovny. Aspoň vyzkouší svoji intuici, vždyť už to tu zná. Před nádražím se rozkládá něco mezi náměstím a parkem, projde jím a pak se vydá trochu doprava. Tábor se jí vždycky líbil. Jezdívala sem s tátou jako malá holka. V paměti jí utkvěla točená zmrzlina na velkolepém náměstí a jakési hradby.

Míjí třípodlažní domky s obchůdky v přízemí. Mine i náměstí s budovou, která svým majestátním průčelím připomíná soud, ale ve skutečnosti je to zemědělská škola. A tam si vzpomene, že musí školu obejít, protože na protější straně najde vstupní dveře vykračující do ulice rohem, nad kterým se z písmen přípomínajících hru Scrabble skládá slovo KNIHOVNA. Když ale ulicí prochází, nic takového tam není. Jen malá cedulka u prosklených dveří s popiskou: Vstup.

Vejde dovnitř. Uvidí knihovnici, brunetu s dlouhými pažemi. Chce se jí zeptat, jestli je tady správně na autorském čtení, ta ji ale předběhne. „To je dost, žes přišla! Deš mě vystřídat,“ sykne. Nad knihovnicí se sklání paní s proutěným košíkem, do kterého si rovná čerstvě vypůjčené knihy. Knihovna je jinak prázdná, jen vzadu v čtenářském koutku sedí starší muž a čte noviny.

Nedochází tady k omylu? Chce položit otázku, ale knihovnice zase spustí první. „Támhlety sou na roztřídění,“ ukáže dozadu na velký pojízdný koš plný knih. „Přišlas pozdě, Jančo, tak to halt budeš dělat do noci. Takže tady pak zamkni a zakóduj, ju?“ vsune jí do ruky klíče a odběhne si pro kabát a tašku.

Takže ji tu přece jen znají? Takhle jí říkal jen táta: „Jančo. Jančo, nebul. Jančo, dyť se nic nestalo. Jančo, nejanči.“ Možná je to místní zvyk, zapojit autory do práce. Být familiární. Aby se cítila jako doma.

Sedne si k počítači, ale tápe. Kdyby chtěl někdo něco půjčit, vůbec by nevěděla, na jakou položku kliknout. Jak knihy projet scannerem, aby pak u dveří s bezpečnostním rámem nepípaly. Naštěstí tu ale nikdo není. Jen ten pán, který asi čte, ale přitom vypadá, jako by spal. Aspoň tedy roztřídí tu hromadu knih do regálů. To přece nemůže být taková věda. Každá kniha má kód, a ten ji navede na správné místo. Jenže uplyne hodina a ona uloží jen pět svazků. Kódy totiž pořád dokola kontroluje. Co kdyby nějakou knihu špatně zařadila. Znamenalo by to, že by ji tím hodila do černé díry chaosu. Nikdo by ji už nikdy nenašel. Umístěním do špatného regálu jako by nebyla. Přestala by existovat.

Čtení už mělo dávno začít, ale ona tady pořád trčí jako záložka z knihy. Nikdo za ní nepřišel, aby ji odtud vysvobodil, nikdo jí nenabídl kafe nebo čaj. Jak se to stane, že člověk přistoupí na takovou hru? Že se tak přirozeně přizpůsobí nenadálé situaci? Že se s tím smíří? Mohla přece něco říct. Proč se neohradila? 

Uplyne další hodina a koš je pořád docela plný. Už jí to jde ale o dost rychleji. Sem tam se ještě do nějaké knihy začte, ale spíš ze zvědavosti. Většina z nich jsou braky nebo kuchařky. Když už nějaká literatura za něco stojí, většinou patří do archivu ve vedlejší místnosti. Tam na hřbetech leží tlustá vrstva prachu. Pokaždé, když tam s nějakou pohne, cítí, jak se jí částečky prachu dostávají do dýchacích cest.

Čtoucí muž se probere z letargie, těžkopádně vstane, pobere hůl a odkulhá. Mezi dveřmi procedí něco, co se podobá rozloučení. Jana drží v ruce další knihu na zařazení: Proměna a jiné povídky. Má ji zařadit do archivu, nebo do běžného regálu? Představí si ten příběh. Obchodního cestujícího, jak se schovává pod sedačkou, aby ho jeho sestra neviděla. Existuje hrůzostrašnější povídka než tahle? Janě jako by něco došlo, zachvátí ji pálivé horko a panika. Lomcuje to s ní. Ruka se jí chvěje. Kam strčit tuhle knihu? Do regálu s písmenem K, kam jinam. Pak to v ní ale cukne. Rychlým pohybem vsune knihu na konec regálu s písmenem Z.

Vlak zacukal. Probudila se. Slunce jí nepříjemně svítilo do očí. Sáhla po závěsu, ale nepohnul se ani o chlup. Přesednout si nebylo kam, vlak byl úplně narvaný. Kolem prošel průvodčí, ale nevšiml si jí. Byla ráda, aspoň nemusela hledat lístek. V Táboře s ní vystoupila skupinka puberťáků a pak jedna paní s kočárkem. Té se zeptala na cestu do knihovny. Paní jí řekla, že musí projít parkem a pak pokračovat mírně doprava. Až bude míjet zemědělku, ať zabočí do Jiráskovy ulice, tam už to najde.

Šla podle instrukcí, po cestě si ještě koupila kafe do ruky. Kdo ví, třeba jí ho v knihovně neudělají, pomyslela si. V ulici Jiráskova ji už zdálky vítal vstup vystrčený do ulice a nad ním velkým nápisem KNIHOVNA a HVĚZDÁRNA. K, N a I za jeden bod, H za dva body. Vešla dovnitř. U počítače nikdo neseděl, protože hnědovlasá knihovnice pobíhala po místnosti a svýma dlouhýma rukama nervózně máchala kolem sebe. „To se mi teda ještě nestalo, že bych ňákou knihu nenašla!“ omlouvala se ženě s košíkem, která stála opodál a kontrolovala si seznam knih, které potřebovala půjčit pro syna do školy. „Máme tu od něj Zámek, Dopisy Felicii, ale Proměnu žádnou!“ sténala knihovnice.

Petra stála u dveří, nikdo si jí nevšímal. Byla klidná, smířená. Usrkla pěnu z kafe, a pak se shýbnula ke spodní polici posledního regálu. S ledovou netečností vysunula knihu s odporným broukem na obálce, která tam byla založená, hned vedle svazku Mučivého tajemství od Zweiga.