ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Prvního března letošního roku zemřela ve věku 78 let na komplikace spojené s infekcí covid-19 PhDr. Jana Sodomková. Prosté smuteční parte oznámilo všem přátelům, že rozloučení již proběhlo v rodinném kruhu. Pro ty, kdo dr. Sodomkovou pamatují, to byla překvapující a smutná zpráva, její vitalita jaksi nepřipouštěla, že se něco takového může stát... Ale stejně jako mnohé další z našeho oboru i ji přemohl nepatrný zákeřný virus.

Pro ty, kdo vzpomínají, i pro ty, kdo nepamatují: Jana Sodomková patřila k výrazným osobnostem českého knihovnictví konce 20. století. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor knihovnictví a vědecké informace, a v srpnu 1964 nastoupila do odboru knihovnictví („metoďáku“) Státní, později Národní knihovny ČR a té také zůstala věrna po celý svůj profesní život. V rozmezí 1. 4. 1993–21. 12. 1997 pak zmíněný odbor vedla jako jeho ředitelka.

Oblastí jejího působení – a také celoživotní láskou – bylo veřejné knihovnictví. Přestože pracovala téměř po celý život v Národní knihovně ČR, byla s problematikou veřejných knihoven velmi dobře obeznámena, řadu jich znala, dá se říci, detailně, byla v pracovním i přátelském kontaktu s desítkami představitelů knihoven po celé republice. Práce v terénu jí byla blízká, neúnavně navštěvovala knihovny a seznamovala se i s knihovnami v zahraničí, účastnila se knihovnických akcí a v době, kdy vedla odbor, se podílela i na jejich pořádání a pravidelně na nich také přednášela. Své podřízené vedla k témuž: aby do detailů poznali veřejné knihovny, jejich služby, jejich problémy, jejich potenciál. A tak „metodické návštěvy“ byly v odboru přísně sledovanou povinností, stejně jako výzkumná, lektorská a publikační činnost a spolupráce s partnerskými organizacemi, oborovými školami a veřejnou správou.

V publikační činnosti byla ostatně svým pracovníkům příkladem. Databáze KKL obsahuje na 80 záznamů. Hlavními tématy její publikační práce byly výzkumy z oblasti (především veřejného) knihovnictví, práce knihoven s mládeží, informatické (ve smyslu tehdejší terminologie především v 70. a 80. letech) výchovy a samozřejmě metodická práce, regionální funkce, služby knihoven, oborová legislativa atd. Za zmínku stojí i její bibliografická činnost z počátku kariéry v 60. a 70. letech. Pravidelně přispívala zejména do Čtenáře, Technické knihovny, Metodického zpravodaje SK ČR, Informačního bulletinu NK či Bulletinu SKIP, ale také do regionálních periodik, Veřejné správy, Moderní obce apod.

Za jejího vedení odboru se vyprofilovala jeho současná struktura a vzniklo samostatné oddělení vzdělávání. Vzdělávání a vzdělání obecně přikládala obrovskou důležitost ve všech směrech, ať už šlo o roli knihoven ve vzdělávání obyvatel, vzdělávání podřízených, nebo o spektrum systematických vzdělávacích aktivit, které v té době poskytovala „národka“ knihovníkům v republice.

Usilovala také o maximální provázanost a součinnost knihoven, ať už to byly pravidelné porady ředitelů okresních knihoven a metodiků, ředitelů ústředních knihoven krajů a jednotlivých sítí knihoven (lékařské, muzejní, archivní, vojenské…), nebo pravidelná setkávání představitelů knihoven se zástupci oborových středních a vysokých škol.

Její zanícení pro obor a kooperaci ji přivedlo k členství ve Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR. Byla jeho dlouholetou aktivní členkou, angažovala se především v Sekci veřejných knihoven a v pražské regionální organizaci, jejichž akcí se pravidelně účastnila. Žila prostě s knihovníky, měla mezi nimi kolegy, přátele i „učedníky“. Za ně všechny i za sebe: Čest její památce!