ŠÁRKA KULIGOVÁ sarka.kuligova@gmail.com

Knihovna města Ostravy (KMO) má to štěstí, že pod její střechou působí hned dva kolegové knihovníci a zároveň básníci a všestranně zaměřené osobnosti. Jde o Irenu Šťastnou a Petra Ligockého, kteří se vám představí prostřednictvím následujícího dvojrozhovoru.

I. Š.: V knihovně v Hlučíně, kam jsem chodila, byla paní knihovnice přívětivá k zakřiknutým dítkům, mezi něž jsem v jedenácti letech patřila, proto mě prostředí, které „ovládala“, začalo lákat. V kontrastu s ruchem školy tam totiž bylo ticho a „opuštěno“. Žádné jiné dítko tam dobrovolně v čase mezi třináctou a patnáctou hodinou nechodilo.

P. L.: Četl jsem odmalička. Pravidelně jsem docházel do bohumínské knihovny. Knihy jsem si ale také vždy rád kupoval nebo si je přál k narozeninám a Vánocům. U nás doma to bylo, co se čtení týká, tak napůl: já s mamkou jsme četli, taťka s bráchou ne. Pamatuji si, jak jsem hltal různé dobrodružné romány, třeba Robinsona Crusoa, hodně mě bavily i detektivně-dobrodružné příběhy Thomase Breziny o Tygří partě. Je to trošku paradox, protože dneska už o detektivku nezavadím.

Můžete zmínit osoby nebo okolnosti, které vás v minulosti ve vztahu ke knihám, ke čtenářství nebo i v touze po vlastní tvorbě nějak zásadně ovlivnily?

I. Š.: Všechny babičky. Po obědě bylo pravidlem lehnout si na gauč, na gauči nemůžeš ležet bez knihy, a to vnouče už je tam s tebou, tak dostane dávku i ono, protože se dožaduje hlasitého čtení, protože to samo ještě neumí. Každý učitel češtiny byl směrující, každá hodina češtiny, kde se psalo na dané téma. Šlo o to, vybrat si příběh a vzrušivě ho popsat. Hodiny slohu byly konečně něco, co mě bavilo, na rozdíl od matematiky. Strašně ráda jsem taky psala dopisy každému z rodiny. Dopisy, jejichž nedílnou součástí byly křížovky jako testy porozumění těm dopisům. Chápu, že to mohlo být obtěžující.

P. L.: Neřekl bych, že mě ke čtení někdo přivedl. Prostě jsem měl odjakživa rád příběhy jak ve vypravované, tak i v psané formě. Ve škole jsem rád psal slohovky, doma jsem ale taky pořád něco sepisoval, vytvářel jsem si třeba své komiksy. Když skončil můj oblíbený seriál Strážci vesmíru – to mi bylo asi osm –, tak jsem si pro sebe dopisoval jeho pokračování. Vážně jsem se psaní začal věnovat až později, během studia na vysoké škole.

Proč jste si právě poezii vybrali jako prostředek, kterým vyjadřujete své pocity a své vidění světa?

I. Š.: Protože to je krásně malá plocha, kam můžu vše vtěsnat, aby to mělo kondenzovanou podobu. Mě nikdy nebavily rozplizlosti. Poezie má na malém prostoru dobrou vypovídací hodnotu.

P. L.: Myslím, že to není otázka vědomého výběru. Skoro každý začínající spisovatel začíná nejprve s poezií. Je to logické, jde o krátkou formu, která se dá časově poměrně rychle zvládnout, tím pádem přináší i rychlé výsledky, a tudíž i rychlejší zpětnou vazbu. Podle mě se poezie skvěle hodí pro dnešní dobu, dokáže totiž sdělit hluboké myšlenky krátkou údernou formou. Osobně mám nejradši ty verše, co s člověkem dokážou pořádně praštit.

Čím pro vás byla knihovna před tím, než jste v ní začali pracovat? Chtěli jste být knihovníky?

I. Š.: Knihovna byla záchytným bodem při dojíždění do základní školy, kdy autobusy jezdily třikrát za den, a tudíž veškerou čekací dobu bylo ideální strávit někde v bezpečném prostředí. A to knihovna poskytovala. Potom za studií jsem si už uvědomila, že mi to prostředí plné knih dělá dobře. Studiem knihovnictví jsem si doplnila předchozí školu a přišlo mi to smysluplné.

P. L.: Stejně jako Ireně mi mezi knihami bylo vždycky dobře. O práci v knihovně jsem nikdy neuvažoval, ale to bude asi spojeno s tím, že jsem až do studia na vysoké škole vlastně nevěděl, co bych chtěl v životě dělat. Když jsem začal studovat na ostravské polonistice, měl jsem najednou jasno, že to bude něco s literaturou a knihami. Plánoval jsem, že si udělám doktorát a třeba zůstanu na univerzitě. Postupně mi ale začalo vadit, že to, co se na vysokých školách jako literatura předkládá, je spíše taková přestárlá literární konzerva. Díky spolupráci s ostravským nakladatelstvím Protimluv jsem si uvědomil, jak moc je literatura stále živá a jak se neustále rozvíjí. Propojení práce v knihovně a v nakladatelství mi proto vyhovuje, dává mi možnost být tak nějak víc v současném literárním provozu.

Jak tedy knihovnu vnímáte dnes z pohledu svých pracovních pozic?

I. Š.: Můžu naprosto důvěřovat svým kolegům knihovníkům ve svěřených osmi pobočkách, kteří dělají svou práci samostatně a kvalitně, a já jsem jakýmsi prostředníkem, který jim k té práci zajišťuje potřebný servis. Zároveň cítím v knihovně určitou oblast svobody. Když si vymyslím něco, co má hlavu a patu a navíc s inovačním přesahem a s tím, aby mě to bavilo, tak to můžu v knihovně realizovat.

P. L.: Mám to podobně. Vyhovuje mi, že tady mám možnost věnovat se aktivitám, které mě baví a díky kterým mohu rozvíjet jak sebe, tak druhé. Dělám např. různé besedy, komentované literární procházky nebo píšu články o regionálních osobnostech do lokálních periodik. Největší výhodou práce v knihovně je pak to, že je člověk v kontaktu s nejnovější literaturou.

Ireno, pověz tedy více o některých projektech, které jsi ve svém knihovnickém obvodu realizovala.

I. Š.: Loni jsme absolvovali koncept tří sousedských slavností, který byl jedinečný v tom, že jsme otočili logickou strukturu. S předstihem jsme totiž oslavili to, že se sice na více než rok z důvodu rekonstrukce uzavře naše pobočka na Podroužkově ulici v Ostravě-Porubě, ale poté se zase otevře. Velmi důležité bylo zázemí z Nadace VIA. Šlo o roční vzdělávací program, který se odehrával ve čtyřech zemích s mezinárodní skupinou spolupracovníků z různých prostředí s důrazem na uskutečňování komunitních akcí, propojujících lidi v dané lokalitě. Sousedské slavnosti měly i díky know-how, získanému od Nadace VIA, výraznou odezvu veřejnosti. Strávili jsme na nich úžasný čas.

Nejnovější aktivitou je zprovoznění poeziomatu před pobočkou v Opavské ulici v Ostravě-Porubě. Poeziomat je součástí různých prvků ve veřejném prostranství před knihovnou: květinového záhonu, různých prvků pro sezení pod vzrostlými břízami. Byla radost připravit celou jeho dramaturgii. Z okna knihovny teď sledujeme, jak je stále obklopen lidmi, a z toho máme radost. Je jedinečný tím, že se ovládá klikou. Posluchač nejprve musí dvacetkrát zatočit a vyrobit tak energii k poslechu textů. Další takový poeziomat na vlastní pohon je už jenom v Paříži. Takže máme v Ostravě unikát. Celý projekt s názvem Čteme venku jsem přihlásila do participativního rozpočtu dané městské části a i díky podpoře čtenářů vyhrál. Tudíž i finance z Úřadu městského obvodu Ostrava-Poruba pokryly veškeré náklady.

Petře, přibliž i ty své aktivity a projekty v regionálním oddělení, o nichž ses už zmínil. Zatím zkušebně proběhly pro nás knihovníky v rámci oborového vzdělávání, ale až to celospolečenská situace dovolí, jistě je nabídneš i veřejnosti... A sluší se zmínit, že my knihovníci jsme tvé besedy a zejména literární procházky přijali s velkým nadšením jako originální a zajímavý způsob vzdělávání.

P. L.: Můj prvotní zájem byl popularizovat polskou literaturu, která u nás není stále jaksi doceněna. Rozjel jsem cyklus přednášek věnovaných polské literatuře, zatím proběhly dvě, první byla zaměřena na historii polské literatury obecně, což bylo těžké, jde totiž přece jen o program na několikaleté studium. Druhou besedu jsem se už proto snažil profilovat úžeji – připravil jsem tak povídání o polské literární reportáži, což je bestselerový žánr poslední doby. Jako akčnější způsob popularizace literatury mě napadl koncept komentovaných literárních procházek. Zatím se jich uskutečnilo osm s tématem „Ostrava a její současný literární provoz“. Procházka se zaměřuje na posledních třicet let ostravské literární scény. Rád bych ji do budoucna nabídl i školám, např. maturitním ročníkům gymnázií. Momentálně pak dokončuji i procházku o Janu Balabánovi.

Ireno, ve své domovské obci v Dobroslavicích nezůstáváš ani stranou veřejného života. Vybereš nějaké zajímavé akce, u jejichž zrodu jsi tam stála?

I. Š.: V Dobroslavicích jde o spolkovou věc. Založili jsme malý Spolek Dobrovize a zkoušíme aktivity podle toho, co kdo dovede. Uskutečnili jsme například výsadby alejí, vytvoření naučné stezky, vytvoření a umístění dřevěných soch v dobroslavickém parku, založení motýlí louky, spolupořádání letního divadelního festivalu a podobně. Je to opět práce s velice různorodou komunitou, z čehož plyne radost.

Petře, ty ve volném čase i maluješ, hraješ na kytaru, takže talentů se ti zjevně nasbíralo vrchovatou měrou. Prozradíš něco k těmto svým koníčkům?

P. L.: Malování je snad pro každého tou nejranější tvůrčí aktivitou, stejné to bylo i u mě. Výtvarné umění mě vždy fascinovalo, pravidelně jsem se k němu v životě vracel. V posledních letech jsem se mu už začal věnovat o něco intenzivněji. Iniciačním umělcem pro mě byl v tomto směru polský malíř Józef Sowada, jehož tvorbou jsem se posledních šest let zabýval. Od loňského listopadu se v Ostravě uskutečnily dvě moje výstavy. Na jaře by pak měly být mé obrazy k vidění i v polské Olze. Co se hudby týče, někdy ve dvanácti letech jsem objevil kytaru, rok na to jsme už s kamarády ze základky zakládali první kapelu. Od té doby jsem hrál v různých bohumínských a ostravských hudebních seskupeních (Basia Łakota Band, Red Hot Chillies Ostrava aj.). Tohle kolektivní hraní a jamování mě nesmírně baví, je to jiné než si brnkat doma sám pro sebe. Kapela, to je jeden velký a vzrušující, živý organismus. Je to skvělý relax!

V tuto chvíli se nabízí otázka, jak to široké spektrum činností vůbec dokážete zvládnout, obzvláště když je potřeba vše skloubit ještě s osobním životem?

I. Š.: K tomu asi nic moudrého neřeknu, snad jen, že až teď v pozdějším věku se učím odpočívat.

P. L.: Vždy bylo mým přáním mít flexibilní pracovní dobu. Proto jsem si asi tak dlouho přál pracovat na univerzitě. Dneska už ale vím, že mi víc prospívá striktnější režim a že čím víc toho dělám, tím jsem produktivnější a tím více se na všechny další aktivity těším.

Poezie se zdá být takovou Popelkou, čtenáři ne příliš vyhledávanou. Máte nějaký nápad, jak k ní lidi více přivést?

I. Š.: Poezie se dá nenásilně namixovat či zahrnout do čehokoliv, příkladem je třeba úspěšná poetická scéna na festivalu Colours of Ostrava. Člověk to cíleně nečeká, ale když už tam je, tak ho to nakonec vtáhne. A to je možná cesta.

P. L.: Poezie je a vždycky byla menšinovou záležitostí. Básnické sbírky se sice prodávají málo, o to víc ale poezie žije na internetu, stačí zmínit fenomén Instapoetry. Současná básnická tvorba by se podle mě měla dostat do školních osnov, protože je psána jazykem, který je žákům a studentům vlastní a může je v případě zájmu vést k další četbě. Ve školách se, bohužel, často děti naučí nemít rády poezii a obecně i literaturu ještě dříve, než ji vůbec pořádně začnou číst.

Kdybyste měli tu moc ovlivnit čtenářství lidí, jaké by bylo vaše poselství? Co byste čtenářům vzkázali z postu knihovníků a zároveň autorů knih?

I. Š.: Čtení = potrava. Netrpte hlady!

P. L.: Čtěte! Je jedno co, každé čtení člověka rozvíjí. Ne každý musí přece číst Vergilia v originále (smích). Nebraňte se žánrům, které vám byly dříve znechuceny, třeba právě poezii. Tenhle žánr má člověku opravdu co dát.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám hodně úspěchů v knihovnické práci, v básnické tvorbě i v ostatních vašich činnostech.