JAN KAŇKA kanka@kfbz.cz

Ústřední knihovna Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně sídlila v letech 1960–2013 v budově bývalé měšťanské Komenského školy, stavbě z roku 1897. Z hlediska dostupnosti byla situována ideálně: pár kroků od centra města (náměstí Míru s radnicí) i zastávek MHD, kterými projíždí většina linek ve městě. Okolí bylo velmi příjemné, budova je obklopena parkem Komenského (spolu se sadem Svobody kolem zlínského zámku tvoří rozlehlý centrální park ve středu města), který před nemnoha lety prošel významnou revitalizací a stalo se z něj živé místo pro relaxaci a setkávání, pěší zónou a jednou z hlavních dopravních tepen města, která je však od fasády dostatečně daleko, aby svým ruchem rušila knihovní provoz. Jenže knihovní provoz v té půvabné, na poměry Zlína historické budově¹ čím dál více trpěl a drhnul, takže muselo být zvoleno jiné řešení...

Co bylo...

Půjčovny i příruční sklady knihovny praskaly ve švech, studijních míst bylo málo, kabeláž byla fixní a bez možnosti rozvoje, serverovna se přehřívala, pracovníci měli stoly mezi skladovými regály. Členitý prostor bývalých učeben, tedy knihovna „obývákového“ typu, byl sice části čtenářů příjemný, ale pro další rozvoj téměř jakýchkoli služeb silně problematický. Celá ústřední knihovna měla k dispozici – slovy jedno parkovací místo (pro služební vůz) a jedno WC pro čtenáře. Statutární město Zlín sice velkoryse přispívalo na provoz knihovny (plnící i městskou funkci) tím, že nepožadovalo nájem, nicméně záměry na radikální rekonstrukci a případnou dostavbu zde chyběly² a život budovy se řešil postupnými dílčími opravami.

Zlínský kraj jakožto zřizovatel knihovny nemohl investovat do stavebních úprav městské budovy. Vzhledem k minimální kapacitě příručních skladů a příjmu povinného výtisku vyvstala postupně potřeba tří detašovaných skladů za komerční nájem, navíc dost nevhodných pro uchovávání dokumentů. Expedice byla složitá, nepružná, časově náročná a čtenářům obtížně vysvětlitelná. Teploty v některých kancelářích byly v létě tropické, v jiných se chodilo celoročně ve svetru.

Vše výše popsané zákonitě vedlo k tomu, že Zlínský kraj od doby, kdy knihovna získala krajskou funkci, intenzivně hledal odpovídající prostorové řešení. Nepřipadala-li v úvahu rekonstrukce, zbývala možnost stavby na zelené louce či stěhování do jiné, ideálně rekonstruované a knihovnímu provozu přizpůsobené lokace. Volných pozemků dostatečné velikosti a s dobrou dostupností nebylo a není ve Zlíně mnoho. Když k tomu přidáme většinou komplikované vlastnické vztahy, bylo jasné, že bude třeba jít druhou cestou: brownfield. Ve městě v průběhu doby vzniklo několik rozestavěných a nedokončených budov, které by skýtaly určitý potenciál. Navíc se v širším jádru centra nachází rozlehlý tovární areál firmy Baťa (později Svit). S ohledem na to, že se v podobně nevyhovujících, až havarijních podmínkách nacházely i dvě další krajem zřizované příspěvkové organizace (Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně), ukázala se právě továrna být místem, kde by mohly všechny tři instituce najít svůj nový domov.

Za nové sídlo knihovny, galerie i muzea byla zvolena dvojice téměř identických továrních budov (v číslovaném rastru baťovské fabriky nesou označení 14 a 15), navržených architektem Jiřím Voženílkem a postavených v letech 1946–1949 na místě staveb zničených při jediném bombardování města za druhé světové války.³ Jde o nový typ výrobních budov pro poválečnou obnovu továrny, s mnoha inovacemi oproti typickým baťovským předválečným objektům. Výchozí baťovský modul 6,15 × 6,15 m byl v severním i jižním traktu rozšířen na 7,85 m tak, aby se maximálně využilo přirozeného osvětlení pracovišť, střední přístavek byl zredukován na nákladní výtah, ostatní komunikační a obslužné prostory byly přesunuty do přidaných koncových polí. Nová konstrukční výška 5 m umožňovala kromě podstropního vedení vzduchotechniky také vložení mezipatra zázemí zaměstnanců do koncových polí. Na střechách objektů byly situovány stanice lanovek (přepravníků), které zajišťovaly pohyb výrobků mezi budovami.⁴ Objem obou budov a vestavby mezi nimi, se kterou se od začátku počítalo, skýtal vyhlídky na důstojné prostory pro všechny tři subjekty včetně skladů knihovního fondu, technického zázemí a kanceláří.

Architektonická soutěž a projektování

Architektonická soutěž⁵ proběhla v roce 2009 a přinesla 36 zajímavých a často velmi netradičních návrhů. Zadání žádalo ponechat obě tovární budovy nedotčené co do fasády a části interiérů (památková ochrana), ale zároveň umístit sem všechny tři kulturní organizace včetně bezmála půlmilionového knihovního fondu. Originalita návrhů většinou spočívala zejména v řešení skladu knihovního fondu a objektu, který by obě budovy propojoval. Vítězný návrh studia A.D.N.S. Production, s. r. o., k těmto úkolům přistoupil velmi pietně, minimalisticky a chytře. Budovy, které se nacházejí ve svahu pozvolna klesajícím k řece Dřevnici, propojil rozsáhlým, ale pouze jednopodlažním, jednoduchým betonovým objektem (tzv. platformou), který plní funkci velkokapacitního knihovního depozitáře, svrchu je pochozí, vytváří nástupní plochu k hlavnímu vstupu do budovy 15 (sídla knihovny) a místo, kde se konají nejrůznější kulturní akce. Toto konstrukční řešení je v tuto chvíli prověřeno sedmiletým fungováním a z hlediska knihovny obstálo. Mít veškeré fondy pod jednou střechou představuje luxus a velkou provozní výhodu pro služby a uživatele. Jedinou vadou na kráse snad je, že nedošlo k propojení budov „suchou nohou“, a byť jsou pojaty jako komplex, přece jen jsou to dva oddělené domy.

Projekční práce realizovala firma City Work, s. r. o., vzniknuvší na bázi společnosti, která vyhrála architektonickou soutěž. Autoři vize a návrhu tak měli možnost rozvinout své myšlenky do realizační fáze. Investorem a příjemcem dotace z regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava byl Zlínský kraj. Bylo však samozřejmé, že se na projekčních pracích intenzivně podíleli budoucí uživatelé, tedy muzeum, galerie a knihovna. Toto období pro nás představovalo nejintenzivnější a nejdobrodružnější etapu celého projektu. Představy projektantů a knihovníků nebyly vždy shodné, nicméně cíl byl společný a postupně jsme se k němu propracovávali.

Hlavními cíli, které jsme si pro novou budovu stanovili, byly tyto:

— maximální možná dostupnost pro uživatele (knihovního fondu, služeb, prostoru),

— funkční, přehledné uspořádání knihovního fondu a nastavení procesů v knihovně umožňující plynulé a efektivní toky dokumentů a informací,

— pohodlí a optimální podmínky pro studium pro čtenáře,

— návaznost programů pro veřejnost a školy na základní činnost knihovny a její poslání,

— posílení role knihovny jako kulturního a vzdělávacího centra,

— zdůraznění principu spolupráce (lokálních organizací, dalších kulturních a vzdělávacích institucí, spolků, neformálních komunitních skupin, veřejnosti).

Zabydlování v novém sídle

Pokud jde o dostupnost, panovaly před stěhováním obavy, zda si nás lidé v nové lokaci „najdou“. Měli jsme pocit, že se posouváme mimo centrum města, do lokality, která je sice v dopravním uzlu (těsné sousedství autobusového a vlakového nádraží), ale nepatří k nejatraktivnějším. Nicméně areál bývalé továrny postupně ožívá, sídlí v něm např. krajský úřad a hlavní pobočka pošty, přibyla nová univerzitní budova, kavárny, restaurace, takže tyto obavy se naštěstí nepotvrdily. Nějakou dobu to trvalo, ale lidé si zvykli. Posléze přibyla i nová linka MHD, která má zastávku 30 metrů od vstupu do knihovny.

Uspořádání knihovních fondů a nastavení plynulých a efektivních procesů, to bylo náročné zadání. Budova je koncipována jako železobetonový skelet s rastrem sloupů a mezi nimi betonovaných podlah, jednotlivá podlaží byla v továrním provozu otevřena bez jakýchkoli předělů. Rozloha jednoho podlaží se šířkou 22 a délkou 80 metrů je vskutku impozantní a architekti chtěli tento velkorysý a vzdušný prostor v knihovních provozech zachovat, nedělit jej jakýmikoli příčkami, řešit jej pouze pomocí interiérových prvků a nábytku.⁶ Jejich minimalistické a čisté pojetí počítalo také s přiznáním všech technologických rozvodů pod stropy, použitím achromatických barev, skla a kovu.

V průběhu projektování se zřizovatel rozhodl, že do budovy knihovny umístí dva odbory krajského úřadu, což značně zamíchalo kartami a oproti původním záměrům zbyla pro čistě knihovní provoz pro veřejnost jen dvě nadzemní podlaží. Do nich bylo třeba umístit volné výběry 185 000 knih, 900 titulů periodik, 8000 zvukových dokumentů, map a dalších dokumentů, 230 studijních, relaxačních a poslechových míst, individuální a skupinové studovny, klubovnu, úsek pro děti a mládež, informační a referenční centrum s regionálním fondem, příruční knihovnu, šatní skříňky, výpůjční pulty, počítače a dva samoobslužné RFID výpůjční automaty. Logicky jsme dospěli k rozdělení provozu na „svět zábavy“ a „svět poznání“, tedy jedno (třetí nadzemní) podlaží s volným výběrem beletrie, hudebním a dětským úsekem, včetně klubovny, a druhé (čtvrté nadzemní) podlaží s volným výběrem naučné literatury, periodik, příruční knihovnou, referenčním centrem, individuálními studovnami a skupinovou studovnou. Koncepce interiéru obou podlaží je stejná: knihovní fond v centrálním průběžném traktu, studijní a relaxační místa u dobře osvětlených stolů v okrajových traktech u fasády.

Kromě dvou popsaných čistě knihovních podlaží je pro veřejnost přístupné vstupní podlaží (druhé nadzemní), ve kterém je umístěn pult recepce a čítárny denního tisku, samoobslužný RFID automat pro vracení dokumentů s pěticestným tříděním, několik počítačových terminálů, kavárna s pódiem pro pořádání akcí, design shop, počítačová učebna a dva přednáškové sály. První nadzemní podlaží obsahuje pouze služební prostory, kanceláře knihovny a správy budov, depozitář vzácného fondu, serverovnu a další technické prostory. Na toto patro navazuje platforma mezi budovami, kde je pět skladových hal vybavených kompaktními regály. V suterénu je situováno parkoviště. Nejvyšší, páté nadzemní podlaží slouží ze tří čtvrtin krajskému úřadu, čtvrtinu kanceláří obývá vedení knihovny.

Celou budovu komunikačně propojuje jedno schodiště, dva výtahy pro veřejnost, osobní i nákladní služební výtah, dva knižní nákladní výtahy – to vše v centrální ose budovy – a dvě evakuační schodiště v koncových polích. Krajská knihovna získala v budově 15 a přilehlé platformě 3500 m² plochy pro veřejnost, další 4000 m² skladů a přes 1000 m² služebních prostor.

Celý komplex byl pojmenován jako 14|15 BAŤŮV INSTITUT. Jde o aluzi na někdejší baťovské studijní ústavy, které plnily kulturní, vzdělávací a částečně výzkumnou funkci. Provozní model implementovaný zřizovatelem vedl k založení čtvrté, tzv. servisní organizace, která by měla knihovně, galerii a muzeu sloužit ve společných provozně-technických agendách, jako je správa budov a majetku, marketing, účetnictví, BOZP, komerční pronájmy atd.

Co se podařilo a co méně – zkušenosti ze sedmiletého provozu

— Lokace: poloha knihovny v širším centru města není problematická, dostupnost je dobrá. Pokud se dočkáme výstavby integrovaného dopravního terminálu v těsném sousedství, dojde i k zlepšení okolních neladných prostor stávajících nádraží s nonstop bary. V plánu je také výstavba velkého nákupního centra v blízkosti knihovny, které jistě přinese více ruchu, ale doufejme také i uživatelů. Platforma mezi budovami spolu s jejich fasádami působí velkorysým dojmem až palácové architektury a je vyhledávaným místem amatérských i profesionálních fotografů. Fasáda 15. budovy slouží několikrát ročně k promítání videomappingu.

— Interiér: minimalistické pojetí v bílé, černé a stupních šedi má své příznivce i odpůrce. V kombinaci s lakovaným pozinkovaným plechem knihovních regálů však tvoří harmonický dojem, který dobře zapadá do industriálního designu. Některé konkrétní prvky, zejména nábytek pro děti, mohly být řešeny citlivěji. Orientační systém v budově i v knihovním fondu provedený červenou či černou lepenou fólií a písmem Courier jsme zpočátku vnímali problematicky, nicméně praxe jej prověřila a slouží. Hojně využívané jsou čtyři individuální studovny, přestože jsou od okolí odděleny jen čirým sklem.

— Klima: všechny prostory knihovny jsou klimatizovány, což přináší zejména v letních měsících příjemnou teplotu. V kancelářích a půjčovnách jsou navíc otvíratelné některé díly oken. Sklady v platformě jsou na klimatizaci závislé zcela. Na jaře a na podzim (velké kolísání venkovní teploty) bývá občas problém s vybalancováním klimatu v půjčovnách: pro někoho příliš teplo, pro někoho příliš chladno, vlhký či suchý vzduch apod. Celý systém, který je primárně nastaven na automatický režim, lze nevhodně ovlivnit otevřením oken, což se bohužel v půjčovnách stává.

— Technologie: do IT infrastruktury jsme si přenesli vše, co bylo v dané době nové či zánovní a nevyžadovalo náhradu, počítače a terminály pro veřejnost však byly všechny pořízeny v rámci projektu nově. Ve značném množství, o které se v celém komplexu jedná, je to náročné z hlediska obnovy. Pokud by se dělala nárazově najednou, jde o velký finanční náklad. Obnovuje se tedy postupně, což s sebou nese nerovnoměrné zastarávání. Důležitým krokem učiněným při stěhování byl přechod na RFID identifikaci a ochranu fondu, což byl značný pokrok ve službách. Automaty na půjčování mají však dlouhodobě velmi nízké procento použití, což u uživatelů přičítáme preferenci lidského kontaktu s obsluhou. Automat na vracení se využívá hojněji. Poněkud problematické je ovlivňování funkčnosti pracovních stanic pod výpůjčními pulty, které nese masivní ocelová konstrukce. Někteří pracovníci využívají možnost násobných operací s více dokumenty najednou, většina je však konzervativní a pracují vždy s jedním.

— Provozní model: koncept servisní organizace sloužící třem kulturním institucím v běžných provozních agendách není sám o sobě špatný a lze ho najít v různých podobách v podobných komplexech. Pro jeho dobré fungování je však nezbytná vstřícnost, otevřenost a maximální empatie směrem k obsluhovaným subjektům, čehož se v dostatečné míře nedostává. Servisní organizace se tak (mj. díky absolutní dispozici s veškerým rozpočtem na majetek a správu) někdy ocitá v roli organizace řídicí. Souvisí s tím i problém identity a svébytnosti muzea, galerie a knihovny, jejichž logotypy byly částečně sloučeny s logem 14|15 BAŤOVA INSTITUTU.

— Stavba: v celém komplexu budov je použito několik typů povrchových úprav podlahy. V patrech s půjčovnami byla použita světle šedá litá stěrka; nebyla však provedena dostatečně pečlivě a již po roce užívání podlahy vykazovaly viditelné defekty. Po dvou letech byly formou reklamačního řízení podlahy v obou rozlehlých patrech kompletně rozebrány, znovu položeny a dostaly nový, kaučukový povrch v tmavším odstínu šedi. Znamenalo to úplné vystěhování obou rozsáhlých volných výběrů, všech regálů a ostatního nábytku. Bohužel, i tento typ krytiny je náchylný k poškození a opět vyžaduje opravu. Problematická jsou madla na vstupních dveřích ze schodiště do pater. Jejich mechanické řešení vyžaduje specifický pohyb pro úspěšné otevření, který není zcela intuitivní a po určité době je třeba je opakovaně seřizovat. Okna budovy jsou taktéž zdrojem problémů. Památkáři oprávněně trvali na úplném zachování vzhledu fasády včetně jednoduchých továrních oken v kovových rámech. Ta prošla opravou a za ně byla vsazena nová moderní dvouvrstvá okna. Ve vnějších repasovaných oknech je vždy jeden otvíratelný díl pro větrání, který se synchronně otevírá při otevření okna vnitřního. Servomotory, které to mají na starosti, jsou poruchové a čepy starých oken nejsou příliš kvalitní a přesné.

Přes všechny zmíněné problémy a třecí plochy stále platí, že zlínská knihovna získala v novém sídle svého ústředí důstojné a velkorysé působiště, které láká uživatele k návštěvě a umožňuje efektivně pracovat s fondy. Uvědomujeme si, že to není samozřejmost a ne všechny knihovny měly to štěstí, aby v nedávné době prošly rekonstrukcí či získaly novostavbu. Společně s nimi si přejeme, aby budovy knihoven v Česku vzkvétaly a pamatovalo se na ně v rozpočtech zřizovatelů a příslušných dotačních programech. Stavět je náročné, ale výsledek stojí za to.

Foto: archiv Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně

¹ Po zámku a římskokatolickém kostele Filipa a Jakuba je to třetí nejstarší budova ve městě.

² Budova by se vzhledem k svému půdorysu s uzavřeným atriem dala rekonstruovat a dostavět do podoby připomínající např. Schrattenbachův palác, sídlo ústřední Knihovny Jiřího Mahena v Brně (byť v menším rozsahu).

³ Jiří Voženílek: Budovy č. 14 a 15 ve Zlíně – dědictví industriální éry = Jiří Voženílek: Building Nos. 14 and 15 – a heritage of the industrial era. Zlín: Zlínský kraj, 2013. 127 s. ISBN 978-80-87833-03-2

⁴ Tyto dopravníky (dnes jediné v celém areálu) byly repasovány a z památkových důvodů zachovány.

⁵ Viz katalog soutěže: Krajské kulturní a vzdělávací centrum ve Zlíně v budovách 14 a 15 bývalé továrny firmy Baťa: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně: Krajská knihovna Františka Bartoše: Centrála cestovního ruchu Východní Moravy. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: Zlínský kraj, 2009. 141 s. ISBN 978-80-85052-83-1

⁶ Samostatnou kapitolou je požárně-bezpečnostní řešení, které si ve velkých prostorách vyžádalo instalaci navíjecích, při požáru vodou skrápěných rolet, zajišťujících dělení na menší požární úseky.