ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Kdysi jsem vedla debatu s jedním ředitelem knihovny o tom, co je to „rovný přístup“. Nemohli jsme se shodnout. On viděl rovný přístup v tom, že (k nim) do knihovny má možnost přijít a využít všech služeb každý člověk, kdokoli, nikomu není služba odepřena. Já byla a jsem toho názoru, že tohle na opravdu „rovný“ přístup nestačí.

Ptala jsem se tehdy, jak se v (jejich) knihovně plnohodnotně domluví s personálem například neslyšící, jestli mají srovnatelně rozsáhlý a pestrý fond ve zvukové podobě nebo Braillově písmu pro nevidomé, jaké vzdělávací aktivity pořádají pro lidi s mentálním handicapem, jestli je knihovna stoprocentně bezbariérová pro lidi, kteří mají problémy s mobilitou, nakolik komfortní je zázemí pro maminky s miminky nebo služby pro některé další skupiny osob. Prostě snažila jsem se názorně vysvětlit, že „stejný“ neznamená „rovný“. A já si tehdy uvědomila, že pojem „rovný přístup“ si stejným způsobem jako on může vysvětlovat mnoho našich kolegů.

Je samozřejmě dost těžké myslet při všech povinnostech a plném nasazení v práci i na minoritní skupiny obyvatelstva, které mají na rovný přístup právo ze zákona (i z knihovního). Navíc když tuto „rovnost“ nikdo zvlášť nekontroluje a vlastně ani fakticky nevyžaduje! Ti nejslabší z nás, lidé s handicapy, ať už jsou jakékoli, se totiž obvykle svých práv nijak razantně nedožadují. A pokud jde o knihovny, není-li rovný přístup umožněn, prostě na jejich služby rezignují nebo je využívají jen v nezbytném případě. Nebývají to ti, kdo křičí, požadují, manifestují. „Jen“ nás nevyužívají. Ale není to škoda? Není to i naše škoda? Samozřejmě procento lidí s handicapem není příliš velké, většinou jde o jednotky procent. I když v celkovém součtu to zase tak zanedbatelné množství lidí není…

Tahle problematika však část knihovnické veřejnosti přece jen vždy tížila a zajímala. Většinou ty, kteří měli v okruhu rodiny či blízkých přátel a známých někoho s handicapem, a tak dobře věděli, co pro něj (i pro ně) nerovnost přístupu ke službám znamená. Pak to byli také ti, kdo pečlivěji než jiní sledují vývoj a trendy ve společnosti, neboť i když naše republika právě není na (alespoň evropské) špici v zajištění rovného přístupu k informacím a službám, přece jen se  mění pozitivním směrem. I když je to proces zdlouhavý a plný nedostatků, stále pokračuje a někteří knihovníci dobře vědí, že je lépe začít nebo alespoň být připraven včas. Někteří chtějí být průkopníky, jiní možná prostě jenom chtějí dodržovat zákon. Neboť ten nám velí, jak už bylo zmíněno, zajistit rovný přístup k našim službám všem.

Ti, které problematika rovného přístupu zajímala více než ostatní, se postupně sdružili v sekcích SKIP: Sekce služeb osobám se specifickými potřebami (nově Bezbariérová knihovna) se zabývá službami knihoven handicapovaným (zdravotně, sociálně, jazykově atd.), Sekce 60+ pak specificky službami seniorům. Výstupy z těchto sekcí pro ostatní knihovníky bývají často semináře, workshopy, konference a také publikace. Za posledních několik let spatřily světlo světa např. Rovný přístup. Standard Handicap Friendly, Rovný přístup. Knihovna přátelská k seniorům či Rovný přístup. Knihovny a skupiny ohrožené sociálním vyloučením. Společným cílem je co nejvíce přiblížit dílčí problematiky, poradit metodicky a také motivovat ostatní knihovny k nastoupení nelehké cesty k rovnému přístupu pro všechny.

Zkusme se tedy podívat na problematiku rovného přístupu v následujících několika článcích poněkud hlouběji… Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, jde o neocenitelnou investici do budoucnosti našich knihoven, našich zaměstnanců a především našich potenciálních i stárnoucích klientů.