ZLATA HOUŠKOVÁ  zlata.houskova@gmail.com

Víte, co je to „hodit čučku“? Pravověrný Brňák by jistě bleskově přeložil: zkouknout, zhlédnout, podívat se na. Ale víte, co to je „hodit čučku na Čučku“ (nebo zkráceně jen „hodit Čučku“)? Vlastně také zhlédnout, zkouknout či podívat se, ale v tomto případě konkrétně na vystoupení divadelního souboru Čučka. Oč jde? O amatérské divadelní uskupení, v němž hlavní roli hrají spisovatel a knihovnice a v němž rozhodujícím tématem je (alespoň zatím) literatura, knihy, čtení a čtenářství. Umíte si představit vhodnější téma pro knihovnu?

Jak a proč to celé začalo, se ptám básníka, prozaika, publicisty a překladatele Marka Tomana (MT) a knihovnice Pedagogické knihovny J. A. Komenského Edity Vaníčkové Makosové (EV).

Proč jste se začali věnovat divadlu?

MT: Vyplynulo to zcela přirozeně. Vždy jsem pojímal křty svých knih jako komplexní zábavné události s divadelním a hudebním prvkem, s nadsázkou i mystifikací. U Cukrárny U Šilhavého Jima do toho vstoupila Editina knihovnická erudice. Najednou jsme na to byli dva, rozdělili jsme si role… a vzniklo divadlo (ovšem zkoušíme, upravujeme a vylepšujeme svá představení neustále). Ve všech představeních „hrajeme“ příběh, „hrajeme“ dialog – a vtahujeme do něj diváka. Cílem je umožnit, aby dítě nebo dospělý zažili divadelní dobrodružství a pak si otevřeli knížku. Tu mou nebo nějakou jinou.

EV: Na počátku našeho dobrodružství s divadlem byl právě plánovaný křest knihy, původně jsme větší plány neměli, ale události vzaly spád a my jsme s překvapením zjistili, že po prvním roce jsme měli za sebou kolem třiceti představení Cukrárny a další premiéru před sebou. Nyní už máme autorské hry tři a dvě z nich, Cukrárna i Florentin, jsou o síle literatury. Představení o nutriích je hlavně o svobodě.

Jaký je váš vztah k literatuře a četbě?

EV: Jsem přesvědčená, že knížky, čtení a psaní je jediné kouzlo, které opravdu funguje. Zažila jsem to mnohokrát u sebe i u svých blízkých. Asi není náhodou, že všechny starověké civilizace považovaly písmo za dar bohů.

Proč chcete podporovat čtení u dětí a dospělých?

MT: Vždy jsem si rád povídal s lidmi o knihách. A opakovaná zkušenost je, že se pokaždé něco dozvím. Úžasné je také číst knihu poté, co vám ji někdo doporučil – nebo zkritizoval – a srovnávat to s vlastním zážitkem. Kniha zkrátka žije, jen když je čtená a když o ní lidé diskutují. Vždycky jsem měl také potřebu upozorňovat na knihy, které mi připadají pěkné. Pomyslně otevřít (zatím) zavřenou, nečtenou knihu. Dělal jsem to, když jsem pracoval v rozhlase, dělám to v novinařině a divadlo vykrystalizovalo jako přirozený následek toho všeho.

EV: Myslím, že to zná každá knihovnice, každý knihovník. Rodina, přátelé i známí si často říkají o radu. Co pro babičku, pro syna, který nečte? Tedy se snažím poradit a vždy mám radost, když se trefím. Jako knihovnice na gymnáziu jsem mnohokrát zažila u studentů ten moment, kdy se mi zavilí odpůrci četby před očima proměnili v náruživé čtenáře, kteří prosili, aby si mohli knihy půjčovat i po ukončení studia. (Ano, zde bych ráda poděkovala za nový způsob ústní zkoušky z českého jazyka a literatury.) Stačilo jen kápnout na správnou knihu. A tak vím, že nečtenář jen nenašel tu svou. A byla by škoda, kdyby se to nepovedlo nikdy.

Co nabízíte knihovnám?

MT: Na různá setkání se čtenáři knihoven jezdím dlouho a vždy rád. Nejčastěji se svými romány z posledních let (Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese, Chvála oportunismu, Neptunova jeskyně, Oko žraloka). Při psaní příběhu často nashromáždím mnoho informací k tématu a vizuálních dokumentů, které se do knihy nedostanou, a rád se o ně se čtenáři při besedách dělím. Knihovny jsou pro mě velmi důležité, myslím si, že spisovatelé mají s knihovníky víc společného než spisovatelé s nakladateli. No a v posledních letech k tomu přibyla i divadelní představení na základě mých dvou dětských knih a jedné knihy pro děti i dospělé (Nutrie). Ve všech třech se snažíme kombinovat to nejlepší z literární, divadelní a knihovnické praxe. Vtahovat děti do příběhu i do světa knih. A myslet i na ty, které nemají nutně ke čtení pozitivní vztah.

EV: Co se divadla týká, nyní máme v repertoáru dvě představení pro děti ve věku zhruba od šesti let výše. Obě na motivy Markových knih Cukrárna u Šilhavého Jima a Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse. (pozn. aut.: Obě vydalo nakladatelství Baobab, Cukrárna získala Zlatou stuhu 2019 v kategorii knihy pro mládež.) Kontakt na nás je k nalezení na facebookovém profilu Divadlo Čučka. Od začátku jsme s Markem hodně promýšleli, jak zařídit, abychom naše představení mohli hrát doslova všude, bez velkých technických nároků, s kulisami, které uneseme sami. Abychom mohli hrát v parku, v trávě, v knihovně, ve školní třídě. Stačí nám děti a kousek místa, čím blíže jsme k dětem, tím lépe. A tento přístup se nám osvědčil. Máme tak za sebou desítky milých setkání s dětmi, jejich rodiči a také s lidmi, kteří ve svých obcích kulturní setkání organizují. Jistě vás nepřekvapí, že mnoho vzpomínek na přátelská setkání jsme si odvezli právě z knihoven.

Marku, mohu se ještě zeptat na literární plány pro nejbližší období?

MT: Rýsují se autorská vystoupení na mezinárodním Lipském knižním veletrhu a také na pařížském knižním veletrhu Salon du Livre. Stejně se ale těším na akce v českých knihovnách, ať už autorské nebo divadelní. Román Oko žraloka vyvolal příliv překvapivých informací o Jaroslavu Klecanovi – „zrádci“ z Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce, který byl inspirací pro hlavního hrdinu mé knihy. Tím se budu určitě zabývat. A pak mi leží na srdci další nápady na knihy pro děti, nebo spíš různě rozpracované rukopisy. Protože v knihách pro děti jde o dobrodružství a o hodnoty zároveň, což je skvělá kombinace. Knihy pro děti vlastně nabízejí klíč, jak porozumět nepřehlednému světu. A dospělým připomínají, na co třeba pozapomněli nebo čemu přestali věřit.

Děkuji vám oběma za rozhovor. Doufám, že i ten bude inspirovat řadu dalších knihoven k tomu, aby hodily Čučku!

Foto: archiv Marka Tomana