MILAN VALDEN Milan.Valden@seznam.cz 

Vesmír (který jiní nazývají Knihovnou) je vytvářen šestiúhelníkovými galeriemi, jejichž počet je neurčitý a možná i nekonečný, tak začíná povídka Jorge Luise Borgese Babylonská knihovna ze souboru Fikce (1944). Můj článek o knihovnách a knihovnících v krásné literatuře snad ani nemůže začít jinak než právě Borgesem, argentinským prozaikem, básníkem a esejistou, v jehož díle hrají knihy a knihovny, ať už skutečné, či fiktivní nebo fantaskní, důležitou roli. Borges zcela oslepl v roce 1955, právě když se stal ředitelem Národní knihovny v Buenos Aires. Kromě řady proslulých povídek je též autorem mnoha básní a esejů a mimo jiné i souboru Osobní knihovna, jenž shrnuje krátké předmluvy k jeho oblíbeným knihám.

Mezi těmi, kdo osleplému Borgesovi chodili předčítat, byl v mládí i Alberto Manguel, později autor krásných esejistických knih Dějiny čtení a Knihovna v noci, které by měly být povinnou četbou pro všechny bibliofily, mezi něž patří sám Manguel, vlastnící obrovskou soukromou knihovnu o mnoha tisících svazků. Podobně jako slavný italský spisovatel, esejista, sémiotik a filozof Umberto Eco. Ani on v mém přehledu nemůže chybět – především proto, že je autorem patrně nejznámějšího románu, jenž má co do činění s knihovnou. Na mysli mám samozřejmě jeho románovou prvotinu Jméno růže (1980), která se stala světovým bestsellerem. Tento mnohovrstevnatý postmoderní román můžeme chápat jako román historický, detektivní, filozofický, částečně hororový nebo teologický, neboť kniha obsahuje více rovin, které se prolínají. Odehrává se v roce 1327 ve fiktivním benediktinském opatství v Itálii, jehož středobodem je obrovská knihovna, pojatá jako labyrint. A labyrintem je i samotný Ecův román, v němž se vyšetřování záhadných úmrtí mnichů prolíná s teologickými disputacemi a jehož textem prochází mnoho citátů a narážek na jiné knihy. Román končí požárem, při němž jsou rukopisy zničeny. Jedna z postav románu, slepý knihovník Jorge z Burgosu, byla inspirována právě Borgesem.

Román Eliase Canettiho Zaslepení (1935) také končí požárem knihovny. Tentokrát jde o velkou knihovnu soukromou, kterou vlastní vídeňský sinolog Peter Kien. Román líčí ztrátu identity a sebezničení typu „knižního člověka“ pod tlakem vnějších sil. U Kiena se stupňují bludy a masochismus, až nakonec založí ve své knihovně požár a upálí se i s knihami. Mezi knihami žije i Haňťa z novely Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota (1980). Haňťa pracuje u lisu ve sběrně papíru a z hromad papírového odpadu zachraňuje vzácné knihy odsouzené k likvidaci, jimiž zaplňuje svůj byt.

V knihovně se odehrává důležitá scéna v proslulém románu Williama Styrona Sophiina volba (1979). Právě zde se seznámí Polka Sophie, která přežila Osvětim a odešla do Spojených států, se schizofrenikem Nathanem, do něhož se zamiluje. Při lekcích angličtiny špatně rozuměla lektorovi jméno básnířky Emily Dickinsonové a v newyorské knihovně pak hledá básně Charlese Dickense. Zesláblá a nemocná Sophie po konfliktu s neochotným knihovníkem omdlí a ujme se jí Nathan.

V Londýnské knihovně (London Library) začíná román britské spisovatelky A. S. Byattové Posedlost (1990), oceněný Bookerovou cenou, jenž se přirovnává k dílům Borgese, Eca či Vladimira Nabokova. Byla to tlustá černá kniha s nánosem prachu na zohýbaných vrzajících deskách, tak zní první věta tohoto díla, které je směsí detektivky, univerzitního románu, historické a literární studie, náročné četby a romantického milostného příběhu. Anglista Roland Mitchell v 80. letech 20. století náhodně objeví v knihovně koncepty dopisu slavného viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe neznámé ženě. Rolanda dovede pátrání k profesorce Maud Baileyové, jež se zabývá tvorbou a životem pozapomenuté básnířky téhož období Christabel LaMotteové, neboť vše nasvědčuje tomu, že právě této básnířce byl určen Ashův dopis. Osudy Ashe a Christabel se zrcadlí v příběhu Rolanda a Maud a pátrání v knihovnách, archivech či šlechtických sídlech má až thrillerový nádech. A protože oba její básníci jsou fiktivní, musela Byattová sama vymyslet, napsat a napodobit viktoriánskou poezii, korespondenci a deníkové záznamy a zároveň současné literární studie a životopisy, které hojně „cituje“ v rozsáhlých pasážích.

Povídka japonského spisovatele Harukiho Murakamiho Podivná knihovna (2005) je tajemným příběhem mladíka, který si jako obvykle odskočí navečer do místní knihovny vrátit dvě knížky a nějaké jiné si půjčit. Ten den se však už nevrátí domů. Běžná knihovna se náhle změní v záhadné bludiště s nekonečnými chodbami, zamčenými dveřmi a celou, v níž se chlapec ocitne. Tahle noční můra se sice nakonec prosvětlí denním světlem, ale mladík zjišťuje, že nic už není jako dřív.

Román Osvětimská knihovnice (2012), jehož autorem je španělský spisovatel Antonio G. Iturbe, je pravdivým příběhem několika útlých a zaprášených knížek, které se na pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné Dity Krausové Odložený život, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Osvětimi-Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho a vzpomenout scény o knihovnách a knihovnících a podobně z Jiráskova F. L. Věka, z detektivky Agathy Christie Mrtvá v knihovně, z thrillerů Dana Browna, ze Stínu větru Carlose Ruize Zafóna, z Pratchettova cyklu o Zeměploše, z povídky Policajt z knihovny Stephena Kinga, z Velké knihovny Rachel Caine, z Geniální přítelkyně Eleny Ferrante a tak dále. V angličtině dokonce vyšla v roce 2001 studie Suzanne Keen Romances of the Archive in Contemporary British Fiction (Kouzla archivu v současné britské beletrii), zabývající se tímto tématem, tedy knihovnami a archivy v britské beletrii.