JAN KAMENICKÝ Jan.Kamenicky@ff.cuni.cz

K osazení veřejného prostoru uměleckým dílem vede cesta složená z několika různě náročných kroků. Slavnostní odhalení třeba takové sochy čtenáře před budovou knihovny je výsledkem práce a interakce mezi investorem stavby, architekty, odbornou komisí, veřejností, pochopitelně samotným autorem díla a celé to musí někdo organizovat, nestranně posuzovat a taky zaplatit. Podívejme se na jednotlivé fáze tohoto procesu krok za krokem.

Jistě už jste se někdy v knihovně či na jiném veřejném místě, třeba na úřadě, v parku, na náměstí nebo na sídlišti, na nádraží či v metru, setkali s uměleckým dílem, obvykle sochou, plastikou, reliéfem nebo tzv. monumentální malbou (malířská výzdoba stěn či stropu). Jsou to obvykle tzv. site-specific díla, tedy díla vytvořená záměrně pro dané místo, s nímž svým způsobem komunikují.

Výběr uměleckého díla

Prvním impulzem je samozřejmě podnět ke vzniku uměleckého díla. Ten může vzejít z různých stran; u novostaveb typicky od architektů nebo investora, u již hotových veřejných prostor to bývá nejčastěji na návrh nějakého spolku či sdružení nebo je dílo součástí širší kulturní akce. S návrhem může přijít i umělec sám. Námět může být zcela obecný, v případě knihovny víme jen, že určitý prostor chceme ozvláštnit uměleckým dílem, které by mělo s místem nějakým způsobem souviset, a máme na něj z rozpočtu vyčleněný určitý obnos. Ale jinak je nám jedno, bude-li se jednat o sochu, zpívající fontánu nebo nástěnnou výzdobu v každém patře knihovny. Pak můžeme buď oslovit konkrétního umělce (s tímto návrhem často přichází architekt projektu), anebo vypsat veřejnou soutěž. Podmínky soutěže by měly být specifikované tak, aby umělce příliš neomezovaly v rozletu a zároveň abychom z výsledku nebyli nešťastní – ať už ryze esteticky, nebo třeba z hlediska pozdější údržby.¹

Následuje klíčový krok, kterým je odborné posouzení soutěžních návrhů. Jiná měřítka má totiž architekt, jiná ředitel knihovny, její zaměstnanci, státní úředník, jiná památkář, Milan Knížák nebo David Černý a v neposlední řadě také veřejnost. Proto by návrhy měla posuzovat porota, v níž nad závislými členy, tj. svázanými s investorem, převažují ti nezávislí, vybraní z řad odborníků z oblastí současného umění, urbanismu či památkové péče.² Pokud vše proběhne bez komplikací, vybere porota vítězný návrh a může se přistoupit k jeho realizaci.

Potřeba soutěže odpadá v případě, kdy umělec, architekt, zájmový spolek či bohatý podnikatel přijde s konkrétním dílem – buď určeným pro vybrané místo (třeba pro novou knihovnu), nebo se vhodné místo teprve hledá. I v takovém případě je ale potřeba, aby vhodnost díla a jeho umístění posoudili odborníci, protože dílo může veřejný prostor významně proměnit (viz např. otázka obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí nebo pomník maršála Koněva v Dejvicích, které dodnes budí vášně). Dostane-li obec sochu zdarma, ještě to neznamená, že bude pro obecní veřejný prostor automaticky přínosem, jak se o tom nedávno přesvědčili v Českých Budějovicích s darovanou sochou Přemysla Otakara II.³ Každý jistě zná i další problematické případy ze svého okolí; z posledních let jsou nejznámějšími třeba nepovedená a brzy odstraněná socha bývalého starosty Františka Ulricha v Hradci Králové, brněnský orloj nebo jezdecká socha markraběte Jošta, kýčovitý Motýl v Praze 7 či celkově nepodařený Okřídlený lev, pomník letcům RAF na pražském Klárově.⁴

Financování

V socialistickém Československu byla zákonem z roku 1965 zavedena státní podpora na uměleckou výzdobu staveb financovaných ze státního rozpočtu ve výši 1–4 % z rozpočtu každé stavby. Tato praxe měla hned několik pozitiv: umělci měli poměrně dostatek příležitostí realizovat svá díla, veřejný prostor tím byl obohacen o (v ideálním případě) kvalitní umění, které zkrášlovalo všední svět, v němž lidé žili, a lidé byli přirozeně v kontaktu s uměním. Jednou ze zásad byla i nutnost dílo schválit už při zpracování projektu, aby bylo přirozenou součástí stavby a nevymýšlelo se až zpětně. Výtvarná díla soutěžila a komise byly vždy odborné; političtí funkcionáři v nich zastoupeni nebyli, a to ani za normalizace. Občas se tedy poštěstilo prosadit i některým jinak nežádoucím umělcům a kromě socialistického realismu se dařilo realizovat i díla ryze abstraktní.⁵ Uměleckým dílům, která od té doby vznikla zejména na sídlištích, v parcích či stanicích metra se v poslední době podrobněji věnovalo hned několik publikací.⁶ V roce 1991 byla ovšem státní podpora umění zrušena a např. v Praze se umění ve veřejném prostoru dlouho nijak systematicky nepodporovalo ani neregulovalo, takže na Praze 5 stojí od roku 2009 socha Tarase Ševčenka, ukrajinského národního básníka, který však s Prahou neměl nic společného, a Krištof Kintera zase musel s Prahou 2 řešit, kdo zaplatí elektřinu, kterou spotřebuje jeho Memento mori, lampa pod Nuselským mostem, která byla stejně jako jeho další realizace Bike to Heaven financována z veřejné sbírky.

Příkladem dobré praxe je naopak dlouhodobá urbanistická koncepce města Litomyšl, která s uměním ve veřejném prostoru přirozeně počítá a úspěšně se ji daří realizovat. Do umění v ulicích nadstandardně investuje také Brno v rámci projektů Sochy pro Brno a festivalu Brno Art Open – Sochy v ulicích. Studio Projektil architekti zase prosazuje nutnost spojení současného umění s designem, architekturou a krajinou. Důkazem toho je realizace Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, v mnoha ohledech ideálním příkladem je pak podle Jiřího Franty Národní technická knihovna: Ateliér Projektil vyhrál soutěž a vymysleli parádní barák. Zároveň do projektu v určitou chvíli vpustili další lidi, kurátory, umělce, grafiky, kteří to posouvají dál. Neměli pocit, že jim stavbu ničí, nechtěli jim vyhradit jenom nějaký kousek. (…) Nakonec to dělal Dan Perjovschi a je to skvělé. Odvaha architektů z Projektilu je v Česku bezprecedentní.⁷

Že umění ve veřejném prostoru i v knihovnách má smysl, dokazuje i instalace Mateje Krena Idiom z roku 1998 v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze; dnes je sama o sobě turistickým lákadlem. Knihopád, Fénix a další objekty vytvořené z vyřazených knih vznikly v rámci sympozia Dočteno 2019 v Chomutovské knihovně.⁸ Někteří architekti ve svých projektech s uměním sice počítají, ale ani to nemusí znamenat, že se umělecká díla realizují. Bez opory v zákoně totiž může být problém financovat je z veřejných peněz či evropských fondů. A při posuzování projektu se může umění považovat za zbytečný přepych a plýtvání veřejnými financemi. Bez státní podpory je obtížnější výdaje na umění obhájit, takže třeba na sochu Jaroslava Róny Čtenář v křesle, která měla stát před budovou Knihovny města Hradce Králové otevřenou v roce 2013, už v rozpočtu projektu nezbyly peníze…⁹

Procenta na umění dnes

Snahy znovu oficiálně podporovat veřejné umění se naštěstí v Česku v poslední době objevují čím dál častěji, a to díky některým politickým stranám či aktivním sdružením a spolkům.¹⁰ Na celostátní úrovni je v dokumentu Státní kulturní politika na léta 2015–2020 vyjádřena snaha usilovat o prosazení určitého procenta na umělecké realizace ve veřejném prostoru v rámci veřejných architektonických soutěží.¹¹ V Praze zase v roce 2017 rozhodla Rada hlavního města Prahy každoročně uvolňovat 2 % z investic určených na kulturu na pořízení nových výtvarných děl do veřejného prostoru a architektury.¹² Následně vznikla Komise pro umění ve veřejném prostoru MHMP, která za rok 2019 vyčlenila na umění více než 100 milionů korun a koncem roku doporučila finančně podpořit několik prvních konkrétních projektů. Činnost Komise se tedy ubírá správným směrem a pro následující roky má na podporu umění v ulicích Prahy docela štědré finanční prostředky.¹³ Uchazeči o podporu se také mohou opřít o kvalitně připravený dokument Umělecká díla na veřejných prostranstvích hlavního města Prahy.¹⁴

Jinde v Evropě je ovšem podpora uměleckých děl u projektů veřejných budov samozřejmostí. Může se jednat o přesně vymezené procento z rozpočtu, které je určeno na umělecké dílo, jako je tomu například v Dánsku (1,5 %), Francii (1 %) nebo v Německu (0,5–2 % podle spolkové země). V jiných zemích disponuje příslušný státní úřad fondem určeným na podporu umění u veřejných projektů. Metodika rozdělování může být různá, např. formou loterie (Finsko) či odborné komise (Švédsko).¹⁵ V Nizozemsku (a podobně také v belgickém Vlámsku) jde na umění 0,5–2 % z rozpočtu projektů nových veřejných budov včetně přestaveb a rekonstrukcí a příslušný státní orgán je tak vůbec největší agenturou veřejného umění v zemi a finančně podporuje i díla silně experimentálního či konceptuálního charakteru. Jistě ne náhodou se jedná o země se silnou a propracovanou sociální politikou, pro něž je vzhled a obyvatelnost měst prioritou, a proto kladou důraz na kulturu veřejného prostoru, jehož úroveň zvyšují umělecká díla, pěší zóny či cyklostezky.

Původní inspirací pro tento článek byla konkrétní umělecká díla, která jsem spatřil zejména v knihovnách v Berlíně a v Dánsku a která byla financovaná právě z procent na umění. Jedná se totiž často o vynikající práce jak začínajících, tak známých lokálních i předních světových umělců, jako jsou Olafur Eliasson (univerzitní kampus v dánském Sønderborgu)¹⁶, Michaël Borremans (knihovna De Krook v Gentu) nebo tvůrčí duo Elmgreen & Dragset (knihovna Dokk1 v Aarhusu). Nakonec se však samotná cesta k uměleckému dílu, tedy jeho výběr, financování či státní podpora, ukázala být zajímavým a aktuálním tématem, takže konkrétní umělecká díla v zahraničních i českých knihovnách zatím zůstávají nezmapovaná…

1 Umělecký návrh by neměl být v přílišném rozporu s představami architektů a budoucích uživatelů budovy, v našem případě tedy knihovníků a uživatelů knihovny. Některá umělecká díla mohou být náročná na údržbu, náchylná k poškození, mohou působit rušivě, strhávat na sebe pozornost nebo být bez bližšího výkladu nesrozumitelná.

2 Podle Umění ve veřejném prostoru: procenta na umění [online]. Praha: Spolek Skutek, 2016 [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: http://spolekskutek.cz/sites/default/files/SPOLEK-SKUTEK-%25-na-umeni-ve-verejnem-prostoru-2017.pdf.

3 Podrobněji viz LÁTAL, Hynek. Případ Přemysl. In: BARTLOVÁ, Anežka (ed.). Manuál Monumentu. Praha: UMPRUM, 2016, s. 118–137.

4 Výše uvedené problematice se podrobněji věnuje vynikající publikace Manuál monumentu, viz BARTLOVÁ, Anežka (ed.). Manuál Monumentu. Praha: UMPRUM, 2016. 206 s.

5 Podle KAROUS, Pavel. Objekty ve veřejném prostoru: vetřelci a volavky v reálném socialismu a v reálném kapitalismu. In: Horák, Ondřej (ed.). Praha brutálně krásná: mimořádné stavby postavené v Praze v letech 1969–1989. Praha: Scholastika, 2018, s. 158–160.

6 Např. KAROUS, Pavel a Sabina JANKOVIČOVÁ. Vetřelci a volavky: atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). Řevnice: Arbor vitae, 2013. 459 s. Nebo ŠREJMA, Josef. Metroart: výtvarná monografie metra, 1974–1994. Praha: Josef Šrejma, 2019. 197 s.

7 Rozhovor s Davidem Böhmem a Jiřím Frantou (ptala se Denisa Václavová). In: ProLuka pod vršovickým nebem. Praha: Čtyři dny, 2017, s. 97–101.

8 Fotogalerie ze sympozia viz Chomutovská knihovna [online]. Facebook, 6. 8. 2019 [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: https://www.facebook.com/pg/chomutovskaknihovna.cz/photos/?tab=album&album_id =2290099231097473.

9 Socha se nakonec dočkala realizace v rámci mezinárodního sochařského festivalu Sculpture line v létě 2019 a dosud stojí v Praze na Náměstí Franze Kafky (viz foto na 2. s. obálky).

10 Přehledně o současné situaci viz např. KAROUS, Pavel. Umění mezi námi [online]. A2, roč. 12 (2016), č. 2 [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2016/9/umeni-mezi-nami.

11 Koncepce podpory umění v ČR 2015-2020 [online]. Divadelní noviny, 4. 8. 2015 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://www.divadelni-noviny.cz/koncepce-podpory-umeni-v-cr-2015-2020.

12 KRIŠKOVÁ, Zuzana. Peníze na umění: půjde Praha příkladem? [online]. Artalk.cz, 11. 10. 2017 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://artalk.cz/2017/10/11/penize-na-umeni-pujde-praha-prikladem/.

13 Viz např. NGUYEN, Thuong Ly. Praha tápe s uměním v ulicích: i přesto, že na něj vyčlenila přes sto milionů. E15, 21. 11. 2019 [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: https://www.e15.cz/domaci/praha-tape-s-umenim-v-ulicich-i-presto-ze-na-nej-vyclenila-pres-sto-milionu-1364422.

14 Viz Umělecká díla na veřejných prostranstvích hlavního města Prahy: plug-in, manuál tvorby veřejných prostranství [online]. Praha: IPR/SDM/KVP, 2018 [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: http://manual.iprpraha.cz/uploads/assets/umelecka_dila-web-final_150dpi.pdf.

15 Více o procentech na umění nejen ve Švédsku viz The One Percent Rule [online]. World Cities Culture Forum [cit. 2020-01-31]. Dostupné z: http://www.worldcitiescultureforum.com/case_studies/the-one-percent-rule nebo European Expert Meeting on Percent for Art Schemes: (Percentage) Schemes in the Participating Countries [online]. Public Art Online, 2005 [cit. 2019-01-31]. Dostupné z: http://www.publicartonline.org.uk/resources/reports/percentforart/percent_schemes.php.html.

16 Olafur Eliasson má v Sønderborgu hned několik uměleckých instalací, které jsou součástí komplexně zpracované urbanistické koncepce zdejšího nábřeží od architekta Franka Gehryho.

Foto: Jan Kamenický