ZDENĚK MATUŠÍK zdenek.matusik@nkp.cz

Přinášíme dokončení komentované analýzy průběhu přípravy a přijatého legislativního předpisu významného i pro činnost knihoven (úvodní část viz Čtenář 1/2020, s. 15–17).

Vytěžování textů a dat

V řadě případů jsou pro vytěžování textu a dat, vedle vytěžování¹ databáze, zapotřebí úkony rozmnožování obsažených děl, zejména pro vytvoření tzv. normalizované rozmnoženiny. Na tyto úkony, pokud případně nejsou kryty zmíněnými oprávněními, se vztahují ustanovení článku 3 – a jak uvedu dále, také článku 4 – směrnice 2019/1790.

Výzkumné organizace je mohou provádět na podkladě takových zdrojů, k nimž mají zákonný přístup. Výzkumnými organizacemi jsou zde myšleny nejen subjekty, jejichž primárním posláním je vědecký výzkum, ale i instituce vysokoškolského vzdělávání či nemocnice provádějící výzkum. Oprávnění se vztahuje jak na subjekty veřejného sektoru, působící na neziskovém základě, tak případně jiné, pokud působí ve veřejném zájmu vyjádřeném např. způsobem financování (grant aj.) či cestou veřejné zakázky. Výkladové pravidlo z pojmu výzkumná organizace jako obmyšleného subjektu vyjímá pouze ty subjekty, jež jsou pod rozhodujícím vlivem obchodního podniku, pokud by ten měl mít přednostní přístup k výsledkům výzkumu. Ovšem výslovně se připouští možnost partnerství veřejného a soukromého sektoru, pokud vlastním příjemcem licence je subjekt veřejného sektoru, a to i když se při vytěžování využívá technika subjektu soukromého. Knihovnické organizace během projednávání dosáhly toho, že výjimka byla vztažena na knihovny, resp. obecně instituce kulturního dědictví (a nejen na knihovny univerzitní, jak předpokládal původní návrh).

Vědecký výzkum představuje komplexní proces, jehož nedílnou součástí je v současnosti zajištění možnosti – a tedy také provádění – ověření validity výsledků výzkumu. Oprávnění pro tento účel jsou podstatnou součástí výjimky z autorského práva a práv s autorským právem souvisejících, jak jsou uvedena v článku 3 směrnice. Členské státy vytvoří podmínky, aby uchovávané předměty ochrany nemohly být zneužity.

V článku 7 se také k uvedenému ustanovení (a rovněž k dalším výjimkám a omezením autorského práva) vztahuje platnost známého tzv. tříkrokového testu; vylučuje se k němu rovněž vymahatelnost smluvních ustanovení, jež jsou s poskytnutými legislativními oprávněními v rozporu. Druhé uvedené ustanovení ovšem může v nejednom případě narazit na skutečnost, že smluvní stranou je subjekt, který nesídlí v členském státě EU a díky své síle uplatní smluvní klauzuli, že vztahy vyplývající smlouvy se řídí právem státu mimo EU. Život ukáže působnost uvedeného ustanovení směrnice.

Svým předmětem jsou článku 3 blízká ustanovení článku 4. Jestliže však ten první upravuje oprávnění k vytěžování textu a dat pro účely výzkumu uznaného členským státem EU, ten druhý zakotvuje oprávnění k vytěžování textu a dat obecně, pro jakýkoli další, tedy i soukromý podnikatelský účel a třeba i pro soukromý výzkum. Čím se ten druhý liší? V první řadě v postavení a právu nositele práv k předmětnému zdroji. Jestliže v případě článku 3 smí poskytovatel uplatnit jen opatření k zajištění integrity a verifikaci oprávněnosti přístupu subjektu provádějícího úkony spjaté s vytěžováním textu a dat, v druhém případě může jejich provádění zakázat, ať smluvním ujednáním nebo uvedením standardního kódu v metadatech veřejně přístupného zdroje aj. Oprávnění se také v druhém případě vztahuje pouze na úkony nezbytné pro samotné vytěžování textu a dat, oproti již výše uvedenému oprávnění podle článku 3 na uchování vzniklých produktů pro účely verifikace.

Pro činnost knihoven, jež nejsou zařízeními institucí (ústavů, univerzit apod.), je tak zřejmé, že mohou provádět pro všechny uživatele nebo kterémukoli registrovanému uživateli umožnit provádět vytěžování textu a dat na otevřeném webu, v obsahu digitálních knihoven a také v subskribovaných databázích, v posledním případě ovšem s tím, že nejde-li o „státem uznaný výzkum“ (viz článek 3), pak takové užití může poskytovatel účinně zakázat – nebo smluvně zpoplatnit. Pokud jde o vytěžování obsahu na otevřeném internetu, nominálně je třeba v případech podle článku 4 případná vyloučení respektovat. Jak by se uplatňovalo ustanovení o zákazu smluvního vyloučení podle článku 7 v souběhu s článkem 3, je otázka (možná jen technická).

Užití děl a jiných předmětů ochrany při digitálních a přeshraničních výukových činnostech

Jakkoli je oprávnění pro užití při vyučování v § 31 odst. 1 písm. c) autorského zákona (AZ) – na rozdíl od řady členských států EU –  velmi obecné a ještě šířeji se vykládá, může provedení ustanovení čl. 5 nové směrnice do našeho práva přinést určitá „vylepšení“. Pro knihovny (ale i muzea či archivy) přináší jistotu v tom, že citační licence se po novelizaci bude týkat i takových vyučovacích akcí, jež škola bude (jistě v dohodě a součinností s nimi) provádět v jejich prostorách; pro školy (spíše vysoké) pak možnost umožnit přístup k výukovým materiálům splňujícím podmínky licence rovněž ze zahraničí (zde z členského státu EU), příp. takové materiály zpřístupňovat pro výukový program pořádaný školou v jiném členském státu EU.

Jak zdůrazňuje výkladové pravidlo, oprávnění se bude vztahovat ve většině případů jen na užití části či úryvku díla či jiného předmětu ochrany (zvukového či videozáznamu). Stávající ani budoucí licenci nelze v žádném případě chápat tak, že opravňuje k on-line zpřístupňování (ať na místě či se vzdáleným chráněným přístupem) celých kapitol, časopiseckých článků, v podstatě celých knih či filmů apod. ani k trvalému rozdávání tištěných kopií uvedených kategorií děl. Pro tento účel ostatně lze od roku 2017 uzavřít licenční smlouvu s kolektivními správci. Bylo by ovšem velmi užitečné, kdyby reálná možnost využití uvedeného oprávnění byla vytvořena ustanovením opravňujícím knihovny a další paměťové instituce poskytovat – v souladu s uvedeným rámcem – pro vyučující potřebné rozmnoženiny.

Projednávání původního návrhu předmětného ustanovení bylo nakonec poněkud komplikovanější, než se původně očekávalo. V některých zemích s ohledem na to, aby se nepoškozoval rozvinutý trh s učebními a vyučovacími materiály, je užití při vyučování kvantitativně omezeno a zpoplatněno. Možnost zachování takového přístupu byla jednak doplněna do článku 5, jednak podložena vynětím ustanovení článku 7 z mandatorního režimu. To druhé znamená, že může být stanovena přednostní povinnost využít tržní nabídku (jejíž náležitá viditelnost a přístupnost má být ovšem zajištěna).

Uchovávání kulturního dědictví

Na rozdíl od knihoven v nejednom z členských států EU a ve srovnání s jejich dosavadní praxí digitalizace vlastních fondů přinese ustanovení článku 6 knihovnám v České republice vcelku málo: oprávnění k přeshraniční spolupráci. Přínosem k oprávnění podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) se ovšem jeví i posílení právní jistoty výslovným umožněním kooperace mezi knihovnami, využití jiných dodavatelů  jakož i přechody na jiné formáty, ba i zhotovení rozmnoženiny pro účely pojištění. Co do předmětu úpravy je ovšem analogické ustanovení platného AZ nominálně poněkud širší – umožňuje pro archivační a konzervační potřeby zhotovit rozmnoženinu i takového díla či předmětu ochrany, jež není součástí trvalé sbírky knihovny či jiné instituce kulturního dědictví; takové oprávnění je ovšem v části jdoucí za hranici trvalé součásti sbírky v zásadě jen nominální: digitalizát by musel na možnost zpřístupňování čekat až do doby, kdy majetková práva k dílu uplynou.

Výkladové pravidlo rovněž uvádí kritéria pro to, zda dílo či jiný předmět ochrany lze považovat za takové, jež se trvale nachází ve sbírkách knihovny nebo jiné instituce kulturního dědictví. Vedle vlastnictví lze brát v úvahu rovněž trvalé držení, tedy držení na základě převodu vlastnictví nebo na základě licenční smlouvy, povinného odevzdání ze zákona, tj. „povinného výtisku“, či ujednání o trvalé úschově a péči.

V tomto ani v jiném ustanovení směrnice 2019/1790 či jakéhokoli jiného právního předpisu EU nebo mezinárodního dokumentu není žádné ustanovení, jež by v rámci autorského práva přímo umožňovalo kooperaci při digitalizaci sbírek pro účely zpřístupňování veřejnosti, pokud jde o díla (či jiné předměty ochrany), k nimž majetková práva ještě trvají. Jestliže snad byly dříve o takovémto chápání právního rámce digitalizace fondů a jejich zpřístupňování veřejnosti pochybnosti, ustanovení směrnice o autorském právu na digitálním jednotném trhu, byť se týká (a právě proto, že se týká) „jen“ digitalizace pro účely uchovávání, je odstraňují.

Kooperace při digitalizaci pro účely zpřístupňování veřejnosti je možná jen podle licence na základě rozšířené kolektivní hromadné smlouvy o užití děl nedostupných na trhu mezi na jedné straně příslušně oprávněnými kolektivními správci (konkrétně DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturou, z. s., a Ochrannou organizací autorskou – Sdružením autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s.) a Národní knihovnou ČR, ve smyslu knihovního zákona centrem systému knihoven, nebo oprávněnou ve smyslu AZ a na základě zakládací listiny zastupovat knihovny systému knihoven při jednáních s kolektivními správci o užití děl a dalších předmětů ochrany a uhrazovat autorskou odměnu za taková užití. Uvedená smlouva je již jistou dobu meritorně projednána, avšak některé sice formální, leč důležité předpoklady pro její platné uzavření byly dovršeny až nyní. Na jejím základě bude možné společensky zúročit plody dosavadní digitalizace realizované Národní knihovnou ČR a Moravskou zemskou knihovnou zejména v rámci projektu Národní digitální knihovna (NDK), spolufinancovaného ze Strukturálních fondů EU (Evropského fondu pro regionální rozvoj) prostřednictvím Integrovaného operačního programu (IOP) – Šance pro váš rozvoj. Zdrojem digitalizátů pro předpokládané zpřístupňování však nemusí být a nebude jen projekt NDK/IOP. Smluvní rámec umožní využití rovněž výsledků digitalizace dalších paměťových institucí.

Jelikož právní rámec – ať podle platného AZ, nebo podle pravděpodobného znění po provedení směrnice 2019/1790 – umožní takové zpřístupňování pouze ve vztahu k dílům nedostupným na trhu (DNNT)², lze předpokládat, že podstatnou část zpřístupňovaného obsahu – a také část relativně nejvíce užívanou – budou představovat noviny a časopisy vydávané v Česku ve 20. století. Knižní vydání děl, představující většinu digitalizátů, budou zahrnuta také, avšak mnohá díla se pro ně nebudou kvalifikovat definičně, příp. je budou moci nositelé práv z takového zpřístupňování vyloučit.

Tak se téma našeho výkladu předpokládaného přínosu směrnice o autorském právu na digitálním jednotném trhu plynule přesunulo od hlavy II směrnice, nazvané Opatření pro přizpůsobení výjimek a omezení digitálnímu a přeshraničnímu prostředí, k hlavě III Opatření ke zlepšení postupů poskytování licencí a zajištění širšího přístupu k obsahu.

Užití DNNT institucemi kulturního dědictví

Evropský právní rámec této problematiky doznal v článku 1 a dalších článcích (8 až 11, zprostředkovaně i článku 12) významné změny:

— především se rozšířilo vymezení předmětu užití, jehož se licence mohou týkat;

— zakotvila se možnost přeshraničního užití;

— je možné stanovit paušální časovou hranici pro určení, pro které publikace je možné udělit licenci;

— za určitých podmínek lze za DNNT považovat celý soubor;

— v členských státech, kde nepůsobí dostatečně kvalifikované organizace kolektivní správy, lze na užití DNNT vztáhnout výjimku či omezení autorského práva (to se nejspíš netýká ČR).

Pokud jde o rozšíření předmětu, na který lze úpravu užití DNNT vztáhnout, nová národní úprava smí zahrnout nejen díla slovesná a s nimi související obrazovou složku, jak je tomu doposud v našem AZ (a v právu některých dalších členských států EU), ale i další druhy děl – hudební, audiovizuální, výtvarná obecně – jakož i záznamy výkonů. Zde jde nepochybně o krok významný. Praktický dosah a dopad na veřejnost ovšem ukáže praxe podle toho, v jaké míře jsou tyto segmenty děl a záznamů opakovaně publikovány, v současnosti zejména komerčně přístupné online. Pod rozšíření předmětu rovněž spadá i výklad aktu zveřejnění, kdy za zveřejněné dílo či předmět ochrany se mohou považovat i takové, jež jsou ve sbírkách institucí kulturního dědictví, pokud lze rozumně předpokládat, že původce by proti jejich veřejnému užití nic nenamítal. Využití rozšíření předmětu DNNT zejména pro vědecké a studijní účely se perspektivně nepochybně rýsuje, a to nejen na podkladě fondů knihoven, ale zvláště i muzeí a archivů.

Pokud jde o přeshraniční užití, zmíněná připravená licenční smlouva vymezující zpřístupňování jen na prostory knihoven či na (vzdálené) registrované čtenáře by neměla vytvářet nadměrná očekávání, že „vše bude na webu“. Jistou perspektivu vývoje lze předpokládat ve vzájemném využití v příhraničních oblastech sousedících zemí či v zemích s blízkou kulturou a samozřejmě v rámci studia a badatelského zájmu v celém rozsahu EU.

Pro potenciál součinnosti, konkrétně vzhledem k dějinné etapě společného státu a paralelního budování fondů, mezi knihovnami v České a Slovenské republice má význam výklad obsažený ve směrnici, umožňující zařadit do licenční smlouvy i DNNT vzniklé v jiném členském státě, je-li kolektivní správce pro takovou zemi reprezentativní na základě smlouvy o zastoupení.

Praktický význam možnosti stanovit v ujednáních o pravidlech pracovních postupů při určování nedostupnosti na trhu paušální časovou hranici či význam možnosti zahrnout do předmětu smlouvy celé sbírky (na základě celkové charakteristiky či ověření vzorků) snad netřeba rozvádět.

Směrnice závazně stanoví také některé tzv. technické postupy podmiňující využití „režimu“ DNNT. Nástroj, který se v platném autorském zákoně nazývá „seznam děl na trhu nedostupných“, je vzhledem k unijnímu rozměru úpravy povýšen. Příslušný portál, zajišťující analogickou funkci, zřídí a bude spravovat Úřad EU pro duševní vlastnictví.

V zájmu toho, aby úprava užití DNNT nepřekročila rámec mezinárodního práva v oblasti duševního vlastnictví, směrnice stanovuje řadu opatření, kterými musí členské státy a subjekty, jimž předmětná oprávnění svědčí, zajistit cestou širokých informačních akcí informovanost potenciálních nositelů práv, kteří patrně ve své značné či dokonce většinové části předem kolektivní správce práv k uzavření příslušných licenčních smluv nepověří. S tím souvisí také to, že nositel práv může užití svého díla aj. z působnosti DNNT vyloučit.

Pro ty z řad knihovnické obce, jež v minulých letech upoutal případ neúspěšné legislativníúpravy online zpřístupňování knih 20. století ve Francii, uveďme, že problematiku oprávnění organizací kolektivní správy uzavírat licenční smlouvy s tzv. rozšířenou působností (tedy i vzhledem k dílům autorů, kteří předmětnou organizaci zastupováním nepověřili) upravuje článek 12 směrnice. V současnosti se ovšem takové smlouvy nemohou obecně týkat přeshraničního užití DNNT. K této záležitosti se má Evropská komise vrátit po pěti letech na základě vyhodnocení zkušeností z uplatňování směrnice.

Závěr

Směrnice 2019/790 o autorském právu na digitálním jednotném trhu obsahuje ještě celou řadu dalších ustanovení (tvoří ji celkem 32 článků a 86 výkladových pravidel k nim), např. o zajištění přeshraniční dostupnosti videozáznamů, o transparentnosti smluv výkonných umělců, o rozdělování autorských odměn, ale i o tom, že pouhá „technická“ reprodukce díla výtvarného, u něhož již uplynula lhůta trvání majetkových práv, nesmí zakládat jeho vyřazení z volné domény.

Jde o komplexní právní rámec, možnost nejen uplatnění v praxi, ale i „jen“ provedení do práva jednotlivých členských států (má být dokončeno do 7. 6. 2021) ukáže vývoj následujících let.

¹ Dva výrazy „vytěžování“ obsažené v této větě znamenají dva různé pojmy: způsob užití databáze (v angličtině „extraction“) a techniku analýzy souboru textů či dat („mining“). V předchozích letech se pro druhý pojem používal zpravidla výraz „dolování“. Vedle toho pro výsledek užití ve vztahu k obsahu databáze ve smyslu prvního pojmu se v českém znění směrnice používá výraz „extrakce“. Není vyloučeno, že terminologie českého znění směrnice se bude ještě redigovat.

² Z praktických důvodů pro pojem „díla a jiné předměty ochrany nedostupné na trhu“ budu zpravidla dále používat zkratku DNNT.