Hlavní obsah stránky
PRVNÍ KNIHOVNÍ ZÁKON – 100 LET: Jak to bylo v Hradci Králové
IVA KOŠŤÁLOVÁ kostalova@knihovnahk.cz
V roce 1919, kdy byl vydán první knihovní zákon, měl Hradec Králové jinou podobu, než jak ho známe dnes. Tvořilo ho vlastně jen dnešní historické jádro, což byl pozůstatek města spoutaného pevnostními hradbami. Okolní obce a městysy, které dnes považujeme za součást města, byly tehdy samostatné. Ve většině z nich vznikaly knihovny nejrůznějšími způsoby. Tyto instituce později vytvořily základ sítě poboček hradecké městské knihovny. Nejvíce jich knihovna získala při vzniku tzv. Velkého Hradce Králové v roce 1942, kdy byly dosud samostatné okolní obce sloučeny s centrem města.
V samotném Hradci Králové byla městská veřejná knihovna otevřena v roce 1896. Zároveň ve městě fungovaly i různé spolkové knihovny a od roku 1899 Veřejná Palackého čítárna. Knihovní zákon mimo jiné stanovil, že v obcích s více než 10 000 obyvateli musí být knihovník odborným obecním úředníkem s platem a musí být také absolventem střední školy nebo školy na stejné úrovni. V Hradci tak nastala zvláštní situace, kdy byl od roku 1922 oficiálně knihovníkem architekt František Tichý, ale fakticky tuto službu vykonávala Anna Rybová, které chybělo potřebné vzdělání. Městské zastupitelstvo také rozhodlo, že se veřejná městská knihovna spojí s Palackého čítárnou. V roce 1923 obě instituce začaly společně fungovat v domě U Špuláků na Velkém náměstí. Na tomto místě knihovna sídlila až do roku 1939, kdy se přestěhovala do budovy bývalého Záložního úvěrního ústavu v Tomkově ulici (čp. 177).
Obecní knihovny, které tvořily základ pozdější sítě poboček hradecké městské knihovny, vznikaly buď po vydání knihovního zákona, nebo již dříve. V přímé návaznosti na zákon vznikly knihovny v Pileticích (1920) a ve Svinarech (1919). Většina ostatních obecních knihoven vznikla na základech místních spolkových knihoven (např. Malšovice, Plačice, Slezské Předměstí, Pražské Předměstí, Pouchov) a nový zákon pro ně pouze stanovil nová pravidla financování a řízení – ukládal všem obcím zřízení veřejné knihovny a stanovil částky, které se měly na její provoz vydávat.
V historii jednotlivých obecních knihoven bychom našli několik zajímavostí. Jednou z nich je knihovna v Kuklenách, jejíž jádro tvořila knihovna založená roku 1889 Františkem Stanislavem rytířem z Hrubého Jelení. Podle vzpomínek Vilmy Rychetské se o něm říkávalo, že byl velký vlastenec a rebelant. Prý pocházel z Červeného dvora ve Farářství, jeho matka byla dvorní dámou a měl být levobočkem císaře Maxmiliána Mexického. Odjel do New Yorku, ale z dopisů, které posílal do Kuklen, vyplývá, že se mu tam nevedlo příliš dobře. Po jeho odjezdu do zahraničí převzaly knihovnu místní spolky. Po vydání knihovního zákona se z ní stala Veřejná obecní knihovna.
Husova veřejná knihovna v Novém Hradci Králové vznikla již v roce 1913 sloučením zdejších spolkových knihoven. Fungovala tu i veřejná čítárna, která ale roku 1923 zanikla pro nezájem. Knihovna vystřídala několik prostor, mimo jiné také Fibigrův hostinec čp. 88, kde sídlila i četnická stanice s vězením. Místní kronikář nám zanechal zprávu o vkusu tehdejších čtenářů: Muži ... četli rádi o politice, ženy zamilované knížky a mládež pikantní četbu. Četlo se letmo a povrchně a všichni nejraději četli krátké, napínavé a smyslné, senzační články.
V roce 1919 byla zřízena Husova obecní knihovna na Pouchově, kterou tvořila již dříve založená knihovna pro dospělé, knihovna sociální demokracie Kruh, knihovna Sokola a knihovna Čtenářské hospodářské jednoty Turinský. Na knihovnu byla uspořádána sbírka „dům od domu“, která vynesla 831 korun a 80 haléřů. Knihovna sídlila v místní škole a půjčovalo se od listopadu do dubna.
Největší obecní knihovnou v okolí Hradce Králové byla ta na Pražském Předměstí. Její obliba mnohdy převyšovala i hradeckou městskou knihovnu. Z původní spolkové knihovny se v roce 1920 stala knihovna městská (Pražské Předměstí mělo tehdy status města). Zdejší knižní fondy byly velmi kvalitní a i státní instruktor František Fridrich ji počítal mezi nejlepší knihovny v republice. Čtyřicet let ji svědomitě vedl řídící učitel Antonín Šmída. Jiří Vaněk na něho vzpomíná: Sám byl člověk veselý, dovedl pronést různý vtip a připomínky a většinu čtenářů dobře znal, takže do knihovny na Pražském Předměstí se chodilo jako domů.
Ačkoliv knihovny vznikaly již před vydáním knihovního zákona v roce 1919, není namístě jeho význam zlehčovat. Udal totiž jasná pravidla zřizování, vedení a financování knihoven v jednotlivých obcích. Tam, kde knihovna ještě nebyla, musela být ze zákona založena. Díky tomu se Česká republika dodnes pyšní nejhustší sítí knihoven na světě. Jak je zřejmé z předchozích řádků, v některých obcích v blízkosti Hradce Králové vznikly knihovny přímo díky tomuto zákonu, jinde byly původní spolkové knihovny a čítárny sloučeny v jednu obecní knihovnu. Většina z nich se později stala pobočkami Knihovny města Hradce Králové. Počet poboček se různě rozšiřoval nebo zmenšoval podle toho, jak byly jednotlivé obce připojovány k městu. Nejvíce jich knihovna získala v roce 1942, další významné změny nastaly v letech 1954, 1971 a 1976.