Hlavní obsah stránky
Listopad 1989 v knihovnictví: Co listopad 1989 českým knihovnám dal a vzal. 2. část
BOHDANA STOKLASOVÁ stoklasovabohdana@gmail.com
Létání vysoko
Druhá část příspěvku o změnách, které přinesl listopad 1989 knihovnám a jejich pracovníkům. První část byla zaměřena na získávání zkušeností v zahraničí na počátku devadesátých let minulého století (viz Čtenář, roč. 71, 2019, č. 11, s. 383–386). V té další přiblížím využití zahraničních zkušeností doma i v cizině. Po sametové revoluci jsem většinou pracovala v Národní knihovně ČR (NK), takže se soustředím především na vývoj v této instituci, protože její postavení je v systému českých knihoven klíčové a její stav do značné míry ovlivňuje celý systém.
Vzestupné proudy (1990–2000)
V roce 1990 přebíral Vojtěch Balík NK v katastrofálním stavu. Název tehdy natočeného filmu Kolaps nebyl nikterak přehnaný a přesně vystihoval situaci. Po dlouhou řadu let byla funkce ředitele této knihovny politickou funkcí a osoby dosazované Ministerstvem kultury (MK) její provoz a rozvoj příliš nezajímaly. V Klementinu chyběl prostor pro uložení dokumentů, ukládaly se do beden a nebylo možné je půjčovat. Velká část fondu byla uložena ve vzdálených depozitářích v naprosto nevhodných podmínkách; část dokumentů byla natolik poničena, že hrozil jejich rozpad. Po desítkách let totality chyběla ve fondu podstatná část zahraniční literatury. Záznamy o dokumentech byly pouze v lístkových katalozích, v automatizované podobě jich byl zanedbatelný fragment. Většina budov depozitářů byla ve velmi špatném stavu a o moc lépe na tom nebylo ani Klementinum. Zcela chyběla koncepce rozvoje instituce a finanční prostředky na jeho zajištění. Počátky automatizace probíhaly v polních podmínkách se systémem CDS/ISIS, který byl zdarma. Platy i motivace pracovníků byly velmi nízké a vůle ke změně nastavených nepříliš racionálních a často duplicitních postupů byla minimální. Mezi stavem naší NK a prosperujícími zahraničními knihovnami zela velmi hluboká propast.
Nový ředitel se pustil do obnovy zdevastované instituce s obrovským elánem a v průběhu devadesátých let minulého století ji s pomocí nového vedení a finanční podpory zahraničních nadací i MK posunul o neuvěřitelný kus kupředu.
Klíčová role projektu CASLIN
Naprosto klíčovou roli v tomto posunu sehrál projekt CASLIN – Česká a slovenská knihovní informační síť. Byl financován z prostředků The Andrew W. Mellon Foundation (900 000 USD – technika) a The Pew Charitable Trusts (200 000 USD – vzdělávání). Projekt byl předložen a schválen v roce 1992 a za jeho realizaci a velké osobní nasazení si zaslouží dík Andrew Lass a Richard Quandt. Až nyní, při psaní tohoto příspěvku a s odstupem několika desetiletí, jsem si plně uvědomila význam a dosah projektu. Jeho cílem bylo položit pevné základy celostátní knihovní sítě poskytující domácím i zahraničním uživatelům snadný, rychlý a bezbariérový přístup k informacím uloženým v knihovnách a informačních střediscích. V první fázi mířila finanční podpora do oblasti automatizace čtyř největších českých a slovenských knihoven: NK, Moravské zemské knihovny v Brně (MZK), Slovenskej národnej knižnice a Univerzitnej knižnice Bratislava. Dalších 200 000 USD bylo věnováno na vytvoření profesionálních pracovišť pro ochranné mikrofilmování ohrožených fondů. Po dvou letech poskytlo MK přislíbený ekvivalent amerického vkladu. Po rozdělení státu se stal CASLIN projektem mezinárodním. Na projekt CASLIN navázaly v letech 1994–1995 další projekty CASLIN+: MOLIN, KOLIN, LINCA a RETROKON.
Pod zkratkou CASLIN si většina lidí vybaví automatizaci knihoven a Souborný katalog CASLIN. CASLIN byl ale nejen deklarovaným, ale reálným akcelerátorem kooperace knihoven, implementace mezinárodních standardů a racionalizace pracovních postupů. Jeho význam byl zcela zásadní i z hlediska financování dalšího rozvoje českého a slovenského knihovnictví. Po ukončení podpory ze zdrojů CASLIN nastaly problémy s udržitelností rozjetých projektů, ale riziko zmařených zahraničních investic nakonec významně přispělo k získání dalšího financování.
Automatizace
Pro automatizaci čtyř největších knihoven byl v roce 1993 vybrán integrovaný knihovní systém (IKS) ALEPH firmy Ex Libris. Při prvním seznámení s ním v Bodleian Library jsem s ohledem na ekonomickou situaci nepředpokládala, že se ho dočkáme tak brzy. K jeho plnému provoznímu nasazení ve všech knihovnách došlo až v letech 1995–1996, protože jeho smysluplná implementace vyžadovala kromě přípravy standardů i změnu pracovních postupů a v některých knihovnách i rozsáhlé reorganizace. Pro všechny čtyři knihovny znamenalo jeho nasazení radikální skok a přínos pro uživatele. Relativně pozdní zprovoznění systému v největších knihovnách a zpočátku dlouhé lhůty zpracování dokumentů byly příčinou, proč nebyla naplněna myšlenka sdílené katalogizace do jedné databáze. V roce 1996 již u nás byla v provozu řada dalších knihovních systémů, katalogizace v nich byla pohodlná (mnohdy ale za cenu zjednodušení standardů) a v heterogenním prostředí nebyla ke sdílené katalogizaci vyžadující jednotné zpracování vůle, proto byl Souborný katalog CASLIN založen na volnější spolupráci a dávkovém plnění. Ke sdílené katalogizaci do jedné báze došlo až v roce 2005, kdy s využitím ALEPH Cluster začaly katalogizovat do jedné báze NK, MZK a Vědecká knihovna v Olomouci.
Standardy
IKS sice implementovala NK později než některé menší české knihovny, ale už v době experimentování se systémem CDS/ISIS zde bylo silné přesvědčení o nutnosti standardizace dat. V osmdesátých letech vznikla Obecná datová struktura, která se stala základem systému MAKS (Modulární Automatizovaný Knihovnický Systém). MAKS sice nebyl MARC, ale byly v něm nadefinovány všechny základní prvky jmenného i věcného popisu i způsob zápisu a jeho granularita byla dostatečná na to, aby později mohla být data v něm pořízená převedena do formátu MARC bez větších ztrát a nutnosti manuální intervence. A protože tento formát byl k dispozici již v době, kdy se u nás začaly objevovat první IKS, většina z nich ho převzala jako základ pro své datové struktury, ať již jako výstupní, nebo vnitřní formát. Díky tomu byly pak konverze do formátu MARC relativně snadné všude tam, kde byl MAKS důsledně dodržen, protože bylo možné využít stejnou konverzní tabulku. Tam, kde byly velké odchylky, byl přechod na formát MARC podstatně náročnější. I za včasnou implementaci mezinárodních standardů vděčíme projektu CASLIN. Na implementaci mezinárodních standardů totiž kladl velký důraz.
V polovině devadesátých let se NK díky implementaci mezinárodních standardů stala první východoevropskou knihovnou přispívající do světového souborného katalogu OCLC. Tato skutečnost měla význam nejen z hlediska mezinárodní prestiže a z hlediska ekonomického (za naše záznamy jsme získali kredit využitelný na úhradu stahování záznamů zahraniční produkce z OCLC), ale přispěla ke zkvalitnění záznamů české produkce v OCLC, a tím i v katalozích zahraničních knihoven. Když jsem během své stáže v Kongresové knihovně katalogizovala českou produkci, zarazila mne stručnost záznamu. Například Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem se pouze zařadily jako příslušný svazek pod Čapkovy spisy a nepořizoval se samostatný záznam. Velkým tématem zde byla nutnost zrychlení zpracování. Hlavní prioritou byly dokumenty v angličtině a velkých světových jazycích a zpracování ostatní produkce bylo velmi stručné. Na můj dotaz, jak by se daly záznamy české produkce zlepšit, jsem dostala následující odpověď: Pošlete své kvalitní záznamy do OCLC a my i ostatní knihovny si je rádi stáhneme. To byla velká výzva!
Naší úspěšné implementace mezinárodních standardů si v zahraničí velmi cenili. V roce 1995 se v NK konala konference s názvem Opening of the East European Library, financovaná Open Society Institute, kde byl implementaci mezinárodních standardů u nás jako vzorovému postupu věnován velký prostor i monografie (viz obr.).
Reorganizace
Spuštění ALEPH v NK se blížilo, mezinárodní standardy byly k dispozici a do nového systému implementované, ale knihovnické útvary nebyly na blížící se změnu připraveny a vedení útvarů pro nasazení nového systému i pravidel se do změn evidentně nechtělo. V této situaci mne ředitel knihovny pověřil nelehkým úkolem. Vedla jsem v té době oddělení analýzy a projekce v databázovém centru NK a zde jsem připravovala implementaci systému ALEPH i standardů. Podle ředitele jsem tedy teoreticky dobře věděla, co je třeba dělat, a nastal čas, abych si vše vyzkoušela v praxi. Pověřil mě tedy vedením Odboru národní bibliografie a katalogizace. Název odboru dobře vyjadřoval největší nástrahu, která na mne zde čekala. Byly zde dvě oddělené linky zpracování. V jedné lince se vyráběl záznam pro národní bibliografii, ve druhé vznikal pro tentýž dokument záznam pro katalog. Lišilo se jmenné, ale hlavně věcné zpracování. Kromě zavedení nového systému a standardů byla nutná kompletní reorganizace.
V útvaru byly navíc obrovské resty ve zpracování produkce pro národní bibliografii. Linka byla dimenzována na průchod určitého počtu dokumentů, ale počet vydávaných titulů postupně rostl a nezpracované dokumenty se hromadily ve skříních. Při přechodu na nový systém a standardy se zpracování zpravidla logicky zpomalí. Další zpomalení jsme si ale nemohli dovolit, naopak bylo nutné zpracování výrazně urychlit. Racionalizace linek přinesla personální úspory, ale vzhledem k tomu, že implementace mezinárodních standardů probíhala i v ostatních knihovnách, bylo nutné část kapacit vyčlenit na překlady a interpretace standardů a metodickou pomoc pro pracovníky NK i dalších knihoven. Byla to nesmírně těžká doba nejen pro mne, ale i pro pracovníky celého odboru, ale reorganizace, implementace nového systému i nových standardů se podařily a doba průchodu dokumentů linkou se zkrátila.
Retrospektivní konverze katalogů
IKS ALEPH významně zvýšil komfort pro uživatele. Jeho prostřednictvím se ale dostali pouze k záznamům malého fragmentu novějších záznamů. Drtivá většina fondů NK byla dostupná jen přes záznamy v lístkových katalozích nebo v tištěných bibliografických soupisech, a tak zůstávala pro vzdálené uživatele nedostupná. Bylo nutné zahájit retrospektivní konverzi katalogů. Bylo jasné, že s ohledem na několik miliónů záznamů bude trvat velmi dlouho. Celý proces pomohl nastartovat a optimalizovat opět projekt CASLIN. Finanční prostředky bylo možné získat jen na nákup technologií, nikoli na uhrazení lidské práce, kde se předpokládalo uhrazení z rozpočtu NK nebo MK. Tak vznikla moderní technologie RETROKON, jejímž autorem byla česká firma Comdat.
Pro každý krok byl vytvořen samostatný program: pro scanování a archivaci, přístup k předlohám, ruční přepis, OCR, strukturování (viz obr.).
Technologie byla modulární, což byla velká výhoda, protože naskenované katalogy bylo možné zpřístupnit vzdáleným uživatelům v obrazové podobě velmi rychle, zatímco jejich úplná retrospektivní konverze nebyla dokončena dodnes. Kromě NK takto v průběhu následujících let velmi rychle zpřístupnily své katalogy v jednotném rozhraní další české knihovny: Institut umění – Divadelní ústav, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Knihovna Památníku národního písemnictví, MZK, Národní lékařská knihovna, Národní muzeum – České muzeum hudby – katalog hudebnin 1, Národní muzeum – České muzeum hudby – katalog hudebnin 2, Národní muzeum – České muzeum hudby – ostatní katalogy, Národní muzeum – Knihovna Ná-rodního muzea, Národní muzeum – Náprstkovo muzeum, Národní pedagogická knihovna Komenského, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, Univerzitní knihovna Západočeské univerzity v Plzni, Vědecká knihovna v Olomouci a Židovské muzeum v Praze. I technologie RETROKON byla předmětem velkého zájmu v zahraničí a byla zařazena na program již zmíněné konference Opening of the East European Library, financované Open Society Institute, díky níž jsem získala své první zahraniční zkušenosti. Automatizace standardizace a retrospektivní konverze katalogů byly v polovině devadesátých let minulého století projekty NK s velkým mezinárodním přesahem a vlivem, v nichž jsem uplatnila své zahraniční zkušenosti.
Paměť světa a Manuscriptorium
Další významnou „vlajkovou lodí“ v mezinárodních vodách byla v té době digitalizace vzácných dokumentů pod vedením Adolfa Knolla, připravovaná ve spolupráci se společností Albertina icome Praha Beroun s.r.o. Na počátku devadesátých let byla NK díky svým aktivitám a zkušenostem v oblasti digitalizace vzácných dokumentů první institucí, která spolupracovala s UNESCO při založení programu Paměť světa a v rámci programu Manuscriptorium se v následujících letech stala leaderem a koordinátorem na úrovni národní i mezinárodní v oblasti digitalizace a zpřístupnění vzácných dokumentů.
Ochranné mikrofilmování a Kramerius
V úvodu jsem zmínila podporu vzniku profesionálních pracovišť pro ochranné mikrofilmování ohrožených fondů v rámci projektu CASLIN. Na něj později navázal projekt Kramerius, zaměřený na ochranu bohemikálních dokumentů, jejichž existence je ohrožena rozpadem (křehnutím) papírového nosiče. Na ochranné mikrofilmování později navázala digitalizace a také vývoj programu pro zpřístupnění těchto dokumentů. S počátky této iniciativy byla spojena jména Františky Vrbenské a Jiřího Polišenského.
Hostivař
V zájmu řešení kritické situace s uložením dokumentů v NK rozhodla vláda v roce 1992 o výstavbě nového depozitáře. Knihovna získala pozemek a budovu bývalého podniku Výstavnictví v Praze 10 – Hostivaři. Projektové a přípravné práce byly zahájeny v lednu 1993, v červenci roku 1994 začaly stavební práce, v roce 1995 byl objekt dokončen. K jeho slavnostnímu otevření došlo dne 25. 1. 1996. Výstavba depozitáře umožnila řešit kritickou prostorovou situaci NK. Byly sem převezeny a ve vyhovujících podmínkách uloženy dokumenty z Klementina i z řady nevhodných objektů, které knihovna postupně opustila. Úspěšné dokončení depozitáře je spjato se jménem Víta Richtera.
Zastavení v roce 1995
Pokud se vrátím k úvodním konstatování, které začíná slovy V Klementinu chyběl prostor pro uložení dokumentů, dokumenty se ukládaly do beden a nebylo možné je půjčovat…, již na konci roku 1995, za pouhých pět let, se podařilo neuvěřitelně mnoho věcí. Prostorové problémy do značné míry vyřešila výstavba depozitáře v Hostivaři, byl nastartován program ochranného mikrofilmování ohrožených dokumentů a digitalizace vzácných dokumentů, byla zahájena retrospektivní konverze lístkových katalogů, integrovaný systém ALEPH byl nasazen v plném provozu s důsledným respektováním mezinárodních standardů, NK byla schopna posílat záznamy bohemikální produkce do světového souborného katalogu OCLC a naopak odsud přebírat záznamy zahraniční produkce. Reorganizace ve většině útvarů proběhla nebo probíhala. Díky výše uvedeným výsledkům se propast mezi NK a zahraničními knihovnami zmenšila a instituce i její ředitel se těšili velkému mezinárodnímu uznání.
Boj o udržitelnost
Za prvních pět úspěšných let své porevoluční obnovy vděčí NK kromě Vojtěcha Balíka ve funkci ředitele a týmu lidí, jimiž se obklopil a svěřil jim klíčové úkoly, především podpoře zahraničních nadací. Ta následně vygenerovala i finanční prostředky z MK a dalších ministerstev, která jejich vynaložení nemohla odmítnout z důvodů smluvních a/nebo morálních. Po prvních pěti letech zahraniční nadace usoudily, že jejich investice splnily svůj účel a že se NK (i další české knihovny) posunuly do bodu, kdy už se musí o svůj rozvoj a udržitelnost svých projektů postarat samy s podporou svých zřizovatelů. Projekt CASLIN byl oficiálně ukončen na počátku roku 1996 a i ostatní nadace přesunuly své finance a pozornost do méně rozvinutých zemí.
Rok 1996 byl rokem boje o udržitelnost nastartovaných projektů. Alarmující materiály (nejen o retrospektivní konverzi, ale i o dalších tématech) jsme zasílali nejen na MK, ale i členům vlády ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, snažili jsme se lobbovat i osobně. Rok 1996 byl rokem stagnace. Ocitli jsme se v kuriózní situaci – měli jsme špičkové technologie, na které se jezdili se zájmem dívat kolegové ze zahraničních knihoven, ale projekty, pro které byly vyvinuty, se zastavily a opět se rozběhly až od roku 1997. V úvodní fázi se jednalo o účelové financování v rámci výzkumu a vývoje. Takto byl financován například projekt Zpřístupnění záznamů české knižní produkce 20. století prostřednictvím internetu a CD-ROM, řešený v letech 1997–2000. Jednalo se o kooperativní projekt deseti knihoven: NK, MZK a všech státních vědeckých knihoven. Všechny měly ve svých fondech českou knižní produkci 20. století a potřebovaly její záznamy do svých katalogů. Hrozila multiplicitní retrospektivní konverze týchž záznamů, proto se knihovny rozhodly spojit síly, výsledek využít společně a nabídnout ostatním knihovnám. Právě kooperace deseti velkých knihoven byla společně s moderní technologií základem úspěchu projektu.
Důležitým milníkem ve financování projektů se stal konec roku 1996, kdy Poslanecká sněmovna ČR přidělila 40 milionů korun na Rozvoj informační sítě veřejných knihoven – RISK. RISK byl předchůdcem programu VISK – Veřejné informační služby knihoven. Program VISK byl schválen usnesením vlády ČR v dubnu 2000. Jeho základním cílem je inovace veřejných informačních služeb knihoven na bázi informačních technologií. V jeho rámci mají dodnes své podprogramy a stabilní financování všechny výše zmiňované důležité aktivity a projekty
VISK 5: Národní program retrospektivní konverze katalogů knihoven v ČR – RETROKON;
VISK 6: Národní program digitálního zpřístupnění vzácných dokumentů Memoriae Mundi Series Bohemica;
VISK 7: Národní program digitálního zpřístupňování dokumentů ohrožených degradací kyselého papíru – Kramerius.
Druhá polovina devadesátých let
Druhá polovina devadesátých let minulého století byla ve srovnání s první velmi hektickou polovinou doby stabilizace. NK byla plně automatizována, měla prostor pro skladování dokumentů, měla řadu projektů na špičkové světové úrovni a těšila se velkému mezinárodnímu respektu za změnu, kterou prošla za deset porevolučních let. Měla řadu odborníků, kteří pracovali v mezinárodních organizacích a komisích a stále častěji byli zváni jako přednášející na zahraniční konference.
Obr.: archiv autorky