JITKA NOSKOVÁ  pujcovna@knihovna.mestojablonec.cz 

Jako Sudety se označují okrajová území Čech, Moravy a někdejšího Rakouského Slezska, která byla osídlena převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Okamžikem vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 Němci ztratili své výsadní postavení a stali se menšinou podřízenou autoritě vlády, která jim byla národnostně cizí. Začali se více kulturně, hospodářsky a politicky sjednocovat, aby tak měli lepší možnost čelit českým kulturním tlakům. Výrazem tohoto postupného sjednocování byl i vznik nového označení pro české Němce, a sice sudetští Němci.

V severních a severovýchodních Čechách zabíhaly Sudety v okrese Doksy hluboko do vnitrozemí až po okres Mělník a přes celé Podkrkonoší po Náchod. Zahrnovaly tak zčásti kraje Liberecký a Královéhradecký. Oblast severozápadních Čech zahrnovala Podkrušnohoří, Ústecký kraj a část okresů Lovosice a Litoměřice. Bylo to území, kde museli Němci a Češi souhrou historických okolností žít vedle sebe a spolu, často ve stínu rozporů, střetů a oboustranných křivd.

Po vydání prvního knihovnického zákona v roce 1919 zažívalo nebývalý rozkvět nejen knihovnictví české, ale samozřejmě i německé. V roce 1920 existovalo podle dostupných statistik v Československu pouze 458 německých obecních knihoven s celkovým počtem 282 255 svazků, o rok později to již bylo 1656 knihoven s 602 734 svazky. V roce 1937, kdy proběhlo poslední statistické šetření zasahující celé území republiky, existovalo 9392 českých a 3587 německých knihoven.

Národní knihovna Němců

Centrem německého národního života v Československu se v této době stal Liberec. Sem měla být z Prahy přeložena německá univerzita. K tomu sice nakonec nedošlo, nicméně zde byla založena univerzitní knihovna, která plnila funkci německé národní knihovny. Bücherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Rebublik (Knihovna Němců v Československé republice) byla slavnostně otevřena dne 30. června 1924 coby vrcholná instituce německého knihovnictví u nás. Jejím prvním ředitelem se stal spisovatel Friedrich Jaksch. Od samých počátků se budovala na vědeckých základech, to jí umožňovala velice úzká spolupráce s lipskou knihovnou Deutsche Bücherei (Německá knihovna), která se stala ústřední metodickou knihovnou pro pruské a německé knihovny.

Liberecká knihovna budovala dva základní katalogy (jmenný a předmětový) a několik katalogů speciálních, např. katalog sudetoněmeckých osobností (spisovatelů, vědců atd.), v němž bylo možno najít jejich nacionále, bydliště a přehled vydaných publikací. Tento katalog byl ve své době velmi ceněný. Ve studovně se nacházel katalog příruční knihovny, dalším speciálním katalogem byl katalog časopisů, ve kterém byla periodika řazena podle oborů, o kterých pojednávala. Ve třicátých letech vznikla myšlenka vytvoření centrálního katalogu všech německých odborných knihoven v Československu, plán se ale nakonec neuskutečnil. Knihovna rovněž poskytovala ostatním knihovnickým institucím odborné rady pro jejich zřizování a provoz. V roce 1938 pak změnila název na Nationalbibliothek der Deutschen im Sudetengau (Národní knihovna Němců v Sudetské župě), během druhé světové války ale ztratila svůj původní význam národní knihovny. V roce 1954 většina fondu shořela.

Profesní organizace

Pro organizaci a rozvoj německého veřejného knihovnictví v Československu postupně vzniklo několik organizací. V roce 1920 bylo v Litoměřicích založeno Deutsche Volksbüchereigenossenschaft (Družstvo německých lidových knihoven). Účelem byla podpora knihoven při získávání knih. Družstvo provozovalo také knižní sklad a antikvariát. V roce 1923 vznikla profesní organizace německých knihovníků Verband der deutschen Buchwarte in der Tschechoslowakischen Republik (Svaz německých knihovníků v Československé republice). Jejím prvním předsedou se stal filozof, pedagog a knihovník Josef Eisenmeier, mezi členy předsednictva patřil i jablonecký knihovník Julius Streit. Svaz od svého založení vydával v Liberci knihovnický měsíčník Buch und Volk (Kniha a národ), bohužel pouze čtyři roky, neboť Ministerstvo školství a národní osvěty přestalo poskytovat na jeho vydávání příspěvek. Svůj nezanedbatelný podíl měl svaz i na pořádání knihovnických akcí Tag des Buches (Den knihy) či Sudetendeutscher Büchereitag 1930 (Sudetoněmecký den knihoven 1930). V roce 1928 byla založena pro potřeby německých veřejných obecních knihoven Zentralwanderbücherei (Centrální výměnná knihovna). Sídlo měla v Praze na Staroměstském náměstí. Knihovny si zde mohly vypůjčit až deset svazků knih podle vlastního výběru na dobu tří měsíců. Náklady na zaslání si ale musely hradit samy.

Německé veřejné knihovny byly také velmi často významně podporovány německými reprezentacemi obcí, proti českým knihovnám byl zde i výrazný podíl mecenášů z řad podnikatelské elity, např. Heinrich Liebig v Liberci, Eduard Jakob Weinmann v Ústí nad Labem či Dominik Kreuzinger v Chebu. Ústí nad Labem bylo po Chebu druhým městem v Čechách, které získalo zcela novou knihovní budovu. Jedním z důvodů bylo, že město bylo významným regionálním centrem lidového vzdělávání. Původně byla knihovna založena jako spolková knihovna místní skupiny spolku Bund der Deutschen Nordwestböhmens (Svaz Němců severozápadních Čech) v roce 1896, od roku 1897 ji ale už podporovalo město, které ji o dva roky později převzalo do své správy. Nová budova byla slavnostně otevřena 6. října 1912. Monumentální objekt vznikl podle projektu Josefa Zascheho, rodáka z Jablonce nad Nisou, a neměl v českých zemích svým moderním pojetím obdoby. Až do roku 1945 byla nejlépe technicky vybavenou veřejnou německou knihovnou v Čechách, její součástí byla i studovna patentové a technické literatury (pozn. red.: další informace viz Čtenář, 2019, 71, č. 4, s. 149–151). Mimořádné postavení ústecké knihovny stvrdilo zřízení německé sekce Státní knihovnické školy, která zde působila v letech 1919 až 1927. V dubnu 1945 byla budova poškozena leteckým bombardováním a v následujících měsících stržena.

Situace českých knihoven

Obecně lze říci, že největšími problémy knihoven v oblasti Sudet meziválečného období, a to zejména těch českých, byly nedostatek finančních prostředků na provoz (nákup nových kvalitních knih či možnost zaměstnat pomocný personál) a absence vhodných prostor. Finanční podpora německých knihoven byla často mnohonásobně vyšší, české knihovní rady se musely důrazně hlásit o práva a výhody, které knihovnám ze zákona náležely. Nejednou na tuto skutečnost poukazovaly i prostřednictvím místního tisku. Městské rady jen velice nerady naplňovaly, co jim ukládal zákon. Na žádosti o poskytnutí nových místností odpovídaly záporně s odůvodněním, že nemají žádné vhodné obecní prostory volné. Svoji roli sehrála i světová hospodářská krize na počátku třicátých let. Sudetoněmecká území byla silně postižena jejími důsledky, neboť zde převládal textilní a sklářský průmysl, který byl orientovaný na vývoz. Ten nedokázal situaci čelit a následovalo velké propouštění zaměstnanců. Vysoká nezaměstnanost přetrvávala několik let. Knihovny měly snížené dotace na provoz, to se odrazilo i v klesající kvalitě nakoupených knih. Nekvalitní literatura byla na rozdíl od knih odborných a hodnotné beletrie poměrně laciná, neboť se vydávala ve vysokých nákladech. Na druhou stranu však narůstal počet návštěvníků a čtenářů, zejména z chudších vrstev, kteří neměli dostatek finančních prostředků, aby navštěvovali divadla či kina. Knihovny a výpůjčky knih tak pro ně byly stále ještě cenově přijatelné.

Po Mnichovu došlo k odtržení pohraničních oblastí, což pro tamější české knihovnictví znamenalo velké ztráty. Knihovny byly uzavřeny, a pokud nebyly jejich knihy včas uschovány, byly zničeny nebo odvezeny do jiných knihoven. Propuknutí druhé světové války znamenalo i pro německé knihovny stagnaci a konec jejich rozvoje. Výsledek války pak předeslal jejich zánik v českých zemích.

Foto a obr.: archiv MK Jablonec n. Nisou

Knihovny Libereckého kraje – 3. strana obálky