ZDENA BLECHOVÁ

VÍT RICHTER

Pro zajímavost a jako historický dokument přetiskujeme podstatné části příspěvku Zdeny Blechové a Víta Richtera, který byl pod výše uvedeným názvem publikován na stránkách magazínu Téčko v září 1989 a který jsme již avizovali v červnovém Čtenáři. Zasvěcení pamětníci a odborníci mohou posoudit, nakolik se tento alarmující stav od té doby změnil. Text vznikl z podnětu pracovníků tehdejší Státní vědecké knihovny v Kladně, když redakce Téčka vyzvala čtenáře, aby se zapojili do námětové spolupráce.

Text uvozuje citát J. A. Komenského Nestačí však jen vážit si knih více než zlata a chovat je jako poklady (neboť k čemu je ukrytý poklad?). Kromě úcty je třeba knihy číst, aby poklady minulosti v nich zakopané byly vykopány, aby se dostaly na denní světlo a užívalo se jich.

Moudrá slova vzdělaného a světem uznávaného muže, kterým se právem pyšníme. Můžeme se však také pyšnit naplněním tohoto jeho odkazu? Pravidelný návštěvník některé z našich ústředních knihoven o tom jistě zapochyboval. Také právem. Jestliže měl navíc možnost navštívit podobnou instituci ve vyspělých zemích a použít jejích služeb, začne v něm ještě více hlodat červ pochybnosti, zda je s našimi knihovnami všechno v pořádku.

O knihovnách, zejména těch velkých, se často obrazně říká, že jsou pamětí svého národa. Toto vznosné epiteton kupodivu velmi přesně vyjadřuje podstatu činnosti knihoven – uchovat a v tom nejširším smyslu slova šířit poznání, které je uloženo v knihách, časopisech a dalších dokumentech.

Knihovny a jiné druhy informačních institucí provázejí lidstvo od samého vzniku písma jako rozhodujícího mezníku mezi dobou předhistorickou a historickou. Hliněná destička, pergamen či papír jsou paměťová média, na kterých lidstvo po staletí ukládá výsledky svého klikatého pohybu dějinami po cestě poznání sebe samého i celého vesmíru. Rok co rok knihovny systematicky vstřebávají velehory nových informací v podobě knih, časopisů, výzkumných zpráv či věstníků. Především jejich prostřednictvím lze udržet kontinuitu kultury a civilizace.

Knihovny patří do kategorie základních, a v řadě menších míst i jediných, kulturních zařízení. Jejich existence je tak samozřejmá, že na ně někdy úplně zapomínáme. Mají daleko k lesku televizních a filmových studií či divadelních jevišť, nekonají se v nich vernisáže světového významu, nejsou ani předmětem věčných sporů uměnovědných kritiků, ale na rozdíl od některých malých i velkých kulturních paláců si nemohou stěžovat na nezájem svých zákazníků, jimž většina slouží téměř každý den.

Knihovny ovšem nelze spojovat jen s kulturou. Každá, i ta nejmenší, je vstupní branou do rozsáhlého informačního systému, který umožňuje získat literaturu i informace z ostatních knihoven na území státu, ale třeba také z Paříže, Tokia, Moskvy či Havany. Z tohoto hlediska jsou trvalou součástí naší vědy, vzdělávacího systému i kulturně výchovné práce.

Prudký rozvoj vědy a techniky ve druhé polovině našeho století umožnil uvolnit obrovskou tvůrčí energii lidstva. S explozí nových poznatků kráčí ruku v ruce trvalý hlad po informacích. Ty jsou stále častěji označovány, vedle energie, nerostných zdrojů a potravin, za klíčovou složku rozvoje lidské společnosti. Rozdělení informačních zdrojů mezi jednotlivé státy a jejich dostupnost v mnoha ohledech ovlivňuje dynamiku vědeckého, hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje společnosti. Nejvíce nových poznatků pochází z oblasti vědy a výzkumu, pro kterou informace současně představují výchozí podmínku dalšího rozvoje.

JAK (NE)STAVÍME KNIHOVNY

… Nelze tvrdit, že knihovny nestavíme vůbec, ale zpravidla se jedná o malé objekty, a především dílčí rekonstrukce. Průzkumy dokládají, že celá polovina českých knihoven je umístěna v objektech postavených před rokem 1900. Stavební stav státních vědeckých knihoven byl již v roce 1981 hodnocen z 37 % jako špatný a zchátralý. To odpovídá i rozboru investičních nákladů věnovaných na rozvoj knihoven, kde se knihovnictví dlouhodobě ocitá na nejzazší periférii investiční činnosti v kultuře. Při střízlivém pohledu lze navíc odhadovat, že ani do konce našeho století nelze v tomto směru očekávat nějaké knihovnické žně...

Do každé z ústředních knihoven přibývá s železnou pravidelností ročně 25 000 až 100 000 svazků. Kam s nimi? Otázka, která nedává knihovníkům spát. Nedostatek skladovacích prostorů nabývá v některých knihovnách přímo hrozivého rozměru. Jen málokdy se podaří získat finanční prostředky a kapacity na výstavbu účelového depozitáře. K těm ne právě šťastným patří například Státní vědecká knihovna v Hradci Králové nebo v Ostravě, která do depozit musela trvale vystěhovat dvě třetiny svého fondu. Od letošního června dokonce probíhá dvanáctiměsíční generální rekonstrukce ústředního topení a kanalizace v ostravské hlavní budově, takže v depozitech skončí všechny fondy. Ve Státních vědeckých knihovnách v Českých Budějovicích a Ústí nad Labem se bortí stropy a ruší studovny.

V tragické situaci se nacházejí ústřední knihovny České socialistické republiky — Státní knihovny ČSR (bývalá Národní a Univerzitní knihovna). Klementinum, v němž sídlí, sice představuje po Pražském hradě druhý největší areál historických budov v Praze, ale dávno z něho vyrostly. Velkorysá přestavba Klementina pro potřeby knihovny z 20. a 30. let našeho století počítala s maximální kapacitou jednoho miliónu svazků. Dnes ale Státní knihovna ČSR spolu se svou sousedkou, Státní technickou knihovnou, disponuje více než sedmi milióny svazků. Klementinum je od sklepa po střechu napěchováno knihami, které přetékají z regálů, zaplňují v hromadách uličky, skládají se do beden nebo putují k uložení do některého z mnoha depozitářů. Na hromadách a v bednách končí jak přírůstky literatury obsahující nejnovější poznatky, tak unikátní historické fondy.

ZTRÁTA PAMĚTI

Ukládání knih na hromady a značná zchátralost budov některých knihoven vede k porušování základních bezpečnostních předpisů. V roce 1988 byl kulturní svět otřesen zprávou o obrovském požáru jedné z největších světových knihoven – Knihovny akademie věd v Leningradu. V průběhu 19 hodin byly vážně poškozeny nebo zcela zničeny čtyři milióny svazků unikátních fondů. Událost sovětský tisk označil jako Černobyl ruské kultury. A příčina požáru? Technicky zanedbaná budova, porušování bezpečnostních předpisů. Srovnání se situací našich knihoven je více než alarmující – pouze 6 % veřejných knihoven v ČSR má automatickou protipožární signalizaci. Schází také ve Státní knihovně ČSR...

Všechny knihovny hledají provizoria v objektech různého druhu – od starých kostelů a zámků až po sklepy a opuštěné školy. Mnozí zřizovatelé knihoven (Ministerstvo kultury ČSR, národní výbory a další) trpí totiž fixní ideou, že ke staré knize patří nejlépe starý klášter či hrad. Je tomu právě naopak. Klimatické podmínky v těchto objektech mnohdy způsobují, že uložený knihovní fond napadají plísně či jiní škůdci, takže je odsouzen k postupnému zničení. Vlhko, špína, červotoči či hlodavci opravdu nepatří k přátelům knih.

Papír, na který se tisknou knihy a časopisy, zvláště naše, neoplývá zvláštní kvalitou a stejně jako jiné látky organického původu podléhá postupně a nezadržitelně zkáze. Připomeňme znovu, že jednou z hlavních společenských funkcí ústředních knihoven je uchování knihovních fondů pro nejbližší i vzdálené generace. Některé dokumenty v našich knihovnách vznikly před více než 2000 lety; naši předkové do knihovních fondů po staletí ukládali výsledky svého poznání. Vršíme-li dnes toto bohatství do nepřístupných pyramid nebo je necháváme plesnivět, co a v jakém stavu předáme těm, kteří přijdou po nás? Jaké „dědictví" jim odkážeme? Není pochyb o tom, že budoucnost naší minulosti skrytá v knihách je vážně ohrožena.

VĚDA BEZ INFORMACÍ

Nové knihovny, stavěné zejména ve druhé polovině našeho století, rostou v zahraničí jako houby po dešti. Není to patrné pouze v kapitalistických státech, ale také například v Jugoslávii, v Maďarsku nebo v NDR. Mají velmi málo společného se skromnými podmínkami našich ústředních knihoven, které se nenápadně krčí v trvalých provizoriích starých klášterů, spořitelen, činžovních domů či bývalých soukromých vil v burcujícím stavu. Projekty navrhovaných přístaveb, právě tak jako generální rekonstrukce nynějších budov zůstávají stále jen na papíře. Někde (například v Ostravě) jim dokonce hrozí vystěhování z původně přidělených prostor.

Uložené knihy čtenář moc nevidí. Jsou trvale zaklety v nehostinných skladech a depozitářích. Místnosti jsou přeplněny katalogy a čtenářům zpravidla slouží jediná velkoplošná studovna, která mnoho klidu pro studium či odbornou práci neskýtá. A zkusíte-li si objednat knihu? Jen výjimečně ji dostanete hned (po zdlouhavém vypisování výpůjčního lístku), ale běda, když vás štěstí opustí! Můžete čekat několik hodin, dnů i týdnů, podle toho, zda je knihovní fond uložen v odlehčovacím skladu v blízké ulici či v depozitáři vzdáleném desítky kilometrů. Není však výjimečná odpověď, že ke knihám se momentálně nikdo nedostane, protože leží pro nedostatek skladovacích prostorů na jakési tajemné hromadě. Jen ve Státní knihovně ČSR je nejméně půl miliónu svazků takto vyřazeno z používání.

Nedůstojné ukládání knih na hromady a do beden, které se tak stávají mrtvým myšlenkovým arzenálem, s sebou přináší množství nepříznivých důsledků. Především, každou knihu či časopis musíme koupit, často za devizy. Dále je třeba věnovat finanční prostředky na její knihovnické zpracování a vazbu. Jestliže potom knihu nemůžeme použít, investovali jsme zbytečně. Nepostihnutelně vysoké ekonomické ztráty vznikají i tím, že čtenář nemá přístup k nejnovějším informacím.

Získáme-li například za devizové prostředky výzkumnou zprávu obsahující progresívní řešení likvidace chemických odpadů a náš odborník nemá možnost tyto cenné informace použít, promrhali jsme nejen devizové prostředky, ale také oddálili řešení akutního problému. Ačkoli vzniklou ztrátu nelze jednoznačně vyčíslit, její důsledky jsou zřejmé.

Nejde však jen o škody ekonomické. Za vzdělání národa neodpovídá dnes jen škola. Jeho úroveň má přímou souvislost s kvalitou služeb poskytovaných knihovnami. Knihovny k rozvoji kultury patří neodmyslitelně po staletí. A důsledky morální? Jaký příklad svým vztahem ke knihovnám a ke knihám asi dáváme mladé generaci...? (…)

NEPŘÍJEMNÉ INFORMACE

Jaké jsou hlavní příčiny nezájmu o činnost knihoven a práci s informacemi? Poklidné vody dosavadního administrativního řízení naší ekonomiky podnikům doposud umožňovaly produkovat výrobky hodné technického muzea, výzkumným ústavům objevovat dávno objevené, za dobrého vedoucího pracovníka mít toho, kdo plní plán, bez ohledu na skutečné uspokojování společenských potřeb. Za této situace ovšem informace o stavu nejnovějšího poznání nemohou padat na úrodnou půdu. Naopak, působí spíše jako nepříjemné píchnutí, které narušuje zaběhnutý chod věcí.

Je dnes i příliš mnoho těch, kteří po absolvování příslušných vzdělávacích stupňů naší školské soustavy nepociťují potřebu znát nejnovější poznatky z oboru, v němž pracují. Pasivitu umocňuje také učebnicový přístup k získávání poznatků na vysokých školách, což je sice pohodlné jak pro studenty, tak pro pedagogy, ale nepodporuje to aktivní studium a práci s informacemi.

Najdeme i ryze subjektivní důvody. Mnozí lidé, kteří rozhodují o materiálním zajištění knihoven, informace příliš nepotřebují. Se službami knihoven se ostatně setkávají jen zřídka při shánění detektivek či učebnic pro své nepříliš aktivní potomky. Financování rozvoje knihoven a informační činnost vůbec se z tohoto deformovaného úhlu pohledu nemůže samozřejmě jevit jinak, než jako dokonale neefektivní.

Opak je však pravdou. Prostředky věnované na získávání informací vykazují vysoký stupeň efektivnosti. Průmyslově vyspělé státy ostatně věnují otázkám informačního zajištění mimořádnou pozornost. (…) Stále platí, že nejefektivněji investované prostředky do výzkumu jsou ty, které nemusely být investovány vůbec, neboť daný problém je již někde vyřešen. (…)

ZADRŽÍME ČAS?

Při založení Univerzity Karlovy osvícený panovník věnoval své univerzitě 162 rukopisných kodexů, což byl na tehdejší dobu dar vskutku královský. Již tehdy bylo tedy zřejmé, že škola nemůže existovat bez knih.

Bez využití nejnovějších poznatků vědy, výzkumu a progresívních technologií nelze ani zajistit další rozvoj naší společnosti. Tomu ovšem zdaleka neodpovídá skutečnost, že odborník, vědec, pedagog či student má v našich knihovnách k dispozici pouhou třetinu zahraničních informačních zdrojů oproti stavu z poloviny 70. let. Podíl našeho státu na světovém výzkumu je zhruba jedno procento, a právě z tohoto důvodu nabývá otázka přístupů k informačním zdrojům světové vědy a jejich využívání přímo strategického významu. Získávání nejnovějších poznatků je v každém ohledu efektivnější, než nákladné objevování objeveného.

… Starověký filozof Platón nazval paměť „velikou a nejmocnější bohyní“. Knihovny jsou pamětí svého národa. Zachováme si svou paměť, nebo se jí zřekneme pro sebe i generace příští? Jestliže ji ztratíme, ztratili jsme celý svůj duchovní svět, svou budoucnost.