EVA BĚLINOVÁ eva.belinova@novaskolaops.cz

I. Rozhovor o přečtených knihách (domácí četbě)

Děti se však musí ke vzájemnému doporučování vést. Ani u těch druhostupňových nelze očekávat atraktivní promluvy o přečtených knihách bez cíleného „tréninku“. Některé z jeho možných forem prozkoumali ve školním čtenářském klubu v příhraničním Meziměstí. Ve vedení klubu spolupracuje paní učitelka Monika Slavíková se svým manželem Martinem Slavíkem, knihovníkem Městské knihovny Meziměstí.

Na samém počátku jsme se setkávali s tím, že děti, pokud měly vyprávět o přečtené knize, buď zdlouhavě převyprávěly obsah knihy, nebo stroze řekly, že se jim kniha líbila, protože byla hezká. Chtěli jsme se tomuto vyhnout, neboť obsáhle popisovaný děj knihy spíše každého od čtení odradil a druhá odpověď zase nikoho k přečtení knihy nenalákala.

Nicméně je to velká sláva (zvláště v dnešní době), když někdo přečte knihu. Myslíme si, že takový jedinec by si v našem klubu měl „užít svoji chvilku slávy“, protože něco dokázal. Rozhodli jsme se ho tedy zahrnout „palbou otázek“, na jejichž základě jsme si udělali obraz o přečtené knize.

Děti se z počátku neuměly ptát, objevovaly se pouze otázky typu Jak se ti kniha líbila? nebo O čem byla? Připravili jsme si proto otázky do obálky s názvem „Přečtená kniha“ a umístili je na viditelném místě v našem klubu.² Otázky jsme napsali na proužky papíru, na každý proužek jednu. Aby nikdo nezahálel, každý si vylosoval jednu otázku, kterou položil kamarádovi, jenž přečetl knihu. Opakovali jsme několikrát, postupně jsme přidávali nové zajímavé otázky, které vymýšlely samy děti. Často jsme také zařazovali místo otázek čtenářské kostky³, které jsou vlastně na podobném principu, nicméně děti rády střídají činnosti. Brzy jsme zjistili, že obálku nemusíme vůbec otevírat, neboť si otázky všichni pamatují a vybírají si skutečně ty, které je zajímají, a s přehledem je pokládají. Dokonce se někteří snaží vymýšlet otázky zajímavější.

Často nikdo nepřečetl žádnou knihu. V tom případě jsme zmíněné otázky mírně upravili a použili je k rozhovoru o četbě z našich knih. Každý si připravil jednu otázku pro nějakého kamaráda a položil mu ji, a ten se zase ptal dalšího, a tak měl každý možnost sdělit nám nějakou novou informaci o své knize. Považujeme za důležité nejen otázky dávat, ale i naslouchat odpovědím.

Jindy jsme zase vybrali pouze jednu společnou otázku, kterou jsme položili na začátku rozhovoru o domácí četbě, a děti měly vytvořit dvojice, vzájemně si sdělit odpovědi a potom ve společném sdílení říci, co jim odpověděl jejich kamarád. Toto je náročné ještě v tom, že spousta dětí najednou začala cítit zodpovědnost za to, aby opravdu nezapomněly říci vše, co se dozvěděly. Někdy jsme dětem ponechali možnost vybrat si kamaráda podle své chuti, jindy jsme je požádali, aby se domluvili s kamarádem, s kterým si dnes ještě ve dvojicích nepovídali. Nemusím připomínat, že jsme se s Martinem všeho účastnili také.

Seznam možných otázek k četbě:

• Splnila kniha tvé očekávání?

• Komu by se kniha mohla líbit?

• Jak ses cítil/a, když jsi knihu dočetl/a?

• Je v knize nějaká nezapomenutelná scéna?

• Změnil/a jsi po přečtení knihy názor na nějaký problém?

• Které problémy řešil (řeší) hrdina příběhu? Co bys mu poradil/a? Vyřešily se jeho problémy? Jak?

• Vtáhla tě kniha do děje hned, nebo to bylo pozvolné?

• Co si myslíš o obalu knihy a grafickém zpracování?

• Proč sis ke čtení vybral/a tuto knihu?

• Souvisí příběh nějak s tvým životem?

• Co máš společného s hrdinou příběhu? V čem se naopak lišíte?

• Měnily se tvé pocity během čtení této knihy?

• Doporučil/a bys knihu někomu dalšímu?

• Ke které postavě sis vytvořil/a nejsilnější vztah? Proč?

• Kdo se ti nelíbil? Proč?

• Kterou myšlenku, událost by sis uložil/a do truhly s pokladem?

• Kdyby ses mohl/a potkat s postavou z knihy, která by to byla? Proč? Na co by ses jí zeptal/a?

• Vyber událost (myšlenku) v knize, kterou považuješ za dobrou, a jinou, která je podle tebe špatná.

• Vyber postavu příběhu a tři důvody, proč je ti postava sympatická.

• Kdyby ses stal/a součástí příběhu, co bys změnil/a?

• Najdi pět klíčových slov, které charakterizují knihu.

• Vyber si jednu postavu z knihy. Co bys jí daroval/a? Proč?

• O čem přemýšlí postava knihy? Jaké si může klást otázky?

• Kterou postavu bys pokáral/a za nevhodné chování? Proč?

• Prošel hrdina příběhu nějakým vývojem? Došel k nějakému poznání?

• Co bys vzkázal/a autorovi knihy?

• Bylo v knize něco, co tě rozčilovalo?

• Zasmál/a ses něčemu?

• Vytvoř pětilístek (pozn. red.: metoda pro rozvoj kritického myšlení) na přečtenou knihu.

Další důležitý pilíř klubové práce pojmenováváme „odcházím domů s knihou“. V momentě, kdy čtenářský klub pracuje ve škole, je třeba motivovat děti k tomu, aby se učily knihy si půjčovat, náležitě s nimi nakládat (tedy je i vracet), najít si doma čas na čtení. Schází-li se klub ve veřejné knihovně, pravděpodobně se již podařilo překonat vzdálenost ležící mezi běžným životem dítěte a budovou knihovny. Ne vždy musí jít o vzdálenost geografickou, ale spíše mentální. Když už dítě do knihovny dorazí, pravděpodobně si bude ochotné vybrat nějakou knihu. Pro podporu jeho osobního čtenářství je klíčové, aby si vybralo knížku, která mu sedne, do které se skutečně zakousne (máme-li tu lehce parafrázovat Kláru Smolíkovou). U slabších čtenářů nebo dětí pocházejících z asijských zemí je často nezbytné vysvětlit postupně dětem, že není třeba si hned půjčovat knihy silné, zjevně náročné. Spíše naopak…

II. Půjčování knih pro dospělé dětem

Ve čtenářském klubu i v běžné knihovnické praxi velmi záhy narazíme na „problém“ půjčování knih pro dospělé dětem. O svůj názor k této věci se s vámi podělí paní Hana Hogenová, knihovnice dětského oddělení v Městské knihovně Litvínov a manažerka školního čtenářského klubu v tamější Základní škole Ruská.

Téma půjčování knih pro dospělé dětem vnímám jako velmi aktuální a palčivé, proto cítím potřebu sdílet zde svůj osobní názor. Mé zamyšlení patří primárně pracovníkům knihoven, ale ve výsledku se týká nás všech, kteří chceme u dětí rozvíjet kladný vztah ke knihám. Hned v úvodu položím pár otázek. Zkuste si na ně schválně upřímně odpovědět:

• Měli bychom jako knihovníci půjčovat dětem knihy, které jsou pro dospělé, resp. měli bychom jako ti, kteří pracují s dětmi, podporovat zájem dětí o knihy pro dospělé?

• Proč si děti chtějí knihy pro dospělé půjčovat?

• A je vůbec jasná hranice mezi knihami určenými pro děti a knihami pro dospělé?

Během své knihovnické praxe jsem se setkala spíše s odmítavým postojem k půjčování knih pro dospělé dětem. Mezi důvody, které kolegové uváděli, se vyskytovaly zejména tyto:

• Děti platí nižší registrační poplatek, tak by měly mít přístup k menšímu množství knih.

• Knihy v dospělém oddělení jsou pro čtenáře 15+ a my se obáváme, že si přijdou stěžovat rodiče.

• Děti si ty knihy nechtějí stejně půjčovat pro sebe, ale půjčují je pro své rodiče, kteří se tak nemusejí registrovat, a knihovna tak přichází o potencionální čtenáře a příjmy z nich plynoucí.

Abychom lépe pochopili, které knihy se dostávají do dětského oddělení a které naopak do oddělení pro dospělé, musíme vycházet z toho, že o přidělování jednotlivých knih do konkrétních oddělení se v knihovnách starají katalogizátoři. Většinou nemají knihu sami přečtenou, a tak postupují spíše intuitivně. Největší váhu má kritérium věku hlavního hrdiny, pokud je tedy hlavnímu hrdinovi více než 15 let, je kniha zařazena do oddělení pro dospělé. A právě v tomto přístupu je zakopaný pes. Copak vždycky toužíme číst knihy jenom se stejně starým hrdinou, jako jsme my sami? Naopak. Já například v současné době více inklinuji k dětským knížkám, protože se ze mne stala matka, a svět dětských hrdinů je pro mne najednou přitažlivější. A děti jsou naopak zvědavé na to, co je čeká na střední škole, chtějí si číst o tom, jak starší knižní hrdinové navazují vztahy, jaké mají problémy, co obecně řeší.

Z čeho pramení strach dospělých?

Popravdě, sama si nedokážu uspokojivě odpovědět. Osobně jsem měla velké štěstí, že mě nikdo ve výběru knih neomezoval, proto jsem do své role knihovnice dětského oddělení nastupovala s tím, že každý (i dítě) má právo vybrat si knihu podle svého čtenářského vkusu. Po krátké době jsem ale zažila velké rozčarování, protože jsem se setkala s opačným převažujícím postojem ke svobodě volného výběru knihy. Bojí se snad dospělí, že bude dítě vystaveno nějakému riziku, pokud bude číst knihy, které cílí primárně na staršího čtenáře? Je hlavním důvodem, že se v těchto knihách může objevit hrubší mluva, násilí, sex nebo drogová tematika? Jsme ale při hodnocení vhodnosti knih pro určité věkové kategorie skutečně objektivní, nebo náš úsudek ovlivňuje podobný přístup k hodnocení filmů? A je vůbec možné srovnávat to, co je zobrazeno ve filmu, s tím, co je napsáno v knize? Podle mého názoru nemusí být dítě při sledování filmu aktivní. Stačí, když pasivně sleduje, co se před ním odehrává, nemusí vůbec zapojovat svoji fantazii, všechno je mu naservírováno. Kdežto když čte dítě, ale i dospělý knihu, tak ho to stojí mnohem více úsilí a času. Na psané slovo se musíme mnohem více soustředit, aby nám neunikaly souvislosti, každý detail může být důležitý.

Čtení knihy, obzvláště té náročnější, nemůže být pro čtenářsky nevyzrálého jedince ničím obohacující. Spíše ho taková kniha od čtení odradí. U filmů je to ale jinak, pasivně a bez pochopení lze sledovat mnohé, proto nestavme knihy na stejnou úroveň s filmy. I šestileté dítě je schopné sledovat film pro dospělé, ale v žádném případě nepřečte knihu pro dospělé. Jestliže dítě projeví zájem o knihu pro dospělé, tak klidně zbystřeme pozornost, ale ne proto, abychom ho od takové knihy vzápětí mohli odradit, ale proto, že můžeme pozorovat, jak se dítě čtenářsky vyvíjí a dospívá.

V přidělování knih do jednotlivých oddělení panuje takový zmatek a nepochopení, že není možné mluvit o ochraně dětského čtenáře. Navíc se jednotlivé knihovny neshodují v tom, kam knihu zařadit. V jedné knihovně si dětský čtenář může bez problémů půjčit např. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti a v jiné mu tuto knihu odmítnou půjčit, protože je v oddělení pro dospělé. Problém spatřuji také v tom, že je mnoho současných knih pro mládež zfilmovaných. Ve filmech jsou často hrdinové vykreslováni vyspěleji než v knižní předloze, což pak může ovlivnit úsudek člověka v katalogizaci. To lze doložit např. dystopickou trilogií Divergence, upírskou ságou Stmívání nebo rozsáhlou knižní sérií Gossip girl.

Po sexuální stránce se jedná o naprosto nevinné knihy, v nichž hlavní hrdinové působí dokonce zdrženlivěji, než by se od nich dalo čekat. Naopak v knihách téměř „klasických“ dívčích románů od L. Lanczové není o sexuální scény nouze. A posledním faktorem, který mě napadá a může zasáhnout do zmatečnosti v zařazování knih, je vnímání některých autorů jako výhradně autorů pro dospělé. Pro ilustraci lze uvést knihu Dračí oči od S. Kinga, hororovou pohádku, kterou napsal původně pro svoji dceru. Tato kniha je až na výjimky řazena do oddělení pro dospělé.

Zkusme se na celou problematiku podívat očima dětského čtenáře. Třeba budeme překvapeni, o co všechno díky striktnímu lpění na pravidlu, že co je v dospělém oddělení, není pro děti, přicházíme my jako knihovníci. Co vlastně dětem nevědomky sdělujeme, když je odrazujeme od knih „pro dospělé“?

• Sám ještě nedokážeš posoudit, které knihy jsou pro tebe vhodné.

• Nejsi dost vyspělý čtenář, abys pochopil, o čem kniha je.

• Nevěřím ti, že si tuto knihu chceš opravdu přečíst ty.

• Nezáleží mi na tom, co chceš číst.

Tímto a priori odmítavým postojem se sami připravujeme o možnost poznat děti po čtenářské stránce a klesáme v jejich očích. Stáváme se pouze dalším dospělým, který dítě nechápe. Přitom stačí, abychom věnovali chvilku svého času, zapředli s dítětem rozhovor a vnímali, co nám říká. Děti nám samy sdělí, proč si chtějí konkrétní knihu přečíst. Navíc se můžeme dozvědět, jak dítě vůbec knihy dohledává, podle čeho si je vybírá, kdo mu je doporučuje. A také třeba zjistíme, že máme úplně zkreslenou představu o tom, co chtějí dnešní děti číst. Na knihovnické práci mě velmi baví a obohacuje, že si s dětmi mohu otevřeně povídat o knihách. A díky čtenářskému klubu mám možnost povídat si o vlastní četbě dětí ještě mnohem více, proto můžu s klidným srdcem říct, že děti velmi citlivě vnímají, když od dospělých slyší, že si vybraly pro ně nevhodnou knihu. Nechme to na nich, ať se samy do knihy začtou a pak zhodnotí, zda je kniha pro ně. Potom si s nimi o knize povídejme – a třeba nebudeme věřit vlastním uším. Ale pozor, to, že my knihu vnímáme nějak, neznamená, že když ji dítě vnímá odlišně, je to špatně!

Ani my nevnímáme knihu pokaždé stejně. Stačí, když si v různých životních fázích vezmeme do ruky stejnou knihu, a také v ní pokaždé objevíme něco nového, něco, co právě rezonuje s naším životem. I dítě si v knize najde to své, třebaže ovlivněné jeho pohledem na svět a jeho životními zkušenostmi. Tak jako v reálném životě vnímáme, co se děje kolem nás, i děti to vnímají a utvářejí si vlastní názor. Nepodceňujme je, spíše se od nich učme. Nesloužíme primárně knihám ani institucím, které nás zaměstnávají, měli bychom tady být pro děti. Úzkoprsé lpění na pravidle, že co je v dospělém oddělení, není pro děti, neposlouží ve výsledku ani nám, ani jim, ani knihovně.

Litvínovská knihovna se rok co rok potýká s úbytkem dětských čtenářů. Můžeme poukazovat prstem a hledat vinu ve snižujícím se počtu obyvatel Litvínova nebo v nízké vzdělanostní úrovni jeho obyvatel, ale nesmíme přitom zapomínat na to, že děti může odrazovat od návštěvy knihovny také přístup zaměstnanců. Mnohdy jsem totiž ve čtenářském klubu od dětí slyšela, že přestaly navštěvovat školní knihovnu, protože jim tamní knihovnice říkala, že určité knihy nejsou pro ně. V době, kdy děti láká čtení příběhů např. z online platformy Wattpad nebo čtení e-knih, buďme rádi, že si vůbec najdou cestu do knihovny a že si chtějí vypůjčit papírovou knihu. Ukažme jim, že jsme vnímaví k jejich potřebám, a neupadejme do absurdního oddělování kategorií „kniha pro děti“ a „kniha pro dospělé“.

Možná někdo z nás bude potřebovat hodně odvahy, aby vystoupil z komfortní zóny a přestal se ohlížet na zažité pravidlo o nepůjčování knih pro dospělé dětem, ale věřím, že když uděláme k dětem pár vstřícných krůčků, mnohonásobně se nám to vrátí. Už jen to, že se k nám budou s důvěrou vracet, je k nezaplacení. Naším cílem je přece, aby se z dětských čtenářů stali plynule čtenáři dospělého oddělení. A že se to stane u někoho o rok, dva nebo tři dříve? Každý jsme čtenářský originál, který dospívá svým vlastním tempem.

Na závěr položím shakespearovskou otázku: Půjčit, nebo nepůjčit? Za mě rozhodně půjčit.

¹ Šířeji viz např. výzkum: „České děti a mládež jako čtenáři“, Národní knihovna ČR, Nielsen Admosphere, a. s., 2017.

² Použili jsme otázky, které jsme našli v různých inspirativních materiálech na www.ctenarskekluby.cz a postupně přidávali další.

³ https://122017.myshoptet.com/ctenarske-pomucky/ctenarske-kostky/