JIŘÍ KLUSOŇ jiri.kluson@mkcr.cz

Milí čtenáři Čtenáře, dnes se podruhé vrátíme do roku 1919, kdy spatřily světlo světa dva právní předpisy, jimiž byly uzákoněny veřejné knihovny. Šlo o zákon č. 430/1919 Sb. z. a n., o veřejných knihovnách obecních, který nabyl účinnosti 30. 7. 1919 (budu o něm psát hlavně jako o zákoně o knihovnách), a jeho prováděcí nařízení vlády č. 607/1919 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních, které nabylo účinnosti dne 22. 11. 1919 (budu o něm psát jako o vládním nařízení).

Pojďme se tedy opět podívat, jak vypadala soustava knihoven v době první republiky a v době pozdější, až do roku 1959, kdy byly (ke dni 1. 8.) oba uvedené právní předpisy zrušeny. Zároveň bude zajímavé učinit si alespoň v duchu letmé porovnání se současnou právní úpravou.

Národnostní menšiny

Nyní učiníme malou odbočku, která se bude týkat národnostních menšin. Zákon o knihovnách i vládní nařízení pamatují na práva příslušníků národnostních menšin a celkem podrobně je upravují. V politické obci, kde bylo alespoň 10 % anebo 400 příslušníků národnostní menšiny nebo kde „působí veřejná škola menšinová“, měla obec pro tuto národnostní menšinu povinnost zřídit zvláštní veřejnou knihovnu. Musela mít samostatnou místnost, pokud byla v obci veřejná škola menšinová; pokud v obci taková škola neexistovala, ale v obci bylo alespoň 400 příslušníků této menšiny, musela mít veřejná knihovna zvláštní oddělení, které poskytovalo „přiměřenou četbu v jazyku menšiny národnostní“. Toto oddělení měli spravovat příslušníci národnostní menšiny. Právní předpisy pamatovaly i na financování menšinové knihovny – obec musela na její provoz vyčlenit částku odpovídající počtu příslušníků národnostní menšiny.

Jen pro zajímavost ocituji větu z čl. 5 vládního nařízení: Veřejné knihovny neb oddělení národnostních skupin v téže politické obci půjčují však četbu každému příslušníku obce bez rozdílu národnosti. Je zajímavá ani ne tak tím, že je trochu ukázkou nejednotnosti pojmosloví právního předpisu, ale hlavně tím, že v ní vidíme základ toho, co dnes najdeme v § 2 písm. a) zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), v platném znění a co Ministerstvo kultury ve svých metodických vyjádřeních nazývá principem rovnosti.

Řízení knihovny

A teď si položme otázku: Kdo řídil veřejnou knihovnu?, resp. Kdo byl nejvyšším orgánem knihovny? Nebyl to ani ředitel ani vedoucí, ale knihovní rada.

Knihovní rada byl kolektivní orgán, jehož počet členů se odvíjel od počtu obyvatel obce, která knihovnu zřizovala. Pokud měla obec do 2000 obyvatel, byla knihovní rada čtyřčlenná, obec o 2001–10 000 obyvatelích měla knihovní radu šestičlennou a obce nad 10 000 obyvatel osmičlennou. V menšinové knihovně fungovala zvláštní knihovní rada, složená z příslušníků národnostní menšiny. Počet jejích členů se určoval obdobně, jen namísto obyvatel byl určující počet příslušníků národnostní menšiny. Povšimněme si, že na rozdíl od většiny dnešních právních předpisů, které předpokládají lichý počet členů kolektivních orgánů (třeba rady zaměstnanců podle zákoníku práce nebo kontrolní orgán podle zákona o kybernetické bezpečnosti), knihovní předpisy předpokládají sudý počet členů knihovní rady. Důvodem jsou pravidla pro její sestavení.

Polovinu členů knihovní rady ustavovalo obecní zastupitelstvo z osob, které v dané obci volily. Dalším členem rady byl jednatel místní osvětové komise. Ti pak přibrali další členy (v případě čtyřčlenné knihovní rady se jednalo pouze o jednoho člena) kooptací z „pravidelných vypůjčovatelů posledního období“, tj. plnoletou osobu, která si za předchozí rok vypůjčila alespoň deset svazků. Při prvním jmenování knihovnické rady samozřejmě tato kategorie členů neexistovala, proto měli být namísto pravidelných vypůjčovatelů jmenováni „místní pracovníci osvětoví“. Funkční období trvalo dva roky s možností znovujmenování.

Knihovní rada si volila předsedu, pokladníka a jednatele. Scházela se alespoň jednou za čtvrt roku. Vládní nařízení lakonicky konstatuje, že se „usnáší většinou hlasů“, aniž by řešilo, zda jde o většinu přítomných, nebo všech členů či jak postupovat v případě rovnosti hlasů. Její úkoly byly dosti rozsáhlé; například rozhodovala o akviziční činnosti, vedla finanční správu knihovny, jmenovala knihovníka a určovala mu plat a také stanovila pravidla pro půjčování knih a používání čítárny – tedy vlastně vypracovala knihovní řád, o němž vládní nařízení říká, že má být „zevrubný“. Podléhala schválení příslušným orgánem, k němuž se ještě dostaneme.

Oproti rozsáhlým pravomocím a odpovědnosti členů knihovní rady stojí skutečnost z dnešního pohledu pozoruhodná – funkce členů knihovní rady byla neplacená.

Knihovník (knihovnice)

Zmínil jsem, že knihovní rada jmenuje knihovníka. Podívejme se na něj podrobněji, protože právní úprava jeho funkce rozhodně stojí za pozornost, a to nejen jako celek, ale i v některých detailech.

Čl. 45 vládního nařízení stanovoval: Agendou veřejné knihovny pověří se zvláštní knihovník (knihovnice), který (která) vykonává veškerou agendu knihovny. Rovněž zasedá v knihovní radě, kde má poradní hlas. Navrhuje knihovní řád a předkládá ho k jejímu schválení.

Právní předpis výslovně připouští, že tuto funkci může vykonávat i žena, čili počátek genderové vyrovnanosti v oblasti knihovnictví! V této souvislosti připomeňme, že například volební právo v Československé republice získaly ženy až na základě ústavy z roku 1920 (publikována pod č. 121/1920 Sb. z. a n.) a navazujících volebních zákonů.

Za výkon funkce náležela knihovníkovi odměna, která mu nesměla být odepřena, pokud jeho činnost v knihovně přesahovala tři hodiny týdně alespoň 30 týdnů v roce. Právní předpisy zaváděly i jakýsi platový tarif. V obcích s více než 10 000 obyvateli měl mít knihovník takový plat, aby se mohl „věnovati cele jen tomuto povolání“, přičemž tento plat měl odpovídat platu odborného obecního úředníka. V ostatních obcích měla být knihovníkova odměna stanovena dohodou, přičemž v obcích nad 5000 obyvatel musela činit alespoň 500 korun ročně. Položme si teď v duchu otázku: Je to hodně, nebo málo?

Právní předpisy stanovily i požadavky na znalosti, vzdělání a vzhled knihovníka. Knihovník měl být především osoba inteligentní, znalá literatury a knihovnické správy. V obcích nad 10 000 obyvatel mohl být jmenován knihovníkem (či knihovnicí, jak vládní nařízení připomíná) jen ten, kdo absolvoval aspoň střední školu či ústav na roveň postavený a vykonal „státní zkoušku knihovnickou“; v knihovnách pro 2000–10 000 obyvatel ten, kdo dokončil aspoň měšťanskou školu, absolvoval „přiměřený kurs odborný“ a vykonal státní zkoušku knihovnickou. A konečně „knihovník ani jeho pomocníci nemají být stiženi chorobou sdělnou nebo vzbuzující ošklivost.“ Inu, nakažlivé choroby byly vážnou hrozbou a sir Alexander Fleming bude svůj objev penicilinu publikovat až za deset let…

Ústřední knihovna

Vládní nařízení zavádí zvláštní druh knihovny, kterým je „ústřední knihovna“. Nejednalo se o národní knihovnu – z pohledu dnešní právní úpravy jde vlastně o krajskou knihovnu. Zřizovala se v každém kraji či (na Slovensku) župě. Řídil ji „ústřední výbor knihovní“ (nikoli tedy knihovní rada), který měl osm členů. Polovinu členů volil krajský výbor z řad obecních knihovníků a jiných osvětových pracovníků, druhá polovina se kooptovala ze zástupců knihovních rad obcí příslušného kraje či župy – jednalo se tedy o plně profesionální řídící orgán.

Základním úkolem ústřední knihovny byl, jak bychom dnes řekli, výkon regionálních funkcí. Slovy vládního nařízení úkolem ústřední knihovny jest půjčovati obcím (veřejným knihovnám) kolekce četby, jakou by obce nemohly samy opatřiti, a také dodávati přenosné knihovny obcím, jež vlastní knihovny nemají. Pamatuje se i na metodickou činnost; knihovník ústřední knihovny jest odborným (literárním) rádcem knihovnám obecním. Ústřední knihovna samozřejmě mohla půjčovat dokumenty i jednotlivým čtenářům, nejen jiným knihovnám.

Dozorce knihovnický a instruktor knihovní

Z předchozího textu je patrné, že veřejné knihovny mají řadu povinností, je tudíž třeba dozírat nad tím, jak plní své povinnosti. Právní předpisy pojednávají o dozoru poměrně podrobně. Dozor byl koncipován jako trojstupňový. V nejvyšší instanci ho vykonávalo Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO), které zřizovalo, resp. ustavovalo do funkce „státní instruktory knihovní“ a „okrskové dozorce knihovnické“. Ponechme stranou otázku, proč dozorce knihovnický a instruktor knihovní – koneckonců tradici nejednotného pojmosloví právních předpisů zůstáváme věrni i po stu letech a důsledně ji ctíme, ba prohlubujeme. Úkolem okrskového dozorce, jehož jmenovalo ministerstvo, bylo posuzovat, zda finanční příspěvky obcí na činnost knihoven, jejich zařízení a výběr a oběh četby odpovídají právním předpisům. Vykonával svou působnost v obcích do 2000 obyvatel a podával „o svých pozorováních“ zprávu okresnímu osvětovému sboru a příslušnému státnímu instruktorovi.

Státní instruktor knihovní byl rovněž jmenován MŠANO. Vykonával dozor nad knihovnami především v obcích majících více než 2000 obyvatel, a to po stránce technické a administrativní. Knihovny byly povinny mu každoročně podávat zprávu o své činnosti za uplynulý rok.

Vládní nařízení počítalo s tím, že okrskoví dozorci a státní instruktoři mají rozhodovací pravomoc, byť ji nevymezuje konkrétně a omezilo se na konstatování, že (řečeno dnešním právním jazykem) proti rozhodnutí okrskového dozorce se lze odvolat k příslušnému státnímu instruktorovi; proti rozhodnutí státního instruktora se lze odvolat k MŠANO.

Toto ministerstvo rozhodovalo s konečnou platností o všech sporných otázkách veřejných knihoven a mělo velmi široké pravomoci. Mohlo třeba rozpustit knihovní radu a namísto ní ustavit zvláštní „zatímní orgán správní“, například pokud knihovní rada hrubě zanedbávala své povinnosti zejména ve finanční oblasti nebo pokud byla „přes opětovné připomenutí dozorčího úřadu do knihovny přijímána díla nepřípustná“. Ministerstvo také mohlo zbavit členství jednotlivé členy knihovní rady. A pozor – „stejně může býti odstraněn i knihovník“! Šlo o odstranění v právním smyslu, nikoli ve smyslu faktickém…

Závěrem

O prvorepublikové právní úpravě knihoven by bylo možné napsat ještě mnoho dalšího. Závěrem lze konstatovat, že prvorepubliková právní úprava knihoven se možná až překvapivě podobá právní úpravě dnešní. Vydržela, pouze s jednou drobnou novelou vládního nařízení, provedenou nařízením vlády č. 212/1919 Sb. z. a n., dlouhých čtyřicet let a byla zrušena až zákonem č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon). Tenhle zákon vydržel, také s jednou novelizací, až do roku 2002. Jenže to už je, jak by asi řekl Rudyard Kipling, docela jiná pohádka.