PETRA RAŠKOVÁ pehavelkova@gmail.com

Původně jsem chtěla psát úplně jiný článek. Když mě můj bývalý kolega a šéfredaktor Čtenáře Jaroslav Císař oslovil, abych napsala něco o literatuře na dovolené, naskakovala mi samá klišé typu oddechová literatura, internetové seznamy plážového čtení či knižní resty, které konečně můžeme dohnat. Uvědomila jsem si, že tohle všechno my knihomolové o dovolenkové literatuře víme. Nebudu tedy psát o věcech zřejmých, ale s dovolením se vrátím nějaká ta léta zpátky, kdy má vášeň pro čtení začala. Náhodou to bylo během letních prázdnin.

Moje máma se vždycky hroutila, když jsem odmítala číst. Nechápala, jak někdo, kdo má v rodině tolik zapálených čtenářů, může být vůči literatuře imunní. Já jsem vrcholově sportovala a na knížky mi moc času nezbývalo. Upřímně, i kdybych si čas našla, asi bych ho trávila jinak. Všechno se ale změnilo v patnácti. Odjížděli jsme na naši chatu v Pastvinách v Orlických horách, kde v té době, roku 2001, nebyla wi-fi, neměla jsem chytrý telefon, ale hlavně – v chatě nebyla elektřina. Ze zoufalé představy, že budu muset mazat karty s rodiči a prarodiči, jsem se rozhodla přijít za mámou a poprvé v životě ji poprosila, aby mi doporučila něco ke čtení. Přišla s knížkou Ludvíka Mühlsteina Vláďa hlásí finále, kterou četla ještě jako dívenka. Vrhla jsem na ni svůj pubertální pohled plný zděšení, protože proč bych proboha měla číst o malém klukovi, který miluje fotbal? Máma mě ale ujistila, že se mi to bude líbit. A jako vždycky měla pravdu. Toho léta jsem zjistila, jak úžasná literatura může být a že svět venku počká, ale parádní příběh ne.

Naše pastvinská chata tak získala nového čtenáře. Měla jsem radost, že večery pod lampičkou, za bzukotu komárů a tichého šumění stromů nejsou jen výsadou mámy, babičky a tety. I já jsem teď mohla hrdě hlásit: „Ještě dočtu kapitolu a zhasínám!“ Pokud nám na chatě došly knihy, vždycky tu byla zásoba časopisů Reader‘s Digest, plných skvělých povídek či článků o inspirativních lidech jako Jacques Yves Cousteau. Nebyl ani problém nasednout do auta, zajet do Žamberka a vypátrat něco úžasného v tamním antikvariátu. Díky němu jsem objevila knihu Aliny a Czeslawa Centkiewiczových Velký Nor – životopisný román o slavném polárním badateli Fridtjofu Nansenovi, který patří dodnes k mým z nejmilejších.

Rok poté, kdy mi Ludvík Mühlstein ukázal, že literatura je skvělá věc, jsme se opět chystali na dovolenou. Jeli jsme na Dachova u Hořic v Podkrkonoší. Máma mi doporučila román Betty MacDonaldové Vejce a já. Teprve díky této knize jsem zjistila, že čtení není pouze fajn záležitost, ale že je to nutnost. Že bez skvělého příběhu, ale vlastně i děje, který nemusí nutně skýtat úžasnou pointu, nepřežiju. A mimochodem – byla to právě Betty, která mě díky svým barvitým popisům a vypravěčskému talentu naučila pít kafe. Vůně kávy stoupala z každé stránky jejího románu Co život dal a vzal.

Od seznámení s MacDonaldovou jsem si mohla říkat knihomol. Do naší Studijní vědecké knihovny v Hradci Králové bych došla i poslepu a největší hrůza, která mě mohla potkat, byla ztráta průkazky do knihovny. Máma už přestala být mou rádkyní, to já jsem jí říkala, co by si měla přečíst. Čtenářsky jsem se snad s přibývajícími léty vytříbila. Začali mě zajímat jižanští autoři v čele s Trumanem Capotem a Flannery O’Connorovou. Vtipné je, že prvně jsem Capoteho poznala opět na dovolené. Přečetla jsem všechno, co od něj u nás vyšlo, a pasovala ho na svého „dovolenkového autora“, i když oddych u něj rozhodně nehrozil. Jedno léto jsem také trávila v depresivní společnosti Sylvie Plathové a vážné, leč zvláštním způsobem hřejivé atmosféře románů Chaima Potoka. Když nad tím tak přemýšlím, většinu svých oblíbených autorů jsem potkala na dece. A jak jednou podotknul na svém autorském čtení Jiří Hájíček: „Knihy, které přečteme na dovolené, si tak nějak lépe vryjeme do paměti.“

Dnes si na dovolenou beru rozmanitou literaturu; nebráním se jednoduchému čtení, ale stejně si užiji i Ladislava Fukse nebo Honzu Balabána. Odjet na dovolenou bez knihy nedokážu. Zapomenu milion jiných věcí, ale určitě ne dobrou knihu. Pokud můžu, volím paperback, jelikož se mi na dovolené v Chorvatsku povedlo rozmočit stránky Rybí krve s pevnou vazbou a jihočeskou vesnici tak zatopit dvakrát. Moc ráda po očku sleduji, co čtou lidé na plážích, v autobusech či letištních halách. Kupodivu to není pouze Jo Nesbø, Jojo Moyesová či Patrik Hartl. Lidé cestují s nejedním klasikem a tituly odborné literatury. Můj manžel o dovolených leží v Camusovi a Kafkovi. Říká, že má konečně klid na náročné čtení.

Dělala jsem průzkum mezi svými přáteli a ti mi potvrdili mou domněnku – to, co máme rádi přes rok, čteme i na dovolené. Občas přihodíme nějaký ten časopis nebo e-knihu, aby byla zavazadla co nejlehčí. Hlavní ale je, že čteme. Že můžeme a máme čas. A co se kempů po Evropě týče, za ta léta mám vypozorované, že ten, kdo si u stanu čte, je většinou Čech.

Já se na letošní dovolenou, kterou budeme trávit neustále „on the road“ po jihu Anglie, chystám na román Margaret Atwoodové Slepý vrah, moc ráda bych si také konečně přečetla něco od Radky Denemarkové a už hodně dlouho mám spadeno na Dějiny světla Jana Němce. S velkým potěšením také sleduji, jak má osmnáctiměsíční dcera zbožňuje knížky, a nemůžu se dočkat, až za mnou jednou přijde a zeptá se mě, co si má přečíst (a nebo třeba nezeptá a bude mít jasno).

Pokud byste přeci jen tápali a nevěděli, kterou knihu si letos na dovolenou přibalit, neptejte se Googlu, ale zkuste se inspirovat výbornými spisovateli a jejich oblíbenou četbou. Hemingway by vám doporučil Dubliňany či Buddenbrookovy. Ray Bradbury by volil Moby Dicka, G. R. R. Martin hlasuje pro Pána prstenů a Samuel Beckett byl okouzlen románem Kdo chytá v žitě. Autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová by vám doporučila Emmu Jane Austenové. A pokud vás ani tyto tipy nezaujmou, vždycky se můžete zeptat mámy a nebo si alespoň vzpomenout, co vaše maminka četla. Tak ať žije léto a literatura!