ALEŠ BROŽEK brozek@svkul.cz

Příspěvek se věnuje osudům městské německé a české menšinové knihovny v Ústí nad Labem v období první republiky.

Německá městská knihovna

Ústí nad Labem patřilo mezi ta města, která zřídila veřejnou knihovnu ještě před vydáním knihovního zákona v roce 1919. Její budova byla postavena v letech 1909–1912 a patřila mezi nejmodernější v Evropě. Podobně jako v případě stavby knihovny ve Svitavách (1892) a Chebu (1911) se musel nejdříve najít mecenáš, z jehož prostředků by se stavba realizovala. V případě Ústí nad Labem to byl židovský obchodník s uhlím Jakob Weinmann. Ten věnoval na stavbu nejprve 300 000 korun a poté ještě dalších 200 000. Podklady pro projekt vypracoval gymnaziální profesor Josef Martin. Ústeckou knihovnu řídil od roku 1901 v pronajatých a pro knihovnu nepříliš vyhovujících místnostech, takže věděl, co Ústí potřebuje.

Uspořádání prostor

Uspořádání knihovních prostor vymyslel tak, aby se cesty těch, co si přišli pro knihu, nekřížily s těmi, kteří si půjčenou knihu odnášeli. Čtveřice knihovnicky vyškolených pomocných sil ve 20. letech hravě zvládala vydávat a přijímat denně 500 svazků, ve špičkách i 800. Vyplnění žádanek usnadňoval velký čtyřsetstránkový katalog se spoustou odkazů. Základní informace dostal čtenář přímo od pomocné síly u přepážky. Pokud potřeboval zevrubnou informaci, musel zajít do ředitelny.

Výpůjční prostory sousedily se skladem vybaveným moderními regály ve dvou patrech. Jejich kapacita byla sice 60 000 svazků, což koncem 20. letech postačovalo; v té době byly jen z větší poloviny zaplněné. V případě potřeby by se však po úpravách do skladu vešlo až 100 000 svazků.

Návštěvníci čítáren si nejprve museli odložit v prostorné a bezplatné šatně kabáty, klobouky a tašky a poté postupovali dále ve směru ukazatelů. První oddělení, na které narazili, byla velká čítárna neboli čítárna novin. Pět vysokých oken zajišťovalo dostatek světla pro čtenáře sedící v pohodlných křeslech. Do nich si mohli donést noviny visící na obložení zdí pod tabulkami s názvy měst a periodik. Ti, kteří často vysedávali v čítárně, si oblíbili dvě niky směřující k dvornímu traktu, protože v nich měli více klidu a soukromí. Na stěnách nik visely některé populární časopisy.

Pro odborné a kulturní časopisy byla vytvořena čítárna časopisů sousedící s čítárnou novin. Druhé dveře z ní vedly do čítárny knih. Ta obsahovala 2000 svazků klasické literatury spolku německých středoškolských učitelů. Původně byla projektována jako čítárna pro mládež.

Nejklidnější místo na konci čítáren bylo určeno studovně. Stoly měly židle jen z jedné strany, světlo přicházelo ze dvora. V nikách ve stěně byly regály s encyklopediemi a příručkami ze všech oborů lidského vědění. Technický spolek studovnu využíval k půjčování patentových spisů. Další dveře z ní vedly do kanceláře ředitele a výboru. Kancelář ředitele a výboru sloužila i jako knihovní archiv. Ve skříních ve stěně byly nejvzácnější knihy, které se půjčovaly jen prezenčně. Skleněné dveře navíc umožňovaly nahlížet do čítárny časopisů, čítárny knih a studovny a kontrolovat chování návštěvníků. Vedle šatny byla malá místnost, kde se prováděla fyzická očista knih.

 

 

Přednáškám, zpěvu a hudbě sloužilo celé první patro 50 metrů dlouhé budovy. Širokým schodištěm se vstupovalo nejprve do foyer s dobře vybavenými prostorami pro odkládání svrchního šatstva. Zde byla vystavena bysta mecenáše. Čtyřmi dveřmi se vstupovalo do velkého sálu, kde se v roce 1928 provedla renovace. V sále mohlo sedět 320 návštěvníků, dalších sto na galerii. Kapacita pro stojící návštěvníky činila 600.

Pro komornější akce sloužil malý sál s přilehlou šatnou a s vlastním východem. Jeho kapacita byla 143 míst. Posuvné stěny instalované v roce 1928 umožňovaly však rozšířit místa k sezení o dvě řady buď v jednom, nebo druhém sále. Také velikost niky ve velkém sále, v níž se mohlo přednášet (přednášek se ročně konalo až 200), promítat film nebo umístit osmdesátičlenný pěvecký sbor, byla variabilní. V prvním patře byla ještě místnost pro porady obchodnického spolku a učebna, kde se patrně školili i němečtí knihovníci z celé republiky.

Výstavní prostory ve druhém patře tvořily čtyři velké sály s přístupem světla shora. Instalovalo se do nich kolem deseti výstav ročně. Ve zvláštních prostorách na patře byla stálá galerie děl nejvýznamnějších sudetských Němců. Jednou z posledních výstav před zabráním pohraničí byla expozice Masarykova a Benešova životního díla ve velkém sále, která proběhla od 3. 4. do 1. 5. 1938.

Podle statistik za rok 1905 měla ústecká německá knihovna 4337 čtenářů, což bylo více, než kolik uváděla pražská veřejná knihovna. Počet čtenářů v Ústí nad Labem rostl každým rokem s maximem v roce 1926. Tehdy, máme-li věřit statistikám, v ní byl zapsán každý třetí ústecký Němec včetně nemluvňat. Ve třicátých letech se ve statistikách objevila mnohem nižší čísla, odpovídající devíti čtenářům na sto obyvatel, což asi přesněji vystihovalo realitu.

Česká menšinová knihovna

Před vznikem Československa žili Češi v okrajových částech města, kam přišli za prací. Po roce 1918 se do Ústí přistěhovali čeští úředníci a učitelé. Počet českého obyvatelstva vzrostl do té míry, že se město muselo postarat o menšinovou knihovnu. Jmenovalo knihovní radu (poprvé se sešla 15. 1. 1921) a poskytlo subvenci 5000 korun již pro rok 1920. Problém byl ale s knihovními prostory. Město sice slíbilo prostory ve škole, které německá knihovna využívala do roku 1912, ale v nich už bydlel český učitel. Menšinová knihovna tak zahájila činnost 4. 4. 1922 na školním dvoře v přízemním domku, v němž dříve bydlel školník. Byly to tři malé místnosti, v zadní měl knihovník sklad knih a pracoval a půjčoval v ní, dvě přední byly určeny pro čítárnu. Vybaveny byly 16 židlemi, z toho jedna byla v zadní místnosti, dvěma skříněmi, větším stolem a třemi věšáky. Později se dokoupila dvě plivátka a devět rámů na časopisy. Osvětlení bylo plynové.

Zpočátku měla menšinová knihovna otevírací dobu každou sobotu dvě hodiny. Koncem dubna 1922 došlo k rozšíření otevírací doby na úterý a pátek od 18 do 20 hodin. Od září 1935 byla přístupna jednu až dvě večerní hodiny ve čtyři pracovní dny. Čítárna byla provozována denně hned od počátku, a to v době od 17 do 20 hodin. Později se otvírala v poledne a zamykala v půl osmé večer.

Čítárna měla šťastnější osud než půjčovna knih. V roce 1934 získala prostory v budově německé knihovny, kterou navštěvovali jen ti Češi, kteří uměli německy nebo které lákaly zde pořádané koncerty a výstavy. Menšinová knihovna se přestěhovala do slíbených prostor školy v listopadu 1925. V ní se půjčovalo až do září 1938, kdy byly místnosti zapečetěny a zámek zalit olovem. V říjnu 1938 pak byly české knihy údajně spáleny na školním dvoře.

Zkáza německé knihovny

Ani budově německé knihovny se nevedlo lépe. Během 2. světové války sice fungovala, ale v dubnu 1945 ji bomby amerického letectva značně poničily. Po válce bylo ústecké německé obyvatelstvo „odsunuto“ a budova knihovny srovnána se zemí.