MARTINA KOŠANOVÁ kosanova.martina@svkpk.cz

Stejně jako každá žena – jsem vlastníkem plné skříně oblečení s každodenním ranním traumatickým zoufalstvím, že nemám co na sebe. A jsem také zaměstnancem knihovny. Řešením by byla slušivá uniforma se šátečkem v barvách loga instituce. Převládne tendence identifikovat se s institucí, nebo pocit potlačení vlastní identity?

Kdybychom pracovali v armádě, u dopravních podniků, na nádraží nebo u policie, ani by nás nenapadlo o něčem podobném diskutovat. Policista musí být jasně identifikovatelný mezi davem, stevardka v letadle reprezentuje přepravní společnost a zároveň je nezpochybnitelně označena pro všechny pasažéry. Co knihovník? Poznáte ho na chodbě v hloučku studentů? A je vůbec správné užívat v době měnících se společenských funkcí knihoven slovo knihovník?

Pojďme nejdříve identifikovat stereotypy, které v představách uživatelů o zaměstnancích knihoven převládají. Zde podotýkám, že pracuji ve vědecké knihovně, většina mých respondentů se tedy rekrutuje z návštěvníků krajské knihovny (bez dětských oddělení). Výsledky jsou pro mne překvapivé. Většina dotázaných si v knihovně již nepředstavuje věkově nezařaditelnou tichou ženu nebo „cosi bezpohlavního“, ve svetru, s brýlemi a mikádem na hlavě, ale informačního pracovníka (téměř v polovině odpovědí připouštějí i muže), jehož náplní práce je kromě půjčování knih také komunikace, aktivní pomoc při vyhledávání informací, a ve dvou případech uživatelé zaregistrovali v knihovně i jiné profese, než je knihovník. Blýská se tedy na lepší časy?

Cílem mého osobního průzkumu bylo určit faktory ovlivňující dojem, který si čtenář odnese po kontaktu s knihovníkem, což by mohlo pomoci zlepšit image knihovníků a prestiž knihovnického povolání. Výsledky by mohly pomoci knihovníkům uvědomit si, že pro uživatele je důležité i to, jak se knihovník tváří a co má na sobě, příp. jak je označen. Zaměstnanci obvykle předpokládají, že pokud by uživatel potřeboval pomoci, jednoduše knihovníka osloví a zeptá se ho. Ale pro některé uživatele to může být problematické. Jako velmi důležitý se ukázal být oční kontakt a viditelné jasné označení. Knihovníci by tedy měli uživatele včas zpozorovat, oslovit jej a věnovat mu dostatečnou pozornost. Tím se dají překonat některé komunikační bariéry. Pokud knihovny chtějí poskytovat kvalitní služby a chtějí být pro uživatele přístupné, měli by si ředitelé tyto skutečnosti uvědomit a pokusit se je pomocí vedoucích oddělení služeb implementovat do každodenního chodu instituce. Každý zaměstnanec reprezentuje „PR“ a důležitá je především komunikace neverbální, protože díky její nekvalitě k té verbální ani nemusí dojít. A není nic smutnějšího, než když špatná forma zabije skvělý obsah. Úsměv nic nestojí a čistý a upravený zevnějšek by měl být samozřejmostí.

Každý den se v rozhovorech s kolegyněmi a kolegy z ostatních knihoven přesvědčuji, že realizace změn není vůbec jednoduchá. Školím knihovníky v oblasti komunikačních dovedností, image informačních institucí atd. a vždy mne zajímají názory z praxe. A jsem urputná a ptám se. Za poslední roky jsem se setkala s více než čtyřmi stovkami knihovnic (a asi desítkou knihovníků) a 90 % z nich by si uniformu nikdy dobrovolně neobléklo, a pokud již ve svých knihovnách v nějaké formě dress code předepsán mají, nejsou s ním spokojeni. Důvod – potlačení vlastní identity, oděv neodpovídající jejich osobnímu vkusu. Jednou se mi dokonce stalo, že již jen dotaz samotný knihovnici z univerzitní knihovny tak rozlítil, že ze semináře odešla. Na druhou stranu studenti SOŠ oboru knihovnictví na otázku, zda by byli ochotni obléknout si v zaměstnání jednotný oděv, odpověděli téměř jednohlasné ano (26 z 28) s odůvodněním, že si nejen ušetří vlastní oblečení, ale také budou rádi demonstrovat příslušnost k zaměstnavateli, jinak řečeno – budou hrdými zaměstnanci knihovny. Takže za mě ano, na lepší časy se skutečně blýská.